Hudební Rozhledy
Padesát let Festivalu sborového umění v Jihlavě
V historických pojednáních narazíme občas na formulaci „… tato zpráva byla zapsána až půl století po události, kterou popisuje…“ s tím, že nelze uváděná tam fakta považovat za zcela spolehlivé. Je to právě letošní jubileum jihlavského festivalu, které u mne zpochybňuje takovéto kriterium. Sešlo se nás tam totiž celá řádka těch, kteří mají jeho začátky ve zcela živé paměti. Někteří nevynechali ani jeden z festivalů, ať už jako účinkující, soutěžící, autoři, posluchači nebo organizátoři. Za 50 let svého trvání tento festival prošel různými proměnami, ať už po stránce programové, organizační či termínové. Původní termín koncem podzimu byl po roce 1991 vyměněn za poslední víkend v červnu a měnila se i náplň festivalu: od čistě československé akce po akci mezinárodní, se sborovou přehlídkou nebo soutěží sborovou a kompoziční, s účastí profesionálů či čistých amatérů, s různou náplní dramaturgickou i organizační.
Schéma vlastního festivalu je dnes takové, že po zahájení na radnici následuje večer první koncert v chrámě sv. Ignáce. Na tomto koncertě vystupují v posledních letech obvykle tři sbory, které nejprve uvedou samostatný kratší program a poté se spojí k provedení kantátové nebo oratorní skladby. V posledních letech je doprovází Komorní filharmonie Vysočina z Jihlavy, řízená dirigentem Jiřím Jakešem nebo hostem. Sobotní dopolední koncert patří komornímu sboru, který se nyní koná v sále hotelu Mahler – letos krásně s historickým citem zrestaurovaném. Přímo na dopolední koncert je v posledních letech napojen odborný seminář. Letos odpoledne byl mimořádně zařazen další koncert a po něm následovalo večerní gala vystoupení. V neděli dopoledne festival končí samostatným vystoupením sborů. Podle statistiky účinkovalo během těch padesáti let 630 sborů, 18 orchestrů a řada sólistů, sbormistrů a dirigentů. Jako přínos pro sbormistry existuje i edice – dnes vydávaná Domem kultury, Nipos-Artamou a Sdružením sborových dirigentů – jejíž katalog obsahuje na 5000 sborových skladeb. To byl jen stručný úvod, celá historie jihlavského festivalu by si zasloužila nepochybně podrobné zpracování.
Letošní festival byl zahájen 26. 6. v chrámu sv. Ignáce a hned první dva sbory nasadily laťku vysoko. Jako prvý vystoupil Vox iuvenalis, smíšený sbor složený z brněnských studentů a to s vynikajícím výkonem. Pod taktovkou Jana Ocetka provedl dvojsborové Te Deum Arvo Pärta za spoluúčinkování smyčců Komorní filharmonie Vysočina a hráče na preparovaný klavír. Skladba je silně ovlivněna duchem gregoriánského chorálu, plyne ve značně komplikovaném střídání hudebního výrazu a metra, nemá však dost přirozených kontrastů tempových a náladových. Je proto velkým úkolem účinkujících a hlavně dirigenta udržet napětí po celou skladbu. Tento požadavek, podle mého soudu, zvládli výborně jak dirigent, tak i sbory a pozoruhodně i orchestr. Domnívám se však, že složky vokální a instrumentální nebyly v dostatečné zvukové rovnováze. Bez sledování partitury nechci soudit, zda skladba je tak napsána a zamýšlena, nebo to bylo způsobeno nepoměrně méně početně obsazeným orchestrem. Poté vystoupil Monteverdichor z Budapešti řízený prof. Evou Kolár. Kromě toho, že nás sbor seznámil s řadou skladeb maďarských skladatelů, upoutal mne rozdíl stylu interpretace mezi díly renesančními a současnými. Což, bohužel, nebývá u našich sborů pravidlem. Středem pozornosti ovšem bylo premiérové provedení trojdílné kantáty Antonína Tučapského Jubilate-laudate, napsané na slova žalmů právě pro letošní festivalové jubileum. Řízení díla se ujal sám autor, kterého publikum velmi upřímně a srdečně zdravilo, a dal tak provedení punc autentičnosti. K výše uvedeným sborům z Brna se ještě připojil Jihlavský smíšený sbor Melodie a Pražský smíšený sbor (nastudovali J. Ocetek, J. Jakeš a M. Košler). Hrála tentokráte ve velkém obsazení Komorní filharmonie Vysočina a opět prokázala svou velkou kvalitu a pohotovost. Myslím si však, že by bylo dobře, aby toto dílo bylo ještě provedeno v repríze za klidnějších zkouškových podmínek. Provedení náročnějších vokálně-instrumentálních skladeb totiž nastoluje otázku, zda by nebylo správné věnovat společnému nastudování takovýchto skladeb více zkouškového času.
V první polovině sobotního dopoledního koncertu vystoupil Vysokoškolský umělecký soubor z Pardubic řízený Jiřím Kožnatým a Petrem Vackem. Přiznávám otevřeně, že tento výkon mi přinesl zklamání po dramaturgické i realizační stránce. Naopak příjemným překvapením bylo pro posluchače vystoupení Pressbug Singers (přes cizojazyčně znějící název jde o bratislavský soubor). Sbor zpíval ve dvou formacích: jako dětský sbor a jako tzv. mládežnický sbor. Obě formace přednesly vysoce kultivovaný, interpretačně, technicky a stylově čistý výkon. Kdyby se na festivalu udělovala dirigentská cena, nepochybně by si Jana Rychlá (spolu s dirigenty, o kterých budu psát později) zasloužila „čestné uznání“. Má jemné, přesné, srozumitelné gesto, bez falešné emfaze nebo parádiček. Po stránce kompoziční jsme slyšeli skutečně soudobou hudbu, při jejímž provedení se dirigentka představila i jako brilantní klavíristka. Vyvrcholením programu byl závěrečný Žart Ilji Zeljenky, kdy komplikovanou rytmickou i harmonickou fakturu virtuózně zvládl sbor i dirigentka.
Patnácti až dvaceti minutové pauzy před seminářem využili hlavně mladší kolegové k úspěšnému opuštění sálu. Jejich škoda, protože paní Eva Kolár umí přednášet a umí dobře i instruktivně prezentovat svůj názor na interpretaci maďarské sborové hudby.
Tento rok to bude 75 let založení Kühnova dětského sboru a 40 let práce Jiřího Chvály s tímto sborem. Bylo proto správné, že vystoupil na festivalu se samostatným koncertem, na němž uvedl dvě dětské opery: Zvířátka a loupežníci Otmara Máchy a Císařovy nové šaty Jiřího Temla. Libreta jsou postavena na známých pohádkách a jejich hudební zpracování je přiměřené dětskému světu. Mezi sólisty vynikl mladistvý baryton (jehož jméno, bohužel, nebylo v programu uvedeno).
Tomuto koncertu předcházelo setkání „pamětníků“, které pozdravil ředitel Domu kultury R. Blecha a poděkoval všem, kteří se v minulosti i v současnosti podíleli na zdaru festivalu. Jeho dík byl opětován z řady pozvaných a snad je teď to pravé místo poděkovat všem, kteří se dnes o festival starají. Počínaje organizačním týmem v Jihlavě, přes Odbor regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury, ředitele a odborné pracovníky Niposu-Artamy a v neposlední řadě množství sbormistrů a dirigentů, kteří tradici tohoto festivalu formovali, ale i udrželi až po dnešní dobu.
Sobotní večer bývá uměleckým i společenským vrcholem festivalu. Otevřelo ho předávání vyznamenání i uznání několika členům Unie českých pěveckých sborů. Plně zasloužené bylo i uznání Dr. Ladislavu Fučíkovi z Jihlavy, který od jeho založení až po dnešek festivalu věrně slouží. Na koncertě jako první vystoupil Studentský univerzitní sbor z Mexika řízený Markem Antoniem Ugaldem. Po čistě technické stránce výkon sboru nebyl na špičce festivalu, ale nahradila to autentičnost provedení skladeb, více či méně ovlivněných mexickou hudbou a folklorem. V takovém případě, jako byl tento, rád posluchač i referent odpustí ledacos, když má možnost se podívat jakoby dalekohledem na zeměpisně vzdálenou kulturu.
Výkon dalšího sboru – Foersterova komorního sdružení – mám příležitost sledovat již řadu let a v poslední době, kdy ho vede Lukáš Vasilek, zaznamenávám jeho stálý a systematický růst. Ve skladbách Leoše Janáčka (Vlčí stopou) a Bohuslava Martinů (Tři legendy a Petrklíč) bylo příjemné pozorovat nejen technickou perfekci, ale i práci s barvou tónu i respektování osobitého stylu děl (Janáček!). Po tomto tělese nastoupil Pražský smíšený sbor se svým dlouholetým šéfem Miroslavem Košlerem, kterého, myslím, není nutno představovat. Rád bych zde konstatoval, jak jeho dirigentský projev během let „zmoudřel“. (Zde by patrně slušelo to další „čestné uznání“ za dirigentskou práci). Dirigentův typický temperament vystřídala vnitřní koncentrace a jeho gesto, úsporné a zdánlivě prosté, dokáže vyjádřit všechny nuance ať tempové, dynamické nebo výrazové. Dvě jakoby se „liturgicky“ doplňující skladby Zdeňka Pololáníka (České ordinárium) a Petra Ebena (Proprium missae) by byly ovšem potřebovaly chrámový prostor a především velké varhany.
Na závěrečném koncertu v neděli dopoledne zpívaly tři sbory: Dětský pěvecký sbor Permoník z Karviné (sbormistryně Eva Šeinerová), Nová česká píseň Plzeň (sbormistr Zdeněk Vimr) a Estonia Seltsi Segakoor (dirigentka Heli Jurgenson). První ze sborů známe jako vynikající těleso vedené neméně vynikající dirigentkou a pedagožkou. Program se skládal ze dvou cyklů: Červnová noc Ilji Hurníka a Hassidick songs od izraelského skladatele Ofer Ben-Amotse. Pozornost se soustředila především na druhý cyklus. Skladby, které samy o sobě představovaly dramaturgický přínos, jsou technicky nelehké, ale náročné především pro svůj hluboký duchovní obsah. Bylo jistě zásluhou dirigentky, že děti a dívky dovedly sugestivně tlumočit obsah textu v jazyku patrně všem posluchačům v sále nesrozumitelném. U Nové české písně bych nejprve chtěl upozornit na jednu skutečnost, se kterou se už, bohužel, přestáváme u českých sborů setkávat. Jde o poměr počtu ženských a mužských hlasů, kdy obě skupiny jsou si početně prakticky rovnocenné. To není zanedbatelná záležitost a netýká se snad jen vyváženosti hlasů v dynamice. Barva sborů dostává zcela osobitou kvalitu, má totiž pevný (což se nerovná silnější) základ a jednotnou barvu. Dnes už mnohé české sbory (a nejenom ty mladé, kde je to z praktických důvodů spíše omluvitelné) doplňují početní handicap tenorů alty a staví hlasy vedle sebe (tj. S, A, T, B) a mylně doufají, že tím početní oslabení mužských hlasů vyrovnají. Tradiční postavení v řadách, ženské hlasy v předních a mužské hlasy za nimi, mají podle mých zkušeností nepochybně jednolitější a barevně vyváženější zvuk. Měl bych však jednu připomínku: Monteverdi by přece jen měl být interpretován poněkud odlišněji než Poulenc a Lukáš. Zajímavá byla pro mne i konfrontace Lukášových skladeb s nízkým opusovým číslem s těmi pozdějšími. Přiznám se, že jeho starší sborové skladby jsou mi bližší, než ty pozdější.
Nedělní matiné a tím i celý festival uzavřel estonský sbor. Takřka vždy mne v poslední době potěší vystoupení sboru z oblasti bývalého Sovětského svazu. Především proto, že zmizela jakási uniformita projevu i dramaturgie, kdy skutečně jako by nezáleželo, zda sbor přichází ze západu či východu, nebo ze severu či jihu tohoto velestátu. Proto již program sám potěšil. Již úvod – stará estonská duchovní píseň – byla ve své prostotě faktury i provedení velmi působivá. Pozoruhodná byla i míra stylizace folklorních prvků v dalších skladbách. Pro každého sbormistra i hlasového pedagoga bylo myslím zajímavé sledovat způsob zpěvu od zcela folklorního po čistý akademický. Velký aplaus zde byl na místě.
Co napsat na závěr? Zdánlivě věci s tzv. kritikou výkonů na festivalových koncertech nesouvisející: účast představitelů města i kraje, přítomnost ministra kultury Mgr. Václava Jehličky, kulturního atašé mexického velvyslanectví a dalších oficiálních hostů a vesměs výborná návštěva. Znovu opakuji svůj dík jihlavským organizátorům a do další padesátky přeji mnoho úspěchů!