Hudební Rozhledy
Ivan Klánský a Helena Suchárová s ČKO
Praha, Rudolfinum
V rámci Cyklu komorních orchestrů, který pořádá ve Dvořákově síni Česká filharmonie, se 14. 3. představil Český komorní orchestr, jemuž je letos až na jednu výjimku tato dramaturgická řada kompletně zasvěcena a který si ke svému vystoupení i tentokrát přizval dva sólisty. Našeho předního klavíristu světového renomé – Ivana Klánského a jeho talentovanou, rovněž již mnoha vavříny ověnčenou žačku Helenu Suchárovou, jejíž jméno u nás není tak známé především proto, že až do roku 2003 působila jako koncertní pianistka v Německu. Program celého večera byl věnován W. A. Mozartovi, z jehož přebohatého odkazu jsme vyslechli tři symfonie – č. 12 G dur K 110, č. 6 F dur K 43 a č. 39 Es dur K 543 a Koncert č. 10 Es dur pro dva klavíry a orchestr K 365 (316a), vše pod řízením německého dirigenta (a manžela sólistky večera) Andrease Sebastiana Weisera.
Mozartovo dílo, skrývající v sobě tolik nebezpečných interpretačních úskalí jako tvorba málokterého jiného skladatele, je vzhledem k této skutečnosti součástí kategorie děl nejvyšší hráčské náročnosti – zvláště pak, má-li být provedeno se vším, co k výslednému zvukovému tvaru jeho průzračných, logicky vedených partitur patří. I proto se zase tak často s jejich výjimečnou interpretací přesahující průměr nesetkáváme. Český komorní orchestr se ale tentokrát představil ve formě, která mu nadstandardní výkon umožnila a výjimečný zážitek bouřlivě aplaudujícímu publiku přinesla. Stejnou měrou jako precizní, ve zvuku dokonale sjednocené smyčce, což bývá největší problém interpretace Mozartových orchestrálních partitur, se o to ale zasloužili i hosté z orchestru České filharmonie či Pražských symfoniků jako např. výborní hobojisté Ivan Séquardt a Liběna Séquardtová, kteří se společně objevili v Symfonii č. 6 F dur K 43, flétnista Jan Machat, fagotisté Jaroslav Kubita a Luboš Hucek či klarinetista Petr Sinkule, který se svým kolegou Zdeňkem Tesařem v Symfonii č. 39 Es dur K 543 usedl do orchestru místo manželů Séquardtových. Jejich sóla vyzněla v průzračných partiturách všech na koncert zařazených děl opravdu kouzelně, vzpomeňme alespoň na překrásnou klavírní pasáž obou protagonistů s hobojem Ivana Séquardta v Andante Mozartova dvojkoncertu či klarinetové sólo Petra Sinkuleho v Menuetu symfonie K 543! Společným jmenovatelem celého vystoupení byla zejména lehkost a vzdušnost všech pasáží, vypracovanost a sjednocenost frází a výborná souhra zejména smyčců. Opravdovým bonbónkem ale byl přece jenom Koncert č. 10 Es dur pro dva klavíry a orchestr K 365 (316a), a jeho provedení Ivanem Klánským a Helenou Suchárovou, kteří pod zkušeným vedením Andrease Sebastiana Weisera předvedli opravdu precizní výkon. Dílo vyznělo svěže, výrazově mnohotvárně a zvukově velmi barevně, kdy jsme se oproti poněkud syrovějšímu zvuku klavíru Heleny Suchárové (jehož příčinou ale mohlo být zkreslení vzhledem ke kompletně odstraněné vrchní desce Steinwaye, na nějž hrála!) měli možnost kochat nejen vysoce kultivovaným měkkým tónem Ivana Klánského, ale i půvabnými výměnami mezi oběma klavíristy a celkovým uchopením díla, které mělo jednolitý tah s řadou zajímavých až minuciózních detailů.
V záplavě Mozartovy hudby, která u příležitosti skladatelova významného výročí zní v letošní sezoně v rámci většiny po celé republice pořádaných koncertů, se jednalo o večer, který svou úrovní na sebe nejen upozornil, ale zařadil se k těm, jimiž jsme salcburského Mistra vzpomněli vskutku důstojně.