Hudební Rozhledy

Současná éra české Opery VI

III. Aby se vědělo - Pavla Vykopalová

Radmila Hrdinová | 12/21 |Studie, komentáře

Pavla Vykopalová

Když se režisér Ondřej Havelka v roce 2005 chystal k nastudování Prodané nevěsty v Národním divadle v Brně, pronásledoval všechny své známé z operního světa dotazem, zda neznají Mařenku, která by vypadala jako osmnáctiletá holka a zpívala jako Gabriela Beňačková. A když mu ji nikdo nesehnal, objevil si ji sám na jedné z repríz Janáčkovy Její pastorkyně, kde zpívala Karolku. Jmenovala se Pavla Vykopalová.
Oba měli štěstí, že se potkali ve správný okamžik. Havelka si splnil svůj sen o mladé Mařence bez nánosu operních manýr a Vykopalová, která do té doby zpívala mezzosopránový obor, vstoupila mezi sopranistky hned jednou z nejparádnějších rolí. A podle jejích slov jí zkoušky s Ondřejem Havelkou daly rychlokurz do té doby netušeného operního herectví, z něhož čerpá dodnes.

Havelkova Prodaná nevěsta, jež měla na jevišti Janáčkovy opery premiéru v dubnu 2006, zahýbala s představami o tradičním inscenování nejnárodnější české opery a publikum i kritiku rozdělila na tábory pro i proti. Přitom nešlo o moc víc, než že Havelka zasadil děj do masopustu a místo rozjásaných vesničanů v holubičkách na jeviště vtrhly masopustní masky, včetně Jeníka s Mařenkou skrývajících se v útrobách rozverné kobyly. Ale už před prvními tóny předehry zamrazila diváky skučící meluzína, rozklepaný Jeník přicházející z hlediště hladově ukradl mrkev sněhulákovi před Krušinovic stavením a jen psí štěkot ho odradil od pokusu vlézt dovnitř oknem. Záhy se z něj ale stal uznávaný frajer a vůdce vesnické chasy, který však poté, co „prodal svou milou“, dostal od kamarádů pěknou nakládačku.
Vedle takového Jeníka, jehož výborně herecky i pěvecky ztvárnil Aleš Briscein, mohla obstát jen opravdu energická Mařenka. Pavla Vykopalová dokonale naplnila Havelkovu vizi rázné venkovské „holky jako lusk“, která si ví rady a přitom nepostrádá líbeznost ani humor. Její Mařenka odposlouchávala dohadování rodičů s Kecalem za pomoci nočníku opřeného o zeď, Kecalovi se rázně vzepřela a s Jeníkem se dokázala nejen obejmout, ale i hezky žensky poštěkat a poté po něm pokukovat skrze rázně přibouchnuté okénko. Ne nadarmo oceňovala operní komise, která Vykopalovou za Mařenku navrhla na Cenu Thálie, její „dívčí půvab, důmyslný vtip, i zdravě energický projev“.
Jestliže jsem tehdy její Mařence ještě plně nevěřila hlasově (do Beňačkové měla vskutku ještě daleko), pak mé pochybnosti časem rozptýlila a čím dál víc budila mou pozornost. Do Prodané nevěsty pražského Národního divadla vstoupila v červnu 2008 na Smetanově Litomyšli v novém nastudování Ondreje Lenárda a Magdaleny Švecové. A když jsem ji letos v lednu slyšela na běžné repríze Prodané nevěsty v Národním divadle, zjistila jsem, že její hlas pro tuto roli dozrál – neztratil jiskrnost, lehkost a intonační jistotu tehdejší brněnské Mařenky, ale zároveň zpevněl, zvroucněl a nabyl na měkké oblosti výšek. A její herecké prožití Mařenky na ženskosti, něze a tragice ve chvíli přesvědčení o Jeníkově zradě. S Peterem Bergerem tvořili na jevišti Národního divadla vskutku sympatický pár. Takže dnes už nezní nijak přehnaně tvrzení, že Vykopalová je „jednou z nejpozoruhodnějších českých pěvkyň současnosti“, jak o ní napsal časopis Opera News. Dodejme, že i nejobsazovanějších.

Operní zpěv vystudovala na Státní konzervatoři v Praze. Již během studia spolupracovala s Operou Mozart a po jeho absolutoriu v roce 1993 byla pět let členkou Pražského filharmonického sboru. Na sólové kariéře pracovala dále pod pedagogickým vedením Lenky Šmídové a od roku 1997 Jiřího Kotouče, který ji přivedl k baroknímu a mozartovskému repertoáru, jemuž zůstává věrná po celou svou kariéru. Jen mezzosoprán vyměnila za soprán.
Koncertně zpívala Ruggiera (Alcina), Bertarida (Rodelinda) i Rinalda v Händelových operách, Elisu (v Bononciniho opeře Astarto), na scéně Státní opery Praha Alcinu (ve Vivaldiho Orlandovi furioso), ve Stavovském divadle Minervu, Družku Hébé a Stín (v Rameauově opeře Castor a Pollux). Její koncertní program je bohatý jak doma, tak i za hranicemi, zpívá oratorní, kantátovou i písňovou tvorbu, a to pod taktovkou předních dirigentů, a s tělesy jako je Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Czech Virtuosi či Filharmonie Brno.
Jako operní sólistka začínala v roce 1998 na jevišti Divadla J. K. Tyla v Plzni. A hned v prvním roce svého angažmá byla obsazena do role Didony v Purcellově opeře Dido a Aeneas. Inscenace, kterou nastudoval milovník a znalec barokní opery, dirigent Vojtěch Spurný s režisérem J. A. Pitínským, vzbudila především svou výtvarnou a pohybovou stylizací a stylovou jednotou velkou pozornost publika i kritiků, dokonce i mimo operní sféru, takže získala hned dvě ocenění jako „inscenace roku“ – v anketě Divadelních novin a Cenách Alfréda Radoka. Byla to zásluha nejen obou tvůrců, ale i převážně mladého obsazení, jež nároky inscenačního týmu dokázalo naplnit na vysoké pěvecko-herecké úrovni: Pavly Vykopalové a Martina Matouška v titulních rolích, Gabriely Eibenové jako Belindy či Tomáše Černého v roli Kouzelnice. Od roku 1999 je Pavla Vykopalová stálým hostem Národního divadla v Praze, kde se představila v řadě Mozartových oper – jako Zerlina i Dona Elvíra v Donu Giovannim, Pamina v Kouzelné flétně či Fiordiligi v Únosu ze serailu. Ve Figarově svatbě začínala nejprve jako půvabný klukovský Cherubín, aby v ní později ztvárnila Hraběnku. V živě rozehrané Průdkově inscenaci uplatnila v obou rolích své herecké schopnosti: Hraběnku i přes rokokovou kostýmní stylizaci pojala jako současnou ženu, schopnou velké lásky, emancipace, lstivosti i humoru.

V roce 2006, kdy přešla pod vedením pedagožky Marie Urbanové trvale k sopránovému oboru, zazářila na prknech Stavovského divadla jako Vitelie v inscenaci Mozartovy opery La Clemenza di Tito v dokonale propracovaném nastudování manželů Uršuly a Karla-Ernsta Herrmannových. V zdůvodnění nominace na Cenu Thálie 2006 je kromě brněnské Mařenky jmenována právě Vitelie jako další pádný důvod pro ocenění, a to opět v pěvecko-herecké celistvosti jejího výkonu.
Od ledna 2009 je Pavla Vykopalová sólistkou operního souboru Národního divadla v Brně, zároveň ale zůstává stálým a často obsazovaným hostem opery pražského Národního divadla. V brněnském angažmá se znovu potkala s režisérem Ondřejem Havelkou: v roce 2008 to bylo v jeho režii Pucciniho opery Gianni Schicchi a Leoncavallových Komediantů, kde vytvořila Laurettu a Neddu. Havelka zvolil pro obě aktovky rámec „divadla na divadle“, který výrazově obohatil všechny postavy. Vykopalová byla přesvědčivá jak v komediální stylizaci Neddy, tak v dramatickém prožitku jejího balancování mezi milencem a manželem. A Laurettu obdařila dívčím půvabem i lehce znějícím sopránem.
Zcela jinou polohu jí Havelka nabídl v lednu 2010 ve Straussově Netopýrovi, jehož proměnil ve fantaskní sen brněnského bet.mana neboli „betelného maníka z Brna“. Zde, opět po boku Aleše Brisceina coby Eisensteina, si s chutí zahrála a zazpívala milující i žárlivou Rosalindu.

Čtvrté setkání s Havelkou, pro něhož se stala trvale inspirující „Múzou“ přecházející z jedné jeho inscenace do druhé, se uskutečnilo téhož roku na jevišti pražského Národního divadla v inscenaci Offenbachových Hoffmannových povídek, kde Vykopalová zpívala Antonii. Její Antonie postrádala obvyklou unylost, s níž bývá tato postava interpretována, naopak, přicházela na scénu s dívčí dychtivostí a ženským sex appealem, jako by vystoupila z rámu starého obrazu do Havelkovy magrittovsky šerosvitné inscenace, aby ji svou přítomností prozářila. V zelených šatech a dlouhých rozpuštěných vlasech byla dokonalým ztělesněním romantické atmosféry hoffmannovského světa, kde rozevlátí milenci pluli prostorem modrého nebe a kde Antoniina matka v podobě dominantní Valkýry parodovala těžkotonážní patos zaprášených operních manýr.
Na své domovské brněnské scéně patří Vykopalová k nejvy­užívanějším sólistům. Kromě již jmenovaných rolí tu ztvárnila i Rosinu z Rossiniho Lazebníka sevillského, jež patří k jejím kmenovým postavám, titulní roli v Martinů Juliettě, Micaelu v Bizetově Carmen, Liu v Pucciniho Turandot, Mozartovu Paminu i Donu Elvíru.
Poprvé zde v roce 2012 vstoupila i do Dvořákovy Rusalky, opět ve výrazně stylizované inscenaci Vladimíra Morávka, která jí debut v této roli rozhodně nijak neusnadnila. Uprostřed četných houfů kentaurů, mořských koníků, permanentně mířících lovců, lesních žínek a jiné havěti se zdálo být téměř nemožné upoutat pozornost diváků k titulní postavě. Vykopalové se to však bez problému daří, a to jak díky křehce pohádkovému zjevu, tak i krásnému hlasu spolehlivě znějícímu ve všech polohách, jehož výraz sahá od zasněného lyrismu až po dramatickou naléhavost árie Ó marno to je, jež činí pro­blémy mnohem zkušenějším Rusalkám. Ta její se vyznačuje i příkladnou deklamací a srozumitelností zpívaného slova, což dnes, bohužel, rovněž nepatří k samozřejmým kvalitám. Je pro ni jistě velkou poctou, jestliže ji kritika přirovnala k domácímu ideálu Rusalky Milady Šubrtové, ale není to zas až tak přehnané, Vykopalová k ní má slibně nakročeno.
Rusalku zpívá rovněž na scéně Státní opery Národního divadla, kde ji lze vidět i v řadě dalších rolí – mj. jako Mimi v Pucciniho Bohémě či Desdemonu ve Verdiho Otellovi. A i když jí italský repertoár nesporně hlasově sedí, osobně ji mám nejraději v českých operách, zejména jako Sestru Paskalinu v Heřmanově a Bělohlávkově nastudování Her o Marii, kterou obdařila čistotou, pokorou a prostotou výrazově ladící s hudbou Bohuslava Martinů, ale i naléhavostí a úzkostí v „hodině smrti naší“. Je to krásný, s rozmyslem vystavěný pěvecko-herecký výkon splývající s duchem inscenace.

Skladatel, s nímž si Vykopalová velmi dobfie rozumí a který ji provází od poãátku její kariéry, je Leoš Janáček. Začínala energickou Karolkou v Její pastorkyni, v níž debutovala v roce 2003 po boku Karity Mattily i v pařížském Théâtre du Châtelet. O pár let později už v Pastorkyni zpívala Jenůfu. Tu ztvárnila v roce 2011 pod taktovkou Ondreje Olose ve francouzské Opeře de Rennes a krátce poté vstoupila i do inscenace pražského Národního divadla. V té francouzské, dramaticky vyostřené inscenaci, vycházející z původní Janáčkovy partitury, vytvořila Jenůfu po boku rovněž mladé Kostelničky Elišky Weisové a obě pěvkyně své postavy naplnily – vzhledem k jejich mládí i zkušenostem – až překvapivě silným emotivním prožitkem. O Jenůfě Pavly Vykopalové psala francouzská kritika s nadšením, a to jak po hlasové, tak i herecké stránce. Znám tuto inscenaci z videozáznamu a je to pro mne jedna z nejpůsobivějších Jenůfek, vystavěná ve velkém oblouku od dívčí úzkosti k tragickému prožitku zmarněného mateřství, ztracené a znovunalezené lásky. Vykopalová zpívá Jenůfu štíhlým, krásným témbrem, s jistými výškami a deklamací textu, svědčící o prožitku každé věty. Je to znát v množství drobných nuancí, jako třeba když téměř neznatelně zaváhá na vrcholu věty „že by mu to bylo k přání“, jako by ji prostě nedokázala vyslovit do konce. Její Jenůfě se dá věřit každé slovo. Další janáčkovskou výzvou byla nesnadná role Míly Válkové v brněnské inscenaci Osudu, která jí vynesla druhou nominaci na Cenu Thálie za rok 2012. Pojala ji jako elegantní Múzu skladatele Živného, ztělesnění křehkého, provokativního i inspirujícího ženství. Jak sama v rozhovoru před premiérou kdesi uvedla, právě Míla jí pomohla proniknout do duše Leoše Janáčka. Opět to byla přesně pěvecko-herecky uchopená postava, s dokonalou artikulací a dramatickým výrazem.
Zatím poslední Janáčkovou postavou Pavly Vykopalové je Káťa Kabanová, kterou vytvořila loni v Den Jyske Opera Kodaň. A kritika nešetřila chválou: „Její Káťa se jen pozvolna klube ze své kukly; z poslušné a klidné hospodyňky se pomalu mění ve vykolejenou bytost zmítanou láskou, v plném souladu s obsedantní křivkou napětí, jak ji Janáček vyklenul napříč svým dílem. Složité intervaly, nepředvídatelné rytmy a melodické linie ve vysokých polohách představují pro ni opakovanou výzvu; ona však pokaždé frázuje s přirozeností, duchapřítomností a nádherně zvučným hlasem.“ A v jiné kritice čteme charakteristiku, kterou lze vztáhnout nejen na Káťu: „Sopranistka Pavla Vykopalová je srdcervoucí ve své nádherné a bezvýchodné písni smutku. Je to umění zpěvu v celé své kráse.“
To je velmi lichotivé a zároveň i velmi přesné vyjádření. Kdybych měla použít k vystižení jejích postav jen dvě slova, pak je to opravdovost a uvěřitelnost. Vykopalová umí hledat a odkrývat v každé postavě její bohatý vnitřní svět. A dělá to s velkou mírou poctivosti i pochopení pro hudebně dramatickou podstatu operního umění.

Nahoru | Obsah