Hudební Rozhledy

Portréty velkých dirigentů - Manfred Honeck

Miloš Pokora | 09/21 |Studie, komentáře

Manfred Honeck © foto archiv

Proslulý dirigent Manfred Honeck oslaví 17. září 63. narozeniny. Svůj umělecký růst ještě zdaleka neuzavřel, jeho výjimečné interpretační kreace a také fakt, že dnes patří k nejžádanějším dirigentům současnosti, zasluhují mimořádnou pozornost.
Existuje nepřeberná řada míst, kde zanechává stopy, v čele Pittsburgh Symphony Orchestra už působí (poté, co mu byla dvakrát prodloužena smlouva) 11 let, a navíc existuje až neuvěřitelná řada orchestrů i operních scén, kde ho angažují jako hlavního hostujícího dirigenta.

Vzpomeňme i na Českou filharmonii, u níž v této funkci působil 10 let a za kterou jezdí dirigovat dodnes.

Životní běh
Narodil se roku 1958 v Nenzingu, rakouské obci blízko hranic se Švýcarskem a Lichtenštejnskem. Od dětství hrál na housle a později také na violu. Studoval na vídeňské Hochschule für Musik a první zkušenosti, které mu pomohly zahájit dirigentskou dráhu, získal jako houslista Vídeňské filharmonie a Vídeňského státního operního orchestru. Roku 1987 ho pozval Claudio Abbado, aby mu pomohl s dirigováním Mládežnického orchestru Gustava Mahlera. Honeckovo umělecké renomé prudce stoupalo. Jeho průlomového vystoupení byli o dva roky později svědky návštěvníci festivalu Gustava Mahlera v Kasselu, kde dirigoval sté představení od světové premiéry Mahlerovy 1. symfonie. Ve stejném roce debutoval jako dirigent v divadle, když spolu s vídeňskou Volksoper provedl Straussovu operetu Netopýr, a ještě v téže sezoně dirigoval na stejné scéně Mozartovu Figarovu svatbu a Rossiniho Lazebníka sevillského.
Poté, co mu byl v roce 1990 svěřen slavnostní koncert k 75. výročí založení Wiener Konzerthausu, se mu hudební svět otevřel dokořán. Postupně se objevil u Berlínského státního orchestru, Berlínské státní opery i Hamburské státní opery. Roku 1991 uzavřel pětiletou smlouvu s curyšskou operou, kde se vedle Massenetovy hudby věnoval mj. moderní operní tvorbě. Roku 1994 debutoval s Vídeňskou filharmonií v Salcburku a v roce 1996 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru MDR (Středoněmeckého rozhlasu) v Lipsku. V roce 1997 byl jmenován hudebním ředitelem Norské národní opery, o rok později byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Filharmonie Oslo, v letech 2000–2006 byl šéfdirigentem Symfonického orchestru Švédského rozhlasu a v letech 2007–2011 ředitelem Státní opery Stuttgart.
Současně na něj čekalo životní angažmá – od roku 2008 (shodou okolností od stejné doby, kdy stanul poprvé v již zmíněné pozici hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie) se totiž stal hudebním ředitelem Pittsburgh Symphony Orchestra, kde mu byla prodloužena smlouva až do roku 2022. Absolvoval s ním mj. 10 velkých zahraničních zájezdů a vystupoval na všech velkých hudebních festivalech včetně BBC Proms, Musikfest Berlin, Lucernského festivalu, Salcburského festivalu, Rheingau Musik Festival, Beethovenfest Bonn, Grafenegg Festival nebo na koncertech v Carnegie Hall a Lincoln Center. Co se týká nedávné doby, mají domácí milovníci hudby jistě v dobré paměti jeho trojí vystoupení v lednu 2019 v originálně sestaveném dvouhodinovém tematickém pořadu „Smrt v hudbě“, v jehož rámci zaznělo Mozartovo Requiem, mj. v kombinaci s Pärtovou a Lutosławského hudbou s působivými texty v podání Mariana Rodena, nebo online přenášený koncert z prázdné Dvořákovy síně, na němž v době vrcholící pandemie zazněly skladby E. Griega, W. A. Mozarta a Beethovenova 1. symfonie.

Dirigentská osobnost
Manfred Honeck, poctěný roku 2016 rakouským spolkovým prezidentem čestným titulem profesora, a držitel tří čestných doktorátů z Carnegie Mellon University, Catholic University of America a Saint Vincent College, dostal do vínku laskavou a přívětivou povahu, podepřenou stejně přívětivým rodinným prostředím, obklopen pro jeho úkoly chápavou manželkou Christiane a šesti dětmi. „Abyste byl dirigentem, pokud jste ženatý, potřebujete někoho, kdo rozumí vaší profesi,“ říká.
Na rozdíl od třeba Fritze Reinera, Georga Szella nebo Artura Toscaniniho nikdy nebyl označován přívlastkem „tyran“. Když nastupoval k pittsburskému orchestru, byl velmi nespokojen s tím, jak hráči zlehčují některé nejznámější repertoárové dominanty (například Čajkovského 5. symfonii). Dovedl tehdy hráče velmi přísně korigovat, přátelskou atmosféru tím však nikdy nenarušil. „Ani jednou nikoho neponížil, ani jednou se nepřestal ovládat, vždy se choval dobrosrdečně“, vzpomíná první hornista pittsburského tělesa William Caballero a Jeremy Black, vedoucí sekce druhých houslí, dodává. „Když s ním mluvíte, je neuvěřitelně laskavý a přemýšlivý. Může mít na něco silný názor, ale vždy dovolí všem ostatním mluvit jako první a pozorně naslouchá každému jeho slovu." A pak tu je jeho víra. „Na světě jsou různé kultury, různé víry a v mém životě hraje spiritualita důležitou roli, ovlivňuje mě jako lidskou bytost i jako dirigenta. Řekl bych to jako Mozart: Nikdy nejdu spát bez modlitby,“ svěřil se Honeck v rozhovoru s Ditou Šnejdarovou.
Každý citlivý posluchač, který je svědkem jeho vystoupení nebo poslouchá jeho nahrávky, si musí všimnout určitých výlučných rysů jeho interpretace. Snad nejnápadněji se to týká jeho flexibility v otázce temp a agogiky, jíž zvýrazňuje kontrasty, dále úžasně přirozeně plynulých přechodů z jedné nálady do druhé nebo toho, jak zdůrazňuje dlouhý pohyb melodie a využívá ve snaze o co největší emocionální efekt velkou měrou rubata. Vnímáme také, jak dovede být až živočišně spontánní a svou představu umí razit nekompromisně monstrózně a hned zase křehce, s dokonale barevnou zvukovou výslednicí. U hráčů má samozřejmě taková snaha patřičnou odezvu a byl to opět Cabarello, který prohlásil: „Slyšel jsem zvuky, které jsem od našeho orchestru nikdy předtím neslyšel." Co se týká respektování notového zápisu, důrazně trvá na tom, aby byly přesně dodržovány notové délky, ale současně jde ještě dál. Například v Mahlerovi dociluje v některých partiích toho, že tóny zní tak, jak si to, podle jeho názoru, skladatel skutečně představoval – někde mezi staccatem a legatem.
Nejpřesvědčivěji rozeznáme charakteristické rysy jeho dirigentské osobnosti podle toho, jak Honeck přistupuje k repertoárovým dominantám. K tomu pár drobných postřehů: Dvořákovu 8. symfonii zahajuje ve velebně pomalém pohybu, s důrazem na co největší zpěvnost violoncell, horen a klarinetů, na druhé straně o to živěji rozkrývá hlavní díl této věty s až freneticky pádící codou. Také ve 2. větě vyhledává maximální tempové a dynamické kontrasty, scherzo mu zpívá, trubkové fanfáry na začátku finále nevolají v jeho podání, jak říká Kubelík „k bitvě, ale k tanci“, což v dalším průběhu věty plnou měrou dokládá. Sám vzpomíná: „Tuto symfonii jsem kdysi hrál jako člen Vídeňské filharmonie. A víte, kdo ji tehdy dirigoval? Václav Neumann…“
Na druhé straně třeba 1. větu Beethovenovy „Pastorální“ rozkrývá ve velmi rychlém tempu do detailu křehce s citem pro nástrojovou i tóninovou charakteristiku (v tom připomíná Simona Rattla), a v „Bouřce“ mu zní akordy na vrcholu gradací nádherně prokrveně. V klasicistních větách allegrového typu dociluje, nebojím se to slovo říci, omračujícího švihu, například v 1. větě Beethovenovy „Osudové“ dovede orchestr doslova roztančit (i vizuální dojem z této kreace vzrušuje), a to nemluvím o Beethovenových raných symfoniích, například oné elektrizující „První“ se svými na doraz vychutnanými partiemi subito forte, s níž se nedávno představil i v Praze.

Dominantní repertoárová sféra
Zkoumáme-li Honeckův dosavadní interpretační odkaz jako celek, zjišťujeme, že je mu bytostně blízká především taková hudba, jejíž plynutí je sevřeno nikoli uvolněnou, nýbrž pevnou metrorytmikou. K jeho oblíbeným autorům, jejichž hudbu rád nahrává a v jejichž skladbách vzbuzuje největší pozornost, patří kromě hudby vídeňských klasiků, zvláště Beethovena, hudba romantiků, včetně Čajkovského a Dvořáka, dále Brucknera, především jeho čtvrtá, osmá a devátá symfonie (ta byla v jeho nahrávce oceněna cenou Grammy) a Richarda Strausse, jehož symfonické básně bývají v jeho podání kritiky označovány za „nesmírně zvukově barvité, a tak trochu nespoutaně divoké“. Pozornost vzbuzuje také v Mahlerovi, zejména v jeho třetí nebo první symfonii, v hodnocení jejíž interpretace se kritici shodují, že se přiklání spíš k prosté poetice rakouského venkova, tak, jak to cítil Bruno Walter, než k pojetím většiny moderních dirigentů. Samozřejmě se uplatňuje i v hudbě 20. století (už v mládí premiéroval například operu Schlafes Bruder od Herberta Williho), například Šostakovičova 5. symfonie byla v jeho podání rovněž poctěna cenou Grammy). K tomu dodejme, že cenou Grammy byl oceněn i za kreace, které bychom od něho nečekali, například za interpretaci své vlastní suity z Janáčkovy opery Její pastorkyňa.
Na otázku, na která svá vystoupení si za posledních deset let sám nejvíc pamatuje, odpovídá Honeck, že se při takovém výběru řídí výhradně emocionální stránkou. Tím víc nás zajímá, jak se vyjadřuje (viz rozhovor s Ditou Šnejadrovou) o České filharmonii: „Podle mne je unikátní zvuk tohoto orchestru kombinací toho, jak hrají žesťové a dřevěné dechové nástroje společně se smyčci. Například hráči na dřevěné dechové nástroje umí hrát něžně, sladce, zřetelně a vřele, což zase inspiruje smyčce k tomu, aby i jejich zvuk byl vřelý a bohatý. Dále třeba horny mají svou skvělou interpretační školu a neměli bychom zapomínat ani na výtečné harfy, tympány a perkuse. Kombinace nástrojových skupin, jejichž členové jsou schopni zvuk expresivně vyjádřit, je to, co činí tento orchestr jedinečným. Doufám, že si tuto tradici uchová…. Je to orchestr s dlouhou tradicí a obrovským hudebním potenciálem. Jsou v něm vníma- ví hráči s kultivovaným projevem, kteří dokážou společně myslet a zejména společně hudbu prožívat. Jejich velkou předností je cit pro styl a je také fascinující, že si stále uchovávají tradiční zvuk. To je fenomenální.” Jsou to hřejivá slova. Jak bychom se mohli na každé další Honeckovo vystoupení u nás netěšit!

Nahoru | Obsah