Hudební Rozhledy

Zvláštní případy klávesového oddělení - O tom, že ve věži nemusí jenom strašit

Radek Rejšek | 05/21 |Svět hudebních nástrojů

Dnes se představuje další z členů našeho velice různorodého klávesového oddělení, carillonista, varhaník, skladatel, ale také kampanolog litoměřické diecéze a šéfredaktor časopisu Varhaník, Radek Rejšek.
Již jako student Pražské konzervatoře patřil k těm, kteří byli zasaženi láskou k varhanám a zvonům do té míry, že systematicky objížděl kostely v Československu a věděl, kde stojí jaký nástroj, kdo ho stavěl a mnohé další okolnosti. To nebyla pouze vášeň, ale tehdy svého druhu ideologická diverze. Jelikož je to láska pravá, tedy bezvýhradná a neutuchající, nepřekvapí, že se stal protagonistou nedělních nahrávek zvonů v Českém rozhlase, a nakonec i diecézním organologem. Je to člověk, který se zvony a varhanami žije, ale také trpí. Například až do té míry, že šetří vlastní peníze na to, aby mohl doplnit píšťaly jedněch cenných varhan, které kdosi jiný ukradl… Dnes se rozhodl napsat nám pár svých příběhů ze zvonohráčského prostředí.

Příběh z Lorety

Poprvé jsem za hrací stůl loretánské zvonohry usedl v létě roku 1988, těsně před „sametovou revolucí“, když už všem bylo jasné, že starý režim padne, akorát se ještě nevědělo, kdy a jak se to stane. Takže i tehdejší ředitelka loretánského komplexu, který tehdy ještě patřil pod správu Muzea hlavního města Prahy, ztratila zábrany a ke zvonohře mě příležitostně pouštěla, abych si pod vlivem holandské inspirace občas zahrál. Pak proběhly listopadové události a v časech restituce objektu, který opět připadl Řádu Menších bratří kapucínů, jsem se postupně stával „statutárním“ loretánským carillonérem. Jako většina začátků není lehkých, zde to platilo též. Nástroj byl v žalostném technickém stavu a bylo jasné, že bez restaurování nebude jeho pravidelné využívání možné. O tom, co to provázelo, by se dala napsat celá kniha. Některé pasáže by ovšem i po tolika letech mohly působit šíleně (třeba o sotva pochopitelných diskusích s památkáři, když se ve struktuře dřeva „zaručeně původních“ trámů „našla“ syntetická epoxidová pryskyřice a podobně), takže nebudu sobě ani čtenáři kazit náladu. Uvedu jiný příběh.

Již jsem do Lorety nějaký měsíc pravidelně docházel hrát o nedělích, když se náhle v tehdejším oblíbeném deníku Večerník Praha objevil mezi čtenářskými příspěvky nakvašený článek o tom, že Loreta už nehraje jen „Tisíckráte pozdravujem tebe“, ale že tam někdo „tříská všelijaké nesmysly“ a že to ruší okolí a že se v blízkosti Lorety nedá bydlet. Podepsána byla jakási dáma bydlící v sousedství loretánského areálu. Bylo to docela nepříjemné, protože to znamenalo obhájit do té doby pro nás neobvyklý a zapomenutý, ale v 18. století zcela normální a běžný provoz zvonohry proti několika škarohlídům, kterým zvuk zvonů z nějakých důvodů v pravé poledne vadil. Také jsem si vzpomněl na praxi v zemích Beneluxu, kde je naopak hra na zvonohry městskými zastupitelstvy vyžadována a placena. Už jsme chystali písemnou reakci do deníku, když nás kdosi předběhl. Podepsán byl jakýsi pán bydlící na Jižním Městě. Pisatelce stížnosti napsal, že pokud citově strádá, měla by se s někým poradit, a že jí naopak závidí, když její polední klid ruší zvony. Jeho na Jižním Městě ruší náklaďáky, a pokud by jí hluk dopravy byl příjemnější než zvuk zvonů, nabídl jí výměnu bytu… Tím byla celá věc uzavřena.

Příběh z Amsterodamu

Díky mezinárodní organizaci Eurocarillon, která sdružuje hráče na tento pro nás stále málo běžný nástroj, jsem navázal mnoho velmi hodnotných kontaktů ve velmi svérázném společenství velmi svérázných osobností, a to prakticky ze všech evropských zemí. Asi nejužší vztah jsem získal k Holandsku, a to díky jednomu z předních nizozemských, a nejspíš i světových carillonérů Boudewijnu Zwartovi, který se nezištně a neoficiálně stal mým učitelem a konzultantem mého snažení v oboru, v němž je našinci zatím souzeno být samoukem. K mému překvapení mě na jaře roku 1997 pozval na týdenní návštěvu s tím, že budeme objíždět jeho „rajón“, který čítá celkem jedenáct věží se zvonohrami, které pravidelně objíždí a provozuje v pravidelných inzerovaných časech hodinové produkce. Během tohoto „výletu“ mě vždy na chvíli k některému z nástrojů pustil a nezištně mi věnoval mnoho z carillonérských zkušeností jako důsledný, ale laskavý pedagog. Upozorňoval na chyby, možné zlozvyky, radil s otázkami kolem techniky hry atd. Tento týdenní kurz byl pro mě k nezaplacení.
O to větší překvapení se pak dostavilo, když mi v červnu napsal, že by rád v srpnu odjel na dovolenou, ale nemá za sebe na věže náhradu – všichni, s nimiž počítal, jej „zradili“. Bez jakýchkoliv okolků mi nabídl možnost záskoku za něho, a to s plnohodnotným finančním vyrovnáním. Pro mě nebylo tehdy co řešit – takovéto příležitosti se prostě neodmítají. Pro mě to byla výzva – všechno ostatní jsem odsunul stranou a trávil hodiny na domácím „trenažéru“ a stavěl repertoár. Vsadil jsem na českou hudbu, která z nizozemských věží příliš často nezní.

Když jsem dorazil do domu Zwartových, byl mi předán rozvrh hraní s upozorněním na záludnosti jednotlivých věží a nástrojů, bezpečnostní kódy alarmů, klíče od domu (kde jsem si prý směl dělat, cokoliv jsem uznal za vhodné) a pokyny, čím a kdy krmit kocoura a papouška. A tak začala má carillonérská „brigáda“ v Holandsku. Hned po třech dnech jsem pochopil, že to jsou tvrdě vydělané peníze! Zvládnout v jednom dni tři věže znamená tři hodiny hraní (což u těžkých mechanik bezpečně vede k bolestivým mozolům na malíkových hranách dlaní), desítky kilometrů za volantem při přejezdech, stovky schodů vyšlapaných na věže (holandské věže jsou vysoké, vyšlapat ke každé zvonohře představuje zdolat nejméně dvě stě, ale častěji tři sta schodů, pokud se ovšem neleze po strmých žebřících jako třeba v Bergambachtu nebo Apeldoornu)…

A program byl nabitý tak, že na posezení v lákavě vypadajících hospůdkách pod věžemi nebylo ani pomyšlení. Moje strava se tak zredukovala na syrové či sušené herinky v housce (což bylo asi to nejlevnější, co se ve stáncích na tržištích dalo koupit) a na hamburgery (jak jsem se poměrně brzy začal těšit na českou svíčkovou!). A po denní „šňůře“ po věžích jsem pak akorát obstaral kocoura a papouška a bacil sebou do postele, když jsem si předtím na verandě domu vykouřil obligátní dýmku a dopřál skleničku koňaku… Ale bylo to krásné a velmi poučné – lepší carillonérský „kurz“ jsem si nemohl přát.

A takto jsem strávil nakonec troje prázdniny. Boudewijn mi po prvním záskoku napsal, že jsem se osvědčil (měl prý v ulicích své „agenty“), a pozval mě pak ještě dvakrát. O různé příhody nebyla nouze. Na věži radnice v Schoonhovenu se mi stalo, že jsem nepotvrdil číselnou kombinaci alarmu potvrzovacím tlačítkem a rozhoukal celou radnici, která byla prázdná, protože byla sobota. Policisté byli na místě okamžitě a já s nimi začal komunikovat anglicky, protože vlámsky neumím. Komisně vyhlížející šéf výjezdu mi položil otázku: „Who are you!?“ Nezmohl jsem se na jinou odpověď než na „I am Rejšek“. Policista znejistěl: „What does it mean Rejšek!?“ Tak mě legitimovali a telefonicky na dálku byli Boudewijnem Zwartem ujištěni, že je vše v pořádku a že nejsem lupič. Pak mi bylo vysvětleno, co jsem udělal špatně a na co si příště mám dát pozor...

A ze svého třetího „turné“ mám tuto příhodu: Hrál jsem zrovna v Amsterodamu na věži Westerkerku, která je prostorově pojata skutečně velkoryse a místnost s hracím stolem zvonohry je velká jak malá učebna, takže je tradicí, že během hraní mohou turisté a návštěvníci vidět hráče v akci a být v jeho bezprostřední blízkosti. Napřed jsem tím nadšen nebyl, ale postupně jsem si zvykl. Jak tak hraji, najednou slyším češtinu! „Hele, krajané,“ pomyslel jsem si a řekl jsem si, že si je trochu „vychutnám“. Podle mluvy bylo jasné, že jde o Moravany. Nenápadně jsem začal improvizovat a plynule přešel do písně „Zaspala nevěsta v strážnickej dolině“. Nastalo hrobové ticho, které po chvilce přerušila jen hláška „Hele, co to hraje!?“ Dělal jsem jakoby nic a plynule přešel do „Když jsem šel z Hradišťa“ a zakončil jsem „Vinohrady, vinohrady, dobré vínko dáváte“. Tyto písně zcela jistě zněly v mém podání nad amsterodamskými střechami poprvé v historii. Když jsem dohrál, bylo naprosté ticho, nikdo ani nedutal. Už jsem to nevydržel a česky pozdravil „Dobrý den!“ Těžko popsat, co následovalo – živelnost je slabé slovo a ostatní přítomní domorodí návštěvníci věže možná nechápali. Ale bylo to krásné setkání. Na rozloučenou jsem pak ještě přidal „Život je jen náhoda“ od Jaroslava Ježka, a když odcházeli, jen jsem zaslechl větu „Všude potkáš Čecha“.

A na té samé věži amsterodamského Westerkerku jsem zažil ještě jednu věc, která mě téměř dojala. V přízemí pod věží je pokladna, kde jakási mladá dívka prodávala vstupenky na věž. Když jsem si u ní vyzvedával klíče od carillonérské budky, zastihl jsem ji při jakémsi vzrušeném rozhovoru se dvěma pány – starším a mladším, mezi nimiž mlčky stála zjevně již velmi stará paní s francouzskými holemi. Brzy jsem pochopil, že ti pánové se snaží mladou dámu uprosit, aby stařenku s nimi pustila na věž. Dívka se snažila jim vysvětlit, že to není možné, že výšlap po schodech je náročný pro zdravého člověka, natož pro stařenku s francouzskými holemi. Vložil jsem se do rozhovoru s tím, že ve třech snad babičku už na věž nějak vytáhneme. Pokladní rezignovaně pronesla něco jako „dělejte, jak myslíte, ale když vám spadne, bude to vaše odpovědnost“ a předala mi klíče. Schodiště je nejprve dost široké, takže jsme paní skutečně museli téměř nést. Ale v horní části se postupně zúží tak, že člověk oběma rukama dosáhne na obě zábradlí po stranách. A tu se stal téměř zázrak. Ukázalo se, že babička má neuvěřitelně silné ruce a vydatně nám začala pomáhat. A tak ta nejvyšší partie byla pro nás paradoxně nejsnazší. Babičku nahoře usadili do skládacího křesílka a já začal hrát. Když jsem dohrál, musel jsem konstatovat, že s tak vděčným pohledem jsem se už dlouho nesetkal. Musím u- znat, že v tu chvíli měl pro mě větší hodnotu než finanční odměna. Cesta dolu už byla příjemnější, byť možná náročnější, co se akrobatických výkonů ve snaze udržet rovnováhu týče, ale nebyla tak namáhavá. Nakonec i pokladní dole uznala, že jsme udělali dobrý skutek. Vždyť udělat někomu radost patří mezi skutky nejlepší…
Což o to, kvůli radosti se na věžích v Holandsku a dalších zemích hraje a o zvony se pečuje. Kdybych měl nějak vyjádřit své letité zkušenosti z české praxe, tak u nás se na nich dost často spíš straší.

Nahoru | Obsah