Vážení čtenáři,
slova, jež jsem zvolila na úvod, nejsou zase až tak samoúčelná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jistě známe celou řadu více či méně omšelých klišé o nenahraditelném místě poezie a hudby v lidském životě, ale přece jen se zdá, že obojí kdysi hrálo daleko větší roli, než tomu je dnes. A to už od samých počátků lidské existence, kdy hudba i slovo plnily funkce nikoliv estetické, ale především rituální, mnohdy z hlediska těch, kteří je provozovali, doslova sebezáchovné. Velmi pěkně to ostatně vyjádřil jeden anonymní altajský šaman slovy „Silou písně překročíme poušť“. A v písni, jak známo, se poezie s hudbou prolíná v nedílné jednotě. Skutečnost, kterou si plně uvědomovali i aztéčtí umělci z dávného Mexika, o nichž jsme v rubrice Horizont již v Hudebních rozhledech před několika lety psali a kteří jedním slovem označovali jak básníka, přednašeče, tak i pěvce. Nadčasovost, kterou jsou nadána obě tato umění, prostě odedávna plně vnímaly osvícené mozky po celém světě, od Evropy až po Ameriku.
„Verše nepodléhají smrti“, napsal kdysi Ovidius. Jeho anonymní kolega kdesi na náhorní plošině amerických velehor s jistým ulehčením poznamenal, „Zlato slov je trvalé“, zatímco rovněž neznámý pěvec v nitru afrického kontinentu zazpíval: „Píseň a život jsou věčné“.
Chtělo by se poznamenat – kéž by měli pravdu! Zdá se však, jakoby už mnozí dávno před námi zcela jasně věděli to, na co přišli moderní psychologové poměrně nedávno: že hudba pozitivně ovlivňuje jednu z mozkových hemisfér a blahodárně působí nejen na psychiku člověka, ale i zvířat (teď nemám na mysli pouze Troškův úspěšný film Slunce, seno, jahody).
A tak se přimlouvám – kouzleme hudbou, kouzleme slovem, nechme se okouzlit hudbou, nechme se okouzlit slovem – a to co možná nejvíce. Máme to zapotřebí!
Nejsme na tom ale zase tak špatně, ohlédneme-li se za pomalu končícím létem a zhodnotíme-li hudební projekty, které se za tu dobu v Čechách a na Moravě realizovaly. Zastavme se pouze u festivalů, o nichž vám přinášíme poměrně podrobná zpravodajství, a to ať už zmíníme například před třemi lety založený festival Prague Proms, stále oblíbenější Letní slavnosti staré hudby, pořádané pražským souborem Collegium Marianum, Festival uprostřed Evropy – mezinárodní přehlídku situovanou do míst podél severozápadní česko-německé hranice mezi saskými Drážďany a Karlovými Vary, 21. ročník Festivalu komorní hudby Český Krumlov či dokonce již 50. ročník Festivalu sborového umění v Jihlavě! A to jsme ještě ani nevyjmenovali všechny, o kterých se můžete v Hudebních rozhledech dočíst a mezi nimiž najdete i Třeboňská zastavení, kde letos mezi jinými vystoupila i Gabriela Beňačková, či Hudební festival Znoj¬mo. Není to zase tak špatná bilance, že? A to jsme zatím zůstávali pouze u nás. V zahraničí jsou letní měsíce pro prezentaci klasické hudby snad ještě významnější. Připomeňme například Mnichovské operní slavnostní hry, které vám na našich stránkách v tomto čísle přiblíží Zbyněk Brabec, festival v Aix-en-Provence, kde opět velký triumf slavil Leoš Janáček a jeho opera Z mrtvého domu, Mezinárodní taneční festival Montpellier Danse či dva slavné festivaly, o nichž přineseme zpravodajství až v následujících číslech, s Mozartovým jménem a dílem pevně spjatý Salcburk a Wagnerovi již 131 let zasvěcený Bayreuth. Dostat se do Bayreuthu (a stejně tak do Salc¬burku) jako posluchač, natož pak sólista, není vůbec jednoduché. Role tu dostávají opravdu pouze ti nejlepší z nejlepších, mezi něž v dobách své největší slávy patřila i Věra Soukupová, se kterou přinášíme rozhovor v seriálu Zlatá éra české opery, v němž mimo jiné píše rovněž o svých setkáních s Wielandem a Wolfgangem Wagnerovými, či slavnou pěvkyní Birgit Nilsson.
Ošizeni samozřejmě nebudou ani pravidelní čtenáři seriálů o duchovní písni v českých zemích či o pramenech živé hudby, tentokrát z okruhu renesanční polyfonie. Na své si ale v zářijovém čísle přijdou i obdivovatelé díla Bohuslava Martinů, k jehož opeře Tři přání, poprvé uvedené bez hudebních škrtů na přelomu let 2006/2007 v Lidovém německém divadle v Rostocku, přináší dramaturgické úvahy i poměrně podrobný rozbor díla režisér této inscenace, Jiří Nekvasil.
Dění v oblasti vážné hudby je tedy stále v plném pohybu, jež, doufejme, neutlumí ani ti, kteří se domnívají, že se na klasickou hudbu vynakládá mnoho peněz. Obhájením dané situace a možná i cestou k ještě větší podpoře, srovnatelné s vyspělými státy Evropy, budiž slova dirigenta Semjona Byčkova, kterými končí svůj rozhovor v úvodu Hudebních rozhledů a s nimiž se natolik ztotožňuji, že si je dovolím již teď poněkud volněji odcitovat: „Jedinou odpovědí na tyto pochybnosti musí být kvalita práce. S tím souvisí i to, že musíme ukázat, jak důležitou roli v duševním a citovém vývoji společnosti zastáváme. Musíme dokázat, že nejen bereme, ale především dáváme. Je potřeba navýšit kvalitu naší práce na takovou úroveň, aby každý, kdo by chtěl cokoli namítat, byl konfrontován se skutečností, že něco velmi důležitého a krásného by mohlo být poškozeno, nebo dokonce ztraceno“.
Krásné září.