Hudební Rozhledy
Pocta Leoši Janáčkovi
Český spolek pro komorní hudbu uspořádal 14. 4. ve Dvořákově síni již svůj celkově dvoutisící stoosmaosmdesátý koncert, kterým tentokrát uctil nezaměnitelně originální tvorbu Leoše Janáčka. Punc nevšednosti však měla tento večer i programová nabídka koncertu, kterou dramaturg Spolku, dr. Ludvík Kašpárek, nekoncipoval, jak bývá obvyklé, pouze pro jedno komorní seskupení, ale vzhledem k výběru skladeb dokonce pro tři různé sestavy. V dílech z posledních čtrnácti let Janáčkova života, Smyčcovém kvartetu č. 2 „Listy důvěrné“, Sonátě pro housle a klavír a Zápisníku zmizelého se tak představilo Kubínovo kvarteto, houslista František Nový s klavíristou Vladimirem Hollym a sólisté Leo Marian Vodička (tenor) s Evou Garajovou (mezzosoprán), klavírista Michal Rezek a trojice pěvkyň Zuzana Hanzlová a Markéta s Terezou Mátlovými. Skvělý nápad, který nejenže Janáčka představil ve třech různých oblastech jeho tvorby, ale zároveň udělal z koncertu atraktivní událost, při níž si přišli na své jak milovníci skladeb kvartetních nebo sonátových, tak příznivci hudby vokální.
Kubínovo kvarteto (Luděk Cap, Jan Niederle, Pavel Vítek a Jiří Zedníček), které koncert zahajovalo, se dílem Leoše Janáčka zabývá již od svého vzniku na ostravské konzervatoři. Jejich podání skladatelova Druhého smyčcového kvartetu je tudíž v detailech i celkovém formálním uchopení již dokonale zvládnuté a interpretačně zcela usazené a vyzrálé. Na můj vkus je však výrazově poněkud příliš uměřené. Myslím, že ostřejší dramatická vyhrocení, jaká předvedl např. v chudším nástrojovém obsazení v následující Janáčkově Houslové sonátě František Novotný, by mu určitě nebyla nikterak na škodu. Novotný má krásný tón i skvělou techniku, a tak společně ve vynikající souhře s Vladimirem Hollym předvedl Janáčka nejen se všemi atributy jeho kompozičních delikates, ale i s jeho nezaměnitelnou vášnivostí, vygradovanou díky skladbě programu především v závěrečném Zápisníku zmizelého. Tento kantátový cyklus dvaadvaceti čísel pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír na text Ozefa Kaldy, kde se Janáček již vypořádal nejen s hudebním verismem, impresionismem a prvky expresionismu, ale i s hudebním vyjádřením síly erotické vášně, překonávající vžitou morálku, předsudky i existující vztahy, patří ke skutečným kompozičním skvostům 1. poloviny 20. století. Pro tenoristu však zároveň představuje i jeden z nejnáročnějších úkolů, jaké můžeme v kantátovém repertoáru pro tento hlas nalézt. Leo Marian Vodička se ale se všemi úskalími svého partu vypořádal -- především po stránce výrazové -- velice přesvědčivě: ne nadarmo patří Zápisník ke stálým součástem jeho repertoáru. Přičteme-li k tomu i výborné výkony ostatních interpretů, Evy Garajové (která se ve vínovo-černých šatech objevila na scéně podle Janáčkových pokynů v partituře pouze na své tři vstupy ke konci první poloviny díla), hlasově krásně sladěných pěvkyň Zuzany Hanzlové a Markéty a Terezy Mátlových (zpívajících v prostoru varhanní empory) i skvěle doprovázejícího Michala Rezka, nezbývá než konstatovat, že se jednalo o velmi pozoruhodný večer, jehož výrazné emotivní zaměření umocnilo i velmi sporé osvětlení Dvořákovy síně.