Hudební Rozhledy

Zvláštní případy klávesového oddělení - Nevyžádaná informace

Richard Šulc | 07/21 |Svět hudebních nástrojů

Nedávno přistál na mém stole dopis od kolegy, kterého jsem se před časem ptal na stav klavírnictví na Slovensku. Týká se (nejen) klavírnického oboru (nejen) u našich sousedů. Dopis je více než o třetinu delší než prostor, který zde máme k dispozici, a tak jsem byl nucen ho, se souhlasem pisatele, upravit. Myslím, že další komentář netřeba...

Dobrý den, pane Zahradníku,
děkuji vám za zaslané materiály. Potvrdil jste mi, že pokud se na problematiku někdo nezač- ne dívat z jiné strany a nevnese do problému novou myšlenku, novou zkušenost a jiný směr, hrozí totální kolaps. Sleduji dění v České republice. Několik let jsem se snažil dopídit u kompetentních lidí u vás, co se bude dít s oborem klavírník. Naivně jsem si myslel, že tendence úpadku bude zanedbatelná a že vše je vysoce životaschopné. Opak je pravdou!

Pokud se potom slovenských klavírníků týče, postupně jsem zjistil, že ztratili zájem o hledání mladých lidí a jejich podporu, dokonce ani nemotivují nikoho ze své rodiny, kde je možnost nezištně odevzdat celoživotní praktické vědomosti. Všichni kolegové, kteří dodnes pracují na Slovensku jako klavírníci nebo ladiči, nabyli vzdělání v Čechách. Buď v pražské (Konzervatoř a střední škola Jana Deyla), anebo hradecké škole (Střední uměleckoprůmyslová škola hudebních nástrojů a nábytku – pozn. red.). Valnou většinu mladých lidí, kteří obor vystudovali, čekal brzo náraz v podobě nespokojenosti z důvodu jejich špatně vykonané práce. Buď bylo ladění klavíru provedeno s velkými chybami, či oprava mechaniky vykazovala i po opravě chyby, které mladý nezkušený technik přehlédl. Na vině je i povaha jednotlivců. Někdo si v takové situaci hraje na frajírka a jiný se dokáže kvůli kritice urazit až za hrob. Pokud není po ruce starší zkušený fachman, který pomůže a situaci uklidní, adept neunese další selhání pramenící z neúspěchu při další zakázce. A tradiční klavírní dílnu, kde by mladý začínající řemeslník vyzrál, na Slovensku nenajdete už dlouhá léta.

Na Slovensku bývala hlavní opravna hudebních nástrojů v Bratislavě, která sdružovala více zaměstnanců z více servisních oborů. Jako jediná byla schopna vzít pod svá křídla začínajícího opraváře klavírů, akordeonů, případně i elektronických nástrojů. Pod ní spadala i ta naše ve Spišské Nové Vsi. Další byla v Žilině, dílnu na úrovni měl i pan Hanka z Košic. Vše je dávno pryč s rozpadem systému, který měl vybudovaný podnik Československé hudební nástroje. Dnes není na Slovensku ani jedna odborná dílna s několika vyučenými lidmi. Taková, která by žila, pracovala a nabízela vše, co komplexní péče o nástroje vyžaduje. Samostatná práce začínajícího technika v terénu musí už od počátku přinášet převážně úspěch, aby se rychle nestala demotivující. Je velký rozdíl, zda poukazuje na vaši nedokonalost zkušený starší kolega, anebo vám nadává zákazník, který není ochotný za provedenou práci ani zaplatit.

Když jsem nastoupil po panu Vovsovi jako vedoucí do Opravny hudebních nástrojů ve Spišské Nové Vsi, měl jsem k dispozici sedm lidí. Šest klavírníků a jednoho externího opraváře akordeonů. Patřil k nám pan Jurásek v Košicích, tehdy již důchodce. A jednoho spolužáka jsem měl v nově vzniklém detašovaném pracovišti v Rimavské Sobotě, kam se přiženil. Ve Spišské Nové Vsi jsme byli čtyři. Jako vedoucí jsem měl na starost co nejdříve rozběhnout opravy od východu po střední Slovensko, přičemž druhou polovinu Slovenska měla na starost bratislavská opravna. Dohodl jsem s hradeckým vedením ČSHN praktická školení v opravnách hudebních nástrojů v Brně a Olomouci. Opravdu jsem se těšil na budoucnost. Ale to, co se vbrzku stalo, jsem opravdu nečekal...

Do jednoho roku se náš kolektiv totálně položil. Kolegové nebyli ochotni cestovat, spát mimo domov, samostatně někde pracovat a popasovat se se svou řemeslnou nedokonalostí. Nepřešlo ani půl roku, dva z nich za mnou přišli, položili na stůl ještě čerstvě voňavou koženou brašnu s nářadím, rozloučili se a práskli nejen dveřmi, ale i s řemeslem! František Solčány ze Spišských Vlach rozvážel u ČSD v poštovním voze balíky. Po večerech hrával na harmoniku v hospodě. A protože z hlavy zahrál cokoliv, byl natolik chválen, že v tom nejspíš našel své životní poslání. Druhý klavírník, František Buraš, odešel do rodného města Humenného, kde se stal prodavačem hudebních nástrojů. Pan Jurásek z Košic, nejstarší a skutečný fachman, ukončil svoji aktivní činnost těsně před smrtí. Jezdil i s manželkou vlakem ke svým zákazníkům do poslední chvíle. Jednoho dne mi zavolal, abych za ním přijel, že chce odevzdat klavírnické nářadí a materiál. Poděkoval jsem mu s velkou úctou za jeho dlouholetou činnost. Zanedlouho odešel do klavírnického nebe. Klobouk dolů před tímto pánem.

Můj spolužák Adrián Durec, kvůli kterému se otvíralo detašované pracoviště v Rimavské Sobotě, se velmi záhy dostal do potíží. Začaly mi přicházet reklamace na jeho práci. Několikrát jsem za ním byl, abych zjistil, v čem vězí problém. Nezkušenost s laděním pian ho přivedla na myšlenku, že za pomoci elektronické ladičky dosáhne perfektních výsledků. S nespokojenými zákazníky odmítal jakoukoliv diskusi. Opravy klavírních mechanik dělal jako učedník bez dozoru. Něco opravit dokázal a něco ne. Požádal jsem vedení, aby mi pomohlo Adriána umístit do odborné dílny, kde by nabral zkušenosti. Zajel jsem proto do Bratislavy požádat pana Noska, zda by se ho ujal. Zajistili jsme proplácení cest i čas strávený na školení formou mzdy, aby měl jako novomanžel peníze pro rodinu. Jenže Adrián se s panem Noskem rozhádal, nebyl ochotný ho respektovat. Možná ještě dodnes jezdí jako plnič a servisní technik automatů na kávu.

Opravna hudebních nástrojů ve Spišské Nové Vsi se privatizací ČSHN rozpadla. Zůstali jsme dva. Klavírník Adrián Múdry ze Spišských Vlach a moje maličkost. Adriánovi pomohl táta předělat garáž na klavírnickou dílnu a dodnes pracuje sám pro zákazníky v okruhu asi 150 km. Opravář akordeonů a dnes již důchodce Jozef Vysokai byl hlavním zaměstnáním učitel na umělecké škole ve Spišské Nové Vsi. Opravu akordeonů pro nás vykonával jen jako externí zaměstnanec. Otázka, kdo převezme práci po nás, je s každým přibývajícím rokem stále aktuálnější.

Sám jsem se kolikrát dostal do radostné debaty s nejednou maminkou, která mě dávala za vzor svému synovi. „Podívej se na pana Šulce, jakou má krásnou práci!“ Když jsme se ale dostali do praktické roviny, kde získat vzdělání, nadšení okamžitě opadlo. „Cože? Měla bych dát studovat svého náctiletého miláčka do Čech na internát?“ (K tomu poznámka red. – studium pro Slováky je v ČR zdarma.) To nejpodstatnější jsem ale nikdy radši neřekl. Škola dá začátečníkovi sotva 50% zkušeností. Nejrizikovější moment, který rozhoduje o budoucnosti řemeslníka, je zvládnout první rok samostatné práce v terénu. Za krátkou dobu se musí zorientovat a vysloveně vidět výsledek své práce. A ten se musí shodovat s představou muzikanta, jinak nastane problém. Zákazníkovo zklamání totiž znamená, že vás dotyčný nejen vícekrát nezavolá, ale ještě všem řekne: „Tohoto člověka nevolej. Ten neví, co dělá!“

Uznávám, pane Zahradníku, je složitá doba. Jako předseda Kruhu klavírníků a varhanářů bojujete, aby vůbec nějaká škola fungovala pro obor. Ale jaká škola? Můj syn by vám řekl, jak po škole v podstatě neuměl z řemesla nic. Kolik stresu, kolik hodin navíc, kolik těžkých chvil prožil, byť se vyučil a má na to PAPÍR, ale škola mu dala do praxe v podstatě totální minimum!

Jak to je a bude v Čechách, víte nejlépe sám. Já mohu jenom mluvit ze své 30leté praxe o slovenských poměrech. Začínající člověk v oboru klavírník nemá šanci, aby si ho někdo k sobě vzal. Všichni ladiči a klavírníci totiž jezdí dlouhé měsíce v roce po terénu. Do dílny se často zavírají jenom přes letní prázdniny a po pravdě, většinou ani žádnou klavírní dílnu nemají. Opravy klavírů vykonávají v garáži, nebo dokonce v kuchyni. Tento extrém jsem viděl na vlastní oči, ale nikomu nic nevyčítám. Když si dotyčný dokáže pomoci i v improvizovaných podmínkách, mohu jenom konstatovat, že i tak se to dá. O velkých generálních opravách se dnes se zákazníkem vede jenom diskuze, protože to je v rovině vzdušných zámků. „A víte co, milý zákazníku? Vždyť si dnes máte možnost koupit levný asijský nástroj...“

A co na to vymírající slovenský klavírník? Zástupci nejmladší generace jsou můj syn Frederik a jeho dva spolužáci. Vystudovali hradeckou SUPŠ HNN a dnes jsou to třicátníci. Syn naštěstí ustál prvotní nápor a uplatnil se v Rakousku, kam jsem ho posunul a kde nabírá úžasnou komplexní praxi. Doufám, že se za pár let přihlásí na rakouské státní mistrovské klavírnické zkoušky. Jeden spolužák mého syna Tomáš Legárd zahájil činnost v rodné Nitře, kde navázal na práci svého nevidomého otce, ladiče klavírů. Druhý spolužák je ze Spišské Nové Vsi, Martin Klešč. Byl v oboru nejdál a vypadalo to, že bude mít velkou perspektivu. Vystudoval výrobu varhan v Krnově, pak přešel do Hradce a dodělal si klavírníka. Vrátil se domů a začal pracovat se svým strýcem Adriánem Múdrym, klavírníkem, se kterým jsme začínali jako mladí v naší opravně. Ale co čert nechtěl. Martin Klešč se skoro hned se strýcem rozhádal, sbalil si fidlátka a uražený odjel do Holandska dělat zedničinu. Pokud vím, oboru se nevěnuje.

Naše generace již dávno přesáhla padesátku. Nejstarší z nás jsou sedmdesátníci. Není nás ani 10 kvalifikovaných klavírníků na celém Slovensku. Je možné, že po pandemii někteří už ani nebudou chtít pokračovat. Otevřely se tak brány amatérům a diletantům všeho druhu. Jsou tu rychlokvašené firmy, které jako svou novou živnost mají dovoz bazarových pian ze zahraničí a úspěšně je prodávají slovenské veřejnosti. Moderní technologie podpořily odvážlivce, kteří nadšeně přes aplikace v mobilních telefonech ladí piana. Když se jich zeptáte na odbornost, prchlivě reagují. Jsou to horníci, hoteliéři, ekonomové, jeden voják z povolání v důchodu atd. Servis vykonávají na základě instruktážních videí na YouTube. Nevšímal bych si toho nešvaru, kdybych viděl zájem aspoň jednoho mladého perspektivního člověka, který by se rád naučil práci klavírníka a měl podporu rodičů. Za posledních 20 let jsem nikoho nenašel, ani nebyl nikým osloven, abych pomohl k získání vzdělání v této krásné práci, kterou tak miluji.

Uvažuje se o otevření školy na servis a ladění klavírů na Střední dřevařské škole ve Zvolenu, kde se mj. učí i výroba kytar. Kdo a na jaké úrovni by zde ale měl učit teorii a praxi v oboru? Řemeslo by přitom mělo být vázanou živností. Po skončení školy by se měl každý absolvent otrkat v kvalitní klavírnické dílně. Až po šesti letech by si mohl zažádat o živnostenský list na výkon samostatné práce. Slovenský stát se možná o něco pokusí, protože mnoho umělců bije na poplach. Snad si konečně uvědomí, že ladič a opravář klavírů na školách, VŠMU, v rozhlase, televizi, koncertních sálech je nenahraditelným, důležitým odborníkem. To není žádný ladič s aplikací v telefonu a ani YouTube online opravář!

Nevyžádaná informace ale není životaschopná. Jak probudit zájem u veřejnosti o studium řemesla, když neexistuje vyžádaná informovanost? Slovenská veřejnost není informována, nikde se nedočte o možnosti vystudovat školu ani o skvělé budoucnosti řemeslníků. Žádná média nenabízejí pozitivní pohled na výjimečnost výroby a servisu hudebních nástrojů. Rodiče podporují své děti ve hře na hudební nástroj, dokonce většinou souhlasí, aby studovali konzervatoř, přitom, jak sami říkají, „žádný umělec z toho našeho dítěte nebude“. To znamená, že tu nejde prioritně o peníze. Každý umělec má budoucnost nejistou, a přesto je taková perspektiva rodiči podporována, neboť dítě touží hrát na hudební nástroj, tančit anebo zpívat. Proč neprobudit zájem o studium výroby hudebních nástrojů a servisu? Podle mého je to v nulové propagaci. Lidé ztratili povědomí o unikátním studijním oboru a jeho velkých výhodách. Nikdo je nezahrnuje pozitivy. Naopak. Udržuje se negativní informace o problémovém resortu výroby a servisu hudebních nástrojů, přitom dnešní společnost má komplexní problém ve vzdělanosti jakéhokoliv tradičního řemesla! Takto žije nevyžádaná informace.

Pane Zahradníku, jsem čistokrevný Čechoslovák. Tatínek byl Čech a maminka Slovenka. Miluji obě země. Moc bych si přál, abyste udrželi řemeslo nejen nad vodou, ale aby v České republice existovalo alespoň jedno vysoce kvalifikované centrum vzdělanosti a praktického zázemí pro udržitelnost typického českého řemesla zvaného klavírník.

S pozdravem a úctou Richard Šulc

Nahoru | Obsah