Hudební Rozhledy
Semjon Byčkov: Někdy se prostě musíme vrátit zpět, abychom mohli jít kupředu!
Jednou z hvězd letošního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim bude slavný dirigent Semjon Byčkov, který 29. září ve Dvořákově síni Rudolfina uvede spolu se Symfonickým orchestrem Německého rozhlasu z Kolína nad Rýnem a sopranistkou Genií Küh¬meier díla Straussova a Sibeliova. Semjon Byčkov se narodil v Petrohradě v roce 1952, poprvé dirigoval ve čtrnácti letech sbor, v sedmnácti letech již vedl symfonický orchestr a o rok později, kdy vstupoval na Petrohradskou konzervatoř, i operní orchestr. Po odchodu z Petrohradu v roce 1975 vedl Byčkov v rámci své mezinárodní dirigentské kariéry jedny z nejrenomovanějších symfonických a operních orchestrů v USA, Evropě a posléze i v bývalém Sovětském svazu. Díky průzračnosti své zářivé interpretace a mistrné technice si vydobyl značného uznání, neboť elegance a transparentnost jeho frázování odráží jedinečnou schopnost uchopit v hudbě obsažené lidství s autoritou, nikoli však autokracií. Od roku 1997 zastává Semjon Byčkov post šéfdirigenta Symfonického orchestru Německého rozhlasu (WDR) v Kolíně nad Rýnem.
Navštívil mě jeho manažer Heiner Müller-Adolphi, který se následně stal mým velmi blízkým přítelem, a vyzval mě, abych orchestr dirigoval na gala koncertu u příležitosti 50. výročí jeho založení. Odpověděl jsem mu tehdy, že by to pro mě jistě byla velká čest, nicméně, že orchestr vůbec neznám. Heiner mi tehdy popsal jeho historii a osobitost, pracoval zde po mnoho let a fanaticky tento orchestr miloval. Mluvím o něm v minulém čase, protože před několika roky zemřel, ale těch pár let, co jsme se znali, pro mě bylo nesmírně důležitých. Naše první setkání se uskutečnilo v listopadu roku 1995. Bylo to měsíc před tím, než jsem si konečně poslechl nahrávku tohoto orchestru, a byl jsem okamžitě uchvácen kvalitou jeho hry, jeho expresivitou a silou. Ptal jsem se tehdy i své ženy Marielle (klavíristka M. Labèque): „Poslechni si tuto nahrávku Schumannovy čtvrté symfonie, který orchestr myslíš, že ji hraje?“. Odpověděla: „To musí být německý orchestr“. Jmenovala Berlínské filharmoniky, Bavorský rozhlasový orchestr a nějaké další, ale Kolín nezmínila. Bylo zajímavé, že jsme objevili těleso nebývalé kvality, které jsme neznali a které nepochybně neznalo ani mnoho dalších lidí. O rok později jsem ho poprvé dirigoval na dvou zvláštních koncertech s různým programem. V prvním z nich jsem si vybral symfonie Luciana Beria a Johannese Brahmse. O několik týdnů později jsem se vrátil s Čajkovského Patetickou a Šostakovičovým prvním houslovým koncertem. Bylo mi od počátku jasné, že jsem nalezl druh prostředí, ve kterém bych si mohl představit svou budoucí práci. Byla to rovněž příležitost lépe poznat samotné město Kolín nad Rýnem, vedení WDR a jeho generálního ředitele Fritze Pleitgena. Jejich odhodlání a ambice „dát orchestru křídla“ ovlivnily mé rozhodnutí přijmout pozvání na šéfdirigentský post v roce 1997. Začali jsme společně cestovat a budovat nový repertoár a styl, abychom mohli říci: ano, takto interpretujeme Beethovena nebo Gubaidulinu, Šostakoviče nebo Brahmse, Strausse nebo Mahlera, Brucknera nebo Kagela.
Prvních sedm let bylo stejně dlouhých jak pro orchestr, tak pro mě. Po tomto období existovaly dvě možnosti. Buď jsme společně již veškerý potenciál růstu vyčerpali, nebo jsme mohli zjistit, že příležitosti se jeví jako nekonečné, a pak by bylo možné pokračovat. V tomto případě nastala druhá varianta. Co jsem v průběhu tohoto období pozoroval, byla ohromná připravenost na straně WDR podpořit těleso způsobem, který je dle mého názoru poměrně unikátní. Je to zvláště obdivuhodné, uvědomíme-li si, v jak velmi obtížných podmínkách se dnes klasická hudba a její instituce nacházejí. Tato loajální a stálá podpora je pro mě velmi důležitá, abych byl schopen pokračovat v tom, co jsem před lety začal. Přirozeně vztah mezi orchestrem a mnou je stejně významný, jak z hlediska uměleckého, tak osobního. Mohu vás ujistit, že není dne, abych si neuvědomil, jak jsem šťastný, že mezi námi existuje takovýto způsob spolupráce. Pocit velké náklonnosti k orchestru prožívám neustále, stejně jako obdiv k jeho stále vyšší a vyšší kvalitě. Kvalita se projevuje kdekoliv, ať už hrajeme doma, v rádiu, televizi nebo nahráváme, a to díky touze růst a pokusit se o vše v zájmu rozšíření výrazové palety orchestru. Mohu říci pouze tolik, že jsem nadšen, že v dohledné době u tohoto tělesa zůstávám.
Jednou z kvalit, pro níž jsem v tomto tělese nalezl velké zalíbení a kterou jsem objevil ještě předtím, než jsem s ním začal pracovat, je hluboká poctivost ve způsobu, jak cítí a vyjadřuje hudbu. Není zde žádná faleš. Tato poctivost výrazu je dnes nezbytná, protože velké orchestry již technickou dokonalostí nikoho nepřekvapí, ta je od každého očekávána a víceméně tomu tak je. Ona poctivost výrazu je přesvědčením, se kterým musí být hudba interpretována. Máte hluboké přesvědčení o práci a stejně hluboký je tím pádem i váš závazek. Je to něco, co děláte, protože to prostě nemůžete dělat jinak. Je to „to“, co chcete sdílet s publikem. Kolínští symfonikové jsou orchestrem ohromné síly, vášnivého temperamentu a bohaté výrazovosti, kterou se stále snažíme rozšiřovat tím, že věnujeme pozornost jemnosti, průzračnosti a polyfonii textury. Náš styl hry usiluje o to být podobný filozofii komorní hudby, tj. každá nota, každý odstín, každá pauza každého jednotlivého hráče je důležitá. Všichni se musí stále navzájem poslouchat, musí být připraveni a ochotni poskytnout prostor těm, kteří mají vyniknout z širšího přediva hudby. Lidé spolu musí navzájem spolupracovat a musí pracovat jeden pro druhého, ne proti sobě. To je to, co chápu pod onou „polyfonií textury“. Je to celoživotní proces, ve kterém není zajištěno, že to, co se jednou podaří, bude nadále automaticky fungovat.
Tato trvalá obměna je přirozeným procesem v každém orchestru. Pravděpodobně není možné najít těleso, kde by všichni jeho členové byli stejného věku. Celkově náš orchestr opouštějí jen ti, kteří odchází do důchodu, s výjimkou členů, kteří se rozhodnou pro pedagogickou dráhu. Na jejich místa přicházejí mladší hráči, kteří přinášejí kvality spojené s mládím, jako idealismus, talent a ohromné technické dovednosti. Takovýmto způsobem vzniká rovnováha. Tato směs, tento chemismus proměňuje orchestr ve velmi zajímavou instituci s mnoha rozličnými stránkami. Ještě než jsem se stal jeho šéfdirigentem, zamiloval jsem si ho. I když to již dnes není ten orchestr, jako byl v době mého příchodu, a to nejen v důsledku nově příchozích hráčů, ale také proto, že jsme společně nastudovali a nahráli mnoho nového a projeli řadu míst, což se předtím v takové míře nedělo.
Co je neuvěřitelně nápomocné v práci se soudobou hudbou, je přítomnost samotných skladatelů. Když je poznáte, porozumíte, jak smýšlí, jak bijí jejich srdce a co se skrývá za symboly, kterým říkáme noty. Ze skladatelů, se kterými jsem pracoval, mě nejvíce ovlivnili Luciano Berio a Henri Dutilleux. Nejsou to jen neobyčejní tvůrci, zajímají se nejen o vlastní hudbu, ale o hudbu jako takovou, o její hodnotu a historický vývoj. Jsou spjati stejnou měrou s hudbou velikánů minulosti i s myšlenkou, že pokud chceme, aby hudba měla určitou trvalou hodnotu, pak musí korespondovat s aktuálními duševními potřebami a reflektovat současný život. Byl jsem inspirován oběma muži. Práce se skladatelem je patrně ten nejlepší způsob pro každého, jak porozumět soudobé hudbě. Je to jako jazyk, který se člověk musí naučit. Ale samozřejmě jazyk je prostředek, jak vyjádřit cokoliv. Když porozumíte jazyku, chcete vědět, jestli hudba má nebo nemá podstatu, co vám říká a jestli představuje něco více než momentální zájem, jestli vás bude provokovat k objevování větší hloubky, jako hudba klasická. Pracujete-li se skladateli, ozřejmí se vám, jak obtížné je hudbu skládat. Uvědomíte si, s čím jsou konfrontováni: minulost, činy, úspěchy. Jsou vyzýváni k objevování jejich vlastního hlasu, stejně jako vynálezce, který vytvořil něco nového, nový způsob vyjádření.
Úspěch vidím přímo ve způsobu, jak orchestr hraje, ve způsobu, jak hráči přemýšlejí o frázování a artikulaci. Dnes je již bráno jako samozřejmost, že není možné hrát Beethovena stejně jako Mahlera. Hudba musí být vyjádřena rozdílně. Chtěl jsem, aby hráči přišli do kontaktu s hudebníky, kteří se zabývají světem rané hudby a prvními hudebními nástroji. I když hrajeme na moderní nástroje, nástroje jsou pouze prostředkem vyjádření, nikoli vyjádřením samotným. Toto je důvod, proč jsem podporoval vytvoření takovéto koncertní řady. Někdy se prostě musíme vrátit zpět, abychom mohli jít kupředu!
Já jsem velmi spokojen s posledními nahrávkami orchestru. Opravdu si nemůžeme stěžovat. Věřím v kvalitu a věřím, že kvalita dojde uznání. Současná krize v nahrávacím průmyslu je zapříčiněna také tím, že veřejnost pociťuje zklamání kvalitou nahrávek nebo, lépe řečeno, jejím nedostatkem. Společnost může procházet obdobími, kdy je větší zájem o jiné formy vyjádření, ale stále zde bude dost lidí, kteří potřebují klasickou hudbu a kteří v ní věří. Hledají kvalitu, a to je výzva, které musíme čelit. Naše produkce jsou vnímány pozitivně, protože my si nedovolíme přijít s tím, co není dost dobré. To je něco, čeho si na orchestru i na WDR velmi vážím. Pokud někdo řekne, že něco není dost dobré, potom si to nikdo nebere osobně. Každý zatne zuby a pracuje usilovněji. To je jediný způsob, jak dosáhnout úspěchu! Pokud mluvíme o politické situaci, pak to, jak se jeví WDR a ostatním veřejným rozhlasovým stanicím, je odrazem doby, ve které žijeme. Je to nevyhnutelné. Pokud chceme odpovědět těm, kteří se domnívají, že je zde již příliš mnoho orchestrů a příliš mnoho peněz se vynakládá na klasickou hudbu, pak jedinou odpovědí musí být kvalita práce. S tím souvisí i to, že musíme ukázat, že hrajeme důležitou roli v duševním a citovém vývoji společnosti. Musíme dokázat, že nejen bereme, ale především dáváme. Je potřeba navýšit kvalitu naší práce na takovou úroveň, aby každý, kdo by chtěl cokoli namítat, byl konfrontován se skutečností, že něco velmi důležitého a krásného by mohlo být poškozeno, nebo dokonce ztraceno.