Hudební Rozhledy
Váša Příhoda na festivalu před padesáti lety
Mladá generace nezná množství symbolů, které by neměly z našich hudebních dějin zmizet. Je na nás, pamětnících, abychom je vytáhli z prachu historie, oživili současníkům a informovali ty, kdo u toho nebyli. 50. výročí vystoupení Váši Příhody na Pražském jaru je vhodnou příležitostí připomenout si jeho génia i onen památný den.
Otec Váši Příhody, Alois, se místo rodinné krejčoviny směl věnovat houslím a po vzdělání u Ševčíka a Fibicha si založil už ve 23 letech prosperující hudební školu. Za dva roky poté se v pankrácké zahradní restauraci seznámil s černookou černovláskou z Vodňan a za 6 neděl byla svatba. Několik týdnů před Vášovým narozením byli manželé Příhodovi na koncertě Františka Ondříčka. Omráčena jeho hrou zašeptala svému muži: „Dej nám to Pán Bůh, aby se nám narodil chlapec, který by uměl také tak hrát.“ A Alois dodal: „Dej nám to Pán Bůh!“ A Pan Bůh dal.
Hudební nadání zdědil Váša patrně spíše z matčiny strany – měla krásný koloraturní soprán a hrála zručně na citeru. V otcově hudební škole pozoroval Váša jeho svěřence a ve třech letech – k úžasu rodičů – zahrál bez předchozích instrukcí na plechové housličky několik písniček. Není divu, že od čtyř let jej otec začal učit. Nechtěl jej ale předvádět jako zázračné dítě, nýbrž jej vedl rozumně, byť náročně až do jeho deseti let, kdy bylo zřejmé, že takový talent musí dostat do rukou někdo zkušenější.
Za dva roky důsledné výuky u Jana Mařáka, odchovance Bennewitzova, zahrál Váša na koncertě Mozartův D dur koncert, Sarasateho Andaluzskou romanci a Smetanova dua Z domoviny způsobem, který posluchače přimrazil k sedadlům.
Navzdory úspěšným vystoupením s Českou filharmonií ale nebylo možné se během 1. světové války vydat do světa. I první poválečný zájezd do Švýcar byl finančním fiaskem. Kritiky nadšené, ale neznámý mladíček z tehdy nové neznámé zemičky nikoho nezajímal. Stejným nezdarem hrozil i začátek italského turné. Teprve když se vyhladovělý Váša nabídl orchestru koncertní kavárny jako sólista koncertní vložky, stačilo několik taktů Ďáblova trilku a Mojžíše, aby se karta totálně obrátila. A když na dalším koncertě uspořádaném chytrým žurnalistou, sám Toscanini zvolal: „Paganini nemohl hrát lépe“ – obletěla tato věta celou Itálii a Příhoda měl vyhráno. Jak ale musel hrát, když si troufl konkurovat šedesátiletému Ondříčkovi, čtyřiačtyřicetiletému Kreislerovi, devětatřicetiletému Kubelíkovi a Thibaudovi a osmadvacetiletému Elmanovi! Přesto stačil první koncert v Buenos Aires, aby celá Amerika otevřela tehdy třiadvacetiletému mladíčkovi své zlaté brány a těšila se nejen na koncerty v obrovských sálech, ale i z balkonů hotelů. Přitom Příhoda kromě Paganiniho hrál i Francka, Brahmse, Bacha, Dvořáka či Smetanu. Všude slaví triumfy, jen Praha mu později připraví hořké pilulky.
Se svou první ženou, Almou Rosé, dcerou slavného primaria stejnojmenného kvarteta, se Příhoda rozvedl po pěti letech manželství v roce 1935, půl roku před vydáním norimberských zákonů. Mnozí její souvěrci mu přesto po válce vyčítali, že se s ní rozvedl proto, aby si zachránil kariéru. Rosého rodina ale po Anschlussu Rakouska emigrovala do Londýna, kde Alma založila dívčí orchestr. Odjela s ním do Holandska, které v r. 1940 přepadli nacisté a okamžitě ji poslali do Osvětimi, kde zahynula. Druhým údajným Příhodovým proviněním byly jeho válečné cesty po Německu a Rakousku. Nezjištěný pisálek si upravil interview s Příhodou v roce 1940 na školácké slohové cvičení o vděčnosti Říši. Po dnešních zkušenostech s hodnověrností některých rozhovorů s prominentními osobnostmi se údajná Příhodova kolaborace jeví v podstatně jiném světle, což potvrzoval také Alfred Holeček, jeden z Příhodových doprovazečů. V překrucování smyslu si byly obě totality podobné a někteří žurnalisté se z toho nevzpamatovali dodnes... Naštěstí jich není mnoho.
Hlavním důvodem Příhodovy emigrace ale byla v roce 1946 soudní výpověď z bytu, který dostal Příhoda přidělený od pražského Magistrátu v roce 1944, aby se měl kam nastěhovat se svou třetí manželkou. Že to je byt po internované židovské rodině mohl Příhoda stěží vědět – byt byl zcela prázdný a Příhoda si jej sám nevybral!
Místní národní výbor Prahy 1–7 a čestný soud Svazu českých výkonných umělců mu sice vystavily vysvědčení o státní spolehlivosti, ale Ústřední národní výbor hl. m. Prahy mu uložil peněžitou pokutu a veřejné pokárání formou zákazu veřejného vystupování v českých zemích. Všechny tyto příčiny jej přiměly v roce 1946 k emigraci. Stihl to právě včas. Jak by s ním asi zatočil režim po roce ,48…
Prodloužit pas mu naše úřady po roce 1948 odmítly, žádost o italské občanství se příliš vlekla, když byl tedy Příhoda představen na tureckém turné prezidentovi, požádal o občanství turecké, které mu bylo briskně uděleno.
Námahy koncertních cest se podepsaly na jeho zdraví, proto zatoužil po klidnějším pedagogickém místě. To mu nabídla v roce 1950 Vídeň a Příhoda s radostí přijal.
Další cesty po světě, mistrovské kurzy, výuka, porotování – zdálo se že nic nemůže narušit jeho úspěšný pracovní režim. A přece, stačil jeden chybný krok ve špatně osvětleném salcburském průjezdu a zlomená levá ruka pod ramenním kloubem mohla znamenat konec kariéry. Naštěstí moderní lékařské metody a houževnatost při rehabilitaci mu umožnily vrátit se po pěti měsících jakoby nic na pódia a pokračovat v koncertní kariéře. Přesto i tento stres byl určitě jednou z příčin smrtelného infarktu v šedesáti letech.
Po uvolnění politické atmosféry v roce 1956 se podařilo pozvat Příhodu na Pražské jaro, kde 30. května po 12 letech přivítala českého rodáka přeplněná Smetanova síň patnáctiminutovým manifestačním potleskem. Tentokrát hrál Příhoda s velkým psychickým vypětím, protože musel přemáhat dojetí z návratu do důvěrně známých míst. Stejně manifestačně vyzněly i jeho recitály v Praze, Brně a Bratislavě. Bohužel nejen, ale také politické okolnosti jeho další návštěvy už nedovolily. Státní sbírce hudebních nástrojů prodal své housle Stradivari Camposelice, které byly později vyměněny za ještě lepší exemplář tohoto houslaře. Dnes na ně hraje Václav Hudeček.
Legenda o chudém chlapci, který se proslavil, má jedno aktuální poselství: nepromarněme žádný talent a dejme mu všechny podmínky k tomu, aby se mohl rozvinout. Talentů není málo – přijďte se přesvědčit na Kocianovu houslovou soutěž.
Druhým dědictvím po Vášovi Příhodovi je Institut pro umění, kulturu, hudbu a vzdělání, založený paní Žílovou poté, co získala v restituci Příhodův rodný dům ve Vodňanech. (Příhodova matka odjela rodit do Vodňan ke své matce. Tam také přišel 22. srpna 1900 Váša na svět.) Jedním z nejlépe informovaných nadšenců pak je pan Wolfgang Wendel, na jehož stránkách www.podium-wendel.de je možné se dočíst o českém houslovém géniovi, Vášovi Příhodovi, další informace.