Hudební Rozhledy
Světová operní divadla - V. OPERNHAUS ZÜRICH
V roce 1830 byl v Curychu založen Divadelní spolek, který dostal o tři roky později od vlády dřívější Barfüsserův kostel, který přestavěl v divadelní budovu. Ta byla 10. listopadu 1834 otevřena Mozartovou operou Kouzelná flétna. V letech 1850–51 zde řídil mnohá představení v curyšském exilu žijící Richard Wagner. Na Silvestra roku 1889 divadlo lehlo popelem. Curych již ovšem nemohl zůstat bez operní budovy, takže se téměř okamžitě po požáru započalo se stavbou nového divadla. Jeho výstavba byla svěřena známé dvojici divadelních architektů Ferdinandu Fellnerovi a Hermannu Helmerovi, kteří ji vystavěli v neoklasicistním stylu s lóžemi a balkóny. Nové divadlo, vybudované na břehu curyšského jezera, bylo otevřeno 1. října 1891 Wagnerovým Lohengrinem. Kapacita čítala 1 100 míst. Stadtheater Zürich byl v roce 1964 přejmenován na Opernhaus Zürich a tento název má doposud. V letech 1982–84 prošla budova generální rekonstrukcí a po té byla slavnostně otevřena 6. prosince 1984 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští a vzápětí světovou premiérou opery Višňový sad švýcarského skladatele Rudolfa Kelterborna.
Historie provozování opery v Curychu je bohatá na působení řady vynikajících osobností: o činnosti Richarda Wagnera již byla řeč, svou kariéru zde začal slavný německý dirigent Wilhelm Furtwängler. V roce 1913 zde zazněl poprvé mimo Bayreuth Wagnerův Parsifal. Poměrně dlouhý je seznam oper, které zde zazněly ve světové premiéře: již v roce 1917 zde byly uvedeny jednoaktové opery Ferruccia Busoniho Turandot a Harlekýn, v roce 1922 zde měla světovou premiéru Venuše švýcarského skladatele Othmara Schoecka. Ve třicátých letech zde poprvé zazněly i některé operety, např. Venuše v hedvábí a Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu Roberta Stolze, Kalmánova Císařovna Josefína a další díla Eduarda Künnekeho, Oscara Strause i místního rodáka Paula Burkhardta. 14. října 1933 se zde konala světová premiéra Křídového kruhu Alexandra von Zemlinského, 2. června 1937 Bergovy Lulu (pochopitelně ještě bez posledního dějství). Ve výčtu světových premiér by se mohlo ještě dlouho pokračovat, zmiňme jen Hindemithova Malíře Mathise (1938), první scénická provedení Honeggerovy Jany z Arku na hranici (1942) a Schönbergova Mojžíše a Árona (1957). Po válce se zde konaly zejména premiéry děl švýcarských skladatelů Heinricha Sutermeistera Niobe (1946) a Madame Bovary (1967), Rudolfa Kelterborna Anděl jde do Babylonu (1977) a Višňový sad (1984), Heinze Holligera Sněhurka (1998) a další. Nesmíme zapomenout ani na světovou premiéru opery Bohuslava Martinů Řecké pašije 9. června 1961. Nejnovější světovou premiérou v Curychu je divadlem objednané dílo Edwarda Rushtona (narozeného v roce 1972) Harley, které vzešlo ze skladatelské soutěže „Teatro minimo“. Libreto napsala Rushtonovi jeho žena, herečka Daguy Gioulami, na základě inspirace obrazy kolumbijského malíře Fernanda Botera. Premiéra této zbrusu nové opery se konala 20. listopadu loňského roku.
Opernhaus Zürich je exemplárním příkladem toho, že opera dobře funguje všude tam, kde stojí v čele schopný intendat. A na ty měli v Curychu vždy štěstí. Z historie vzpomeňme dvacetileté působení Alfreda Reuckera (1901–1921) či Karla Schida-Blosse (1932–1947), z doby nedávné Hermanna Jucha (1964–1975), Clause Helmuta Dreseho (1975–1986) a od roku 1991 až dosud Alexandera Pereiru. Ti všichni se dokázali obklopit týmy schopných dirigentů a režisérů a vyprofilovali Opernhaus Zürich v kontextu evropských operních domů v jednu z nejpřednějších operních scén.
Tak např. dr. Claus Helmut Drese do Curychu přišel vyzbrojen zkušenostmi z divadel v Marburgu, Osnabrücku, Mannheimu, Heidelbergu, Wiesbadenu a Kolíně nad Rýnem. Jeho kariéra pak vyvrcholila pětiletým působením v čele Státní opery ve Vídni. Když nastoupil do Curychu, čekalo jej nelehké období generální rekonstrukce historické budovy a s tím spojené řešení provozu v náhradních prostorách. Oporu měl v dirigentu Ferdinandu Leitnerovi a také Nello Santim, který patří k největším znalcům italského operního repertoáru a který v Curychu působí dodnes. Díky jeho iniciativě zde byl italský repertoár rozšířen o řadu opomíjených děl.
Za Dreseho vedení byl uveden cyklus Monteverdiho oper, který realizoval dirigent Nikolaus Harnoncourt s režisérem Jeanem Pierrem Ponnellem. Vše začalo premiérou Orfea 20. prosince 1975 a po obrovském úspěchu této inscenace následovala další Monteverdiho díla. Stejný tým potom inscenoval i některé rané Mozartovy opery.
Dr. Drese si dobře uvědomoval, že nelze neustále hrát dokola dvacet, třicet repertoárových oper, ale že je zapotřebí obzory publika rozšiřovat i o méně známá díla: tak za jeho éry byl v Curychu uveden Marschnerův Hans Heiling, Dvořákův Jakobín, Massenetův Don Quichote, opera Romeo a Julie na vsi Fredericka Delia a další operní rarity.
Své curyšské působení ostatně Drese popisuje ve své vzpomínkové knize „…aus Vorsatz und durch Zufall…“.
Za jeho působení v Curychu zpívali vynikající pěvci, např. Maria Chiara, Hildegard Behrens, Eva Marton, Anna Tomova-Sintow, Janet Perry, Edita Gruberová, Agnes Baltsa, Trudelise Schmidt, Ann Murray, Francisco Araiza, José Carreras, Alfredo Kraus, Luis Lima, Gösta Windbergh, Thomas Hampson, Simon Estes, Zoltan Kelemen, Bruno Pola, Matti Salminen a mnoho dalších.
Současný intendant Alexander Pereira stojí v čele Operního domu v Curychu již patnáct let (smlouvu má do roku 2011). Přestože ho od mládí lákal zpěv, který také studoval, stal se nejprve obchodníkem – působil jako turistický manažer v Londýně a 12 let v obchodní funkci ve firmě Olivetti. V letech 1979–83 pořádal s úspěchem ve Frankfurtu nad Mohanem Bachovské koncerty, v letech 1984–91 se stal generálním sekretářem Vídeňského koncertního domu a v roce 1991 byl povolán do Operního domu v Curychu, který se pod jeho vedením zbavil miliónových dluhů a stal se naopak velice prosperující institucí, která si může dovolit velice dobře zaplatit nejlepší umělce. Pereira kdesi sám prohlásil, že „dobré umění se může také dobře prodat“. Od pradávné historie – od roku 1833 – je curyšská opera akciovou společností, která má v současnosti přes 2 000 akcionářů, kteří místo dividend jsou zváni na setkání s umělci, na představení apod. Provoz divadla je také možný díky velkému množství sponzorů – od jednotlivců k velkým firmám – bankám, hotelům apod.(kráceno)