Hudební Rozhledy

Zvláštní případy klávesového oddělení - Sladké melodie čili dulce melos

Tomáš Flégr | 11/21 |Svět hudebních nástrojů

Dulce melos (Tomáš Flégr, 2015) © foto archiv autora

Dalším členem našeho Klávesového oddělení je Tomáš Flégr, cembalista, varhaník, hráč na zvonohry, pedagog, intonér cembal a stavitel pozoruhodných nástrojů. Pozorný čtenář se o něm dozvěděl již v minulém ročníku v souvislosti s cembalovými dílnami a barokní zvonohrou...
O předchůdcích klavíru z doby gotické lze slyšet a číst málokdy. Ještě méně je potom nahrávek existujících experimentálních replik, zhotovených nejčastěji podle nákresů a popisů v dochovaných rukopisech. A objevování těchto zápisů na pergamenu je věc ještě zapeklitější. Jak se to ale všechno seběhlo, že jsem jako profesionální varhaník dospěl až ke zhotovování některých prazvláštních hudebních nástrojů, které mají na první pohled jen málo společného s moderním klavírem, a přesto se z nich linou krásně sladké melodie? A vlastně, jeden z nich se také jako sladké melodie jmenuje: dulce melos. Řeč bude o prvním popsaném „klavíru“ na světě.

Začnu však poněkud zeširoka. Před několika roky jsem cestoval do Fríska, na pomezí Holandska a severního Německa, kde je snad nejvyšší koncentrace varhan na jeden kilometr čtvereční na světě. V této oblasti nazývané také „Ost-Friesland“ jsem navštívil malebné městečko Weener, kde sídlí muzeum klávesových nástrojů Organeum. Jeho ředitel Winfried Dahlke měl pro mě tenkrát drobnou práci při opravě a ladění svého domácího cembala z dílny Nicolause Damma (francouzský raně barokní nástroj podle J. A. Vaudryho), a proto jsem v Organeu musel přenocovat v útulném pokoji pro hosty. Nebyl to luxusní hotel, spíš strohé a jednoduché přenocování, které však mělo jednu neobvyklou výhodu. V muzeu jsem musel být i s exponáty přes noc uzamčen. Pokud bych prý snad nemohl spát, mohl jsem, dle Winfriedovy rady, v noci na exponáty nerušeně hrát. Inu, po troše odpočinku jsem začal svou neplánovanou noční prohlídku muzea v patře, v sále navazujícím na prostory bytu pro hosty. K mému úžasu se právě v tomto sále kromě nově postavených dvoumanuálových Ahrendových varhan nacházelo cembalo Christiana Zella, originál z roku 1741, který byl v 50. letech minulého století nalezen na půdě jednoho místního statku a pietně restaurován do zvuku. V další místnosti bylo italské jednomanuálové cembalo podle Giustiho z cypřišového dřeva, a jen o pár metrů dále cembalo s nezvykle mnoha klávesami. Na štítku v popisku stála informace, že tzv. Luythonovo „Cembalo universale“ zhotovil podle pramenů Michaela Praetoria ze Syntagma musicum v roce 1976 Keith Hill. Zvláštní experiment, pomyslím si. Při hře a zkoušení souzvuků čistých tercií, jež se velebně linuly z nástroje, právě díky dělení každé oktávy na devatenáct kláves (místo dnešních dvanácti) se mi začaly propojovat teoretické znalosti s přímým akustickým vjemem. Ten byl velmi uklidňující a v podobě akusticky skutečně „čistě“ znějících tercií bez nejmenšího chvění na mě osobně působil přímo terapeuticky.
Od Luythonova cembala a dalších zajímavých nástrojů postavených podle tradice antverpské dynastie rodu Ruckers jsem se dostal až ke klavichordům, předchůdcům klavíru. Nejzajímavější byl pro mě klavichord, který vábil pohledem na zdobenou pergamenovou rozetu v renesančním slohu, velmi zdařilá replika z dílny Matthiase Griewische, zhotovená dle pramenů kolem roku 1600 (vyobrazení z Praetoriovy Organographie II). Protože moje zvědavost a imaginace byla vybuzena na nejvyšší úroveň, začal jsem se sám sebe ptát, jaké snad ještě starší prameny mohou na světě existovat pro zhotovování ve zvuku autenticky znějících kopií ještě starších nástrojů, a to zejména klávesových. Středověké obrazy? Archeologické nálezy? Středověké spisy? Zcela znaven, ale zároveň nabit mnoha impulzy, netušil jsem, že se v dalších dnech ještě o trochu více poodhalí smysl mého pátrání (a následná realizace) po zvuku ještě sladším. Když moje práce ve Weeneru skončila, měl jsem namířeno na návštěvu k varhanáři Winoldovi van der Putten do holandského městečka Finsterwolde. Mé první seznámení s ním bylo v Groningenu u jeho „středověkých“ varhan, které vyrobil před dvaceti lety podle vyobrazení v Rutlandském žaltáři. Winold je člověk, který je nějakým zvláštním způsobem propojen právě se středověkem; má nesmírný zájem o znovuobjevování zvuku, který je neodvratně ztracen kvůli velmi malému množství dochovaných zlomků nástrojů.
Při rozmluvě o píšťalách přenosných portativů z Winoldovy tvůrčí dílny jsem v jeho domě zahlédl nevelikou knihu s vyobrazením několika stran z traktátu Arnauta de Zwolle o výrobě varhan a dalších hudebních nástrojů. Tento lékař, vědec, konstruktér, astronom a matematik popsal v roce 1440 první předchůdce dnešních klavírů a zhotovil k nim dokonce podrobné nákresy. Winold mi samozřejmě nejvíce ukazoval menzury píšťal v Arnautových tabulkách, zmenšený nákres varhan nikoliv nepodobný varhanám ve švýcarském Sionu, známých také jako Valeria-Orgel, prohlíželi jsme si nákres vzdušnice portativu a luštili diagram s údaji k sestavovaným řadám, tedy mixturám. A to vše psané latinsky a (gotickou) texturou. Ano, přesně v tomto okamžiku mi došlo, že vyrobit akusticky dobře znějící repliku jakéhokoliv nástroje vyžaduje nejen intuici, ale také mnoho zkoušení a variování při hledání tónů linoucích se z nástroje, avšak na základě dostatečného prostudování dochovaných materiálů, traktátů, nákresů i ikonografických zobrazení. Jedním z principů varhanní menzury, tedy šířky ústí píšťal, byla ve středověku menzura holubího vejce. Druhého dne jsem ještě znovu prohlížel stránky traktátu dodnes uchovávaného v Paříži a doslova zíral na stránky, které jsem předchozího dne vůbec nevnímal a přehlédl. Nákresy něčeho podivného. Je to snad klavichord? Není. Cembalo to není, varhany také ne. Popisek hovořil o „dulce melos“, v překladu z latiny mělo tedy jít o „sladké melodie“. Toto sousloví mi evokovalo snad jen prastarý nástroj v českém prostředí nazývaný někdy prasečí hlava, tedy středověké psalterium neboli žaltář, v jiných oblastech nazývaný také dulcimerem. Naprostá fascinace do této chvíle úplně neznámým klávesovým nástrojem utkvěla v mé mysli natolik, že zvědavost, jak asi mohl tento nástroj znít, podnítila úmysl a rozhodnutí takový nástroj experimentálně postavit. Ale tak, aby také skvostně a pokud možno autenticky zněl. Slovo dalo slovo a v dílně pana varhanáře Winolda ve Finsterwolde jsem měl možnost se této práci věnovat několik dalších týdnů. Proto jsem na prvním místě začal shromažďovat veškeré dostupné podklady a informace.

Cesta k výsledku byla zdlouhavá. Volba dřeva, cypřiše na korpus, smrku na resonanční desku, cesmíny a ebenu na klávesy, třešně na kobylky, to nebylo to nejobtížnější. Jednou z prvních výrazných překážek bylo stanovit možné rozměry nástroje. Arnaut de Zwolle měl i na svých skicách dulce melosu znázorněny pouze „poměry“ stran a kláves, nikoliv reálné míry. Dalším úskalím byl překlad z latinského jazyka. U zobrazení jiného nástroje, který se nazývá „clavicymbalum“, Arnaut popsal a zakreslil čtyři systémy možného rozeznívání strun za pomoci páky klávesy. Protože clavicymbalum mělo v zásadě na konci kláves jakási trsátka, jsou tři popsané systémy velmi podobné mechanice dnešního cembala. Čtvrtý systém, který byl podle pramenu u dulce melosu používán, byl ale nejzáhadnější a, jak se později ukázalo, také nejnáročnější na realizaci. Byla zakreslena malá kladívka, připevněná na konec pák kláves, která v sobě měla zabodnutou „kramličku“ z mosazi o velikosti přibližně sponky do kancelářské sešívačky. A tato kramlička měla vystřelovat proti strunám odspodu. Čtenář s trochou představivosti si domyslí, kolik variant může nastat, když umístí stavitel mezi resonanční desku (s vysokými kobylkami) a struny také klávesy. A na konce těchto kláves ještě nainstaluje funkční mechanismus, který namísto kladívek rozeznívá struny poněkud neposlušnými kramličkami. Naštěstí traktát obsahoval také informaci o tom, že na konci těchto pomyslných kladívek je potřeba osadit vždy kousek olova, aby se kladívko s kramličkou vracelo do původního stavu. Hra na dulce melos je velmi podobná hře na cimbál, ale v obrácené poloze, tedy pod strunami. Kvůli délkám strun a opravdu malým velikostem kladívek je výsledný zvuk velmi útlý, jemný a sladký. Nástroj nemá dusítka, jeho vyznění je tedy velmi líbezné, asi jako když v katedrále jemně bzučí včely. Obecně mohu konstatovat, že intenzita zvuku dulce melosu je o trochu silnější než intenzita zvuku klavichordu, ale slabší než tichý cembalový rejstřík. Jedná se také o zřejmě vůbec nejstarší prototyp kladívkového mechanismu dávno před Bartolomeem Cristoforim. Opravdovou specialitou dulce melosu je napnutí strun hned přes čtyři kobylky. Na jednu strunu tak mohou uhodit hned tři kladívka, která rozeznívají tři tóny, zleva doprava každý další vždy o oktávu výše, ale v jiném „sektoru“. Není bez zajímavosti, že Arnaut zakreslil dva možné způsoby umístění kobylek, přičemž matematicky i technicky složitější pro tzv. „pythagorejské“ ladění je realizace kobylek, které nejsou paralelní. Jednotlivé pokusy výroby replik klávesových nástrojů z období, ze kterého jsou podnes dochovány pouze nákresy, jsou samozřejmě vždy experimentováním bez záruky. Přínosné a užitečné by bylo pokračovat s výrobou dalších variant s pozměněnými parametry, vyzkoušet jiné materiály, každý drobný detail realizovat v ještě pečlivějším provedení. S celkovým výsledkem, který před lety díky zajímavým okolnostem vznikl, jsem relativně spokojen, a především také velmi vděčný za neocenitelnou zkušenost, která dává východiska pro další možné podobné realizace. S dulce melosem se zajímavě pojí zvuk flétny, portativu a také lidský hlas. Jeho sladké tóny dávají netradiční vyznění skladbám z Codexu Faenza či Buxheimerského Orgelbuchu. Osobně vnímám zvuk dulce melosu jako tichou radost z dob, kdy se teprve rodily klávesové nástroje a estetika jejich znění byla neagresivní, mystická a oduševnělá. Zvuk dulce melosu je zaznamenán na CD nosiči, které vydalo Husitské muzeum v Táboře v roce 2021 pod titulem „Vstalť jest Kristus z mrtvých král / Velikonoční hudba českých utrakvistů 15. století“.

Nahoru | Obsah