Na jediném představení 24. března 2006 se v Praze představily soubory La Poème Harmonique, Musica Florea a francouzští herci a tanečníci pod vedením Vincenta Dumestra a režiséra Benjamina Lazara v Molièrově hře Měšťák šlechticem. Stavovské divadlo tak po čtyřech letech od předčasné derniéry Rameauovy opery Castor et Pollux zažilo představení osvětlené pouze svíčkami a doprovázené hrou na dobové nástroje či jejich kopie.
Režisér Lazar se pokusil uvést tento Molièrův slavný kus v co nejautentičtější podobě i se scénickou hudbou J. B. Lullyho a gestikou. Dokument o přípravě tohoto projektu vysílala i ČT 2, nyní bylo zajímavé porovnat, do jaké míry jsou Lazarovy režijní postupy divadelně nosné na ploše živého divadelního představení. Herci měli gestickou průpravu na vysoké úrovni, zejména sám režisér byl ve dvojroli Kléonta a Učitele filosofie pohybově vynikající, vyrovnal se mu ještě Jean-Denis Monory jako sluha Covielle a Mistr krejčí. Pouze u těchto dvou protagonistů bylo možno spatřit zasazení gesta do prostoru těsně před vyřčením slova, což byl ideál barokní rétoriky. Benjamin Lazar se rozhodl podkládat gesty každé slovo, každou vyřčenou větu, což se ukázalo být v několikahodinovém představení přece jen poněkud diskutabilní, byť v tom byli herci obdivuhodní. Gesta se totiž pojila se zvláštní modulací hlasu, která zpočátku působila snad humorně, nicméně v delším časovém úseku už nepřirozeně. Herci, zaujati tvorbou gest a modulováním hlasu, přestávali „hrát“, gesta nevyrůstala přirozeně z obsahu jejich slovního sdělení a především – chyběl důraz na barokní afekty. Domnívám se, že při všech dobových scénických konvencích se toto Molièrovým hercům nestávalo. Zvláště obsazení role paní Jourdainové travesti mužem (Nikolas Vial) se neukázalo být divadelně účinné – herec byl nucen modulovat hlas do výšky takovou měrou, že svůj hlas pak již nemohl dobře ovládat a mluvil se stejnou dikcí, jeho herectví tím bylo úplně ochromeno. Humorné to bylo jen v okamžiku, když promluvil poprvé.
Nejúspěšnější byl Lazar ve tvorbě gest pro zpěváky, kteří své party zvládali skvěle. Nejslabším článkem představení byla taneční složka. Nejenže se choreografka Cécile Roussat dopustila pro tu dobu nepřípustného užití travesti žen do mužských rolí, nerespektovala především choreografický kánon barokního divadla – princip zrcadlové symetrie. Zacházela s choreografickým materiálem náhodně a bez vnitřní logiky, ve scéně, kdy se má pan Jourdain učit menuet, který je v libretu výslovně předepsán, neuvidíte jediný menuetový krok atd. Největším zklamáním byl pro mne Balet národů, a to jak po pohybové, tak i hudební a výtvarné stránce. Kdysi to byly vrcholy tanečního umění, nyní
jsme viděli pouze karikaturu slavné Lullyho sarabandy, hrané v tak rychlém tempu, že místo sarabandy byl paskvil. Na Lullyho sarabandu (Première air espagnol) vznikly čtyři různé choreografické verze divadelních sól, které byly po roce 1700 zapsány ve Feuilletově notaci, podle nich se dá zjistit přibližně, v jakém tempu se tato skladba hrála. Rovněž se dá z dobových materiálů vyčíst rytmus kastanět pro sarabandu – zde jsme slyšeli cosi, co připomínalo spíše sevillany. Tudíž je to asi tak, jako byste hráli rytmus tanga a tančili při tom ča-ču… Balet národů tvořila Roussatová samostatně, přičemž se odhalila její neznalost esence těchto tanců, stejně jako esence tanců postav comedie dell´arte, která byla v době Molièra tak populární. Alain Blanchot vytvořil pro představení kostýmy vycházející z dobové módy a materiálů (s výjimkou tvaru čepic pro kuchaře), nicméně Scaramouche, kteréhož je oděv v komedii dell´arte vždy černý s červenými doplňky a má španělský charakter, oblékl do žlutých kalhot a bílé košile!
Podtrženo a sečteno: Lazarův Měšťák šlechticem je pozoruhodné představení, škoda že si režisér nevybral ke spolupráci choreografa (a Francie jich má nesčetně), který by přistoupil ke svému úkolu stejně fundovaně, jako on.
Národní divadlo Praha – Molièr: Měšťák šlechticem. Dirigent Vincent Dumester, režie Benjamin Lazar, kostýmy Alain Blanchot, choreografie Cécile Roussat. Jediné představení 24. 3. 2006 ve Stavovském divadle.