Hudební Rozhledy

Inovovaná televizní Zlatá Praha na dobré cestě

Vladimír Říha | 09/07 |

Z filmu „Umění setkávání“ (režie Dominique Hervieu a Jose Montalvo)

S mnoha změnami vstoupil do života 44. ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, který se konal ve dnech 16. – 20. června. V čele stanul nový ředitel Vítězslav Sýkora, známý televizní dramaturg a dlouholetý účastník festivalu, takže bylo možné očekávat změny k lepšímu.
Festival zaměřený na hudební a taneční pořady se tak představil v novém hávu – rozšířil zaměření z klasiky a jazzu i o rock, pop a world music. Vrátil se na Žofín, zkrátil počet dnů o jeden a dokonce omezil i počet cen. Odůvodnění, že tak činí ke zlepšení kvality, znělo rozumně, a tak novináři, hudebníci a televizní pracovníci – o pouhých hudebních fanoušcích nemluvě – očekávali radikální oživení v posledních letech trochu jednotvárného dění. Přibyl dokonce nový prostor – blízký klub Mánes, kde se měly konat právě pořady zaměřené na rock a world music. Ostatní slibované přitáhnutí pozornosti běžných diváků zkušení harcovníci brali s rezervou, to je věčné téma, které však ztěží může být v dnešních podmínkách zejména časových a finančních bráno vážně.

Zaujaly hned dvě úvodní akce – Den ČT jako festivalový Prolog byl otevřen zdarma pro návštěvníky, kteří na třech místech Žofína mohli sledovat úspěšné programy z dílny ČT, diskutovat s tvůrci, účastnit se soutěží i poslouchat živou hudbu. Vítězslav Sýkora, který nahradil Tomáše Šimerdu, si pochvaloval i druhý fakt, zdánlivě s festivalem nesouvisející: Prahu si vybral komitét mezinárodních televizních cen Emmy pro zasedání, na kterém první den festivalu vybral pořady, které postoupily do finále – výsledky budou oznámeny v říjnu v Cannes a finále proběhne v New Yorku v listopadu. Do mezinárodní poroty se vedle ředitelky Američanky Sandy Clarkové tak dostali i naši zástupci mj. Jiří Pilka a Radim Smetana.
Samotný festival připravil i speciální programy o televizích Číny, Kazachstánu a Indie doplněné vždy večírky těchto států i s kulinářskými specialitami – snad to nebyl ten jediný důvod, proč byly velice dobře navštíveny.
Mnohem více ale zaujaly tzv. Pocty festivalu věnované třem televizním tvůrcům – Angličanům Brianu Largeovi a Humhrey Burtonovi (moderoval Petr Kadlec) a našemu Petru Weiglovi (moderoval Martin Dostál) – vždy za osobní účasti jmenovaných komentujících otevřeně promítané ukázky či odpovídajících na otázky moderátora či diváků. Zmiňme i premiérové projekce, z nichž ta, již uváděl dlouholetý účastník festivalu Reiner Moritz, patřila k nejlepším (francouzský Zápisník zmizelého a Modrovousův hrad). Po celý festival pracovala mezinárodní porota, která vybírala nejdříve z přihlášených 124 pořadů, pak z 20 finalistů ten nejlepší. V čele poroty stanul Tomáš Šimerda, studentská porota byla letos zrušena. Po celý festival fungovaly oblíbené videokiosky, kde se mohli zájemci dívat na soutěžící snímky, a tak srovnat své hodnocení s výsledkem poroty.
Pořady se většinou vztahovaly k loňským výročím Mozarta a Šostakoviče. Z těch prvních to bylo množství operních inscenací Mozartových oper, z těch druhých, které patří v posledních letech vždy k nejlepším na festivalu, zaujal kupř. dokument o skladateli z pohledu dětí Galiny a Maxima. Hodně programů se věnovalo i neevropským hudebním kulturám. Nejpopulárnější mezi diváky byly portréty pěvců Anny Netrebko a Rolanda Villazóna.
Golden Prix získal překvapivě britský snímek společnosti Poorhouse Umění setkávání. Podle Šimerdy „za využití moderních metod v zábavně zpracovaném hudebně uměleckém dokumentu“. Toto kontroverzní rozhodnutí (určitě v programu bylo mnoho lepších snímků) nezachránilo ani udělení Českých křišťálů v třech festivalových kategoriích – získal je česko-nizozemský snímek Car men (choreografie Jiří Kylián), francouzský dokument Patetická o symfonii P. I. Čajkovského a rakouský záznam salcburské inscenace Mozartovy Figarovy svatby. Cenu České televize získal polský snímek Souboj mezi karnevalem a půstem, Cenu diváků náš Jarek a Amadeus o Jarku Nohavicovi a Cenu Nadace Vize 97 německý Tanec pro všechny.
Pokud na závěr konstatoval Sýkora, že „podařilo se nám otevřít festival více žánrům a zájmu veřejnosti,“ nebylo toto konstatování úplně stoprocentní. Festival je bezesporu na dobré cestě a většina inovací zabrala. Ale zájem o rockový klub Mánes byl mizivý, slíbené rozšíření programů se také příliš v žánrech jako rock či world music nekonalo. Zcela neomluvitelný byl pak organizační lapsus v poslední den festivalu, kdy vedení zřejmě ušlo, že pro generálku závěrečného koncertu nelze otevřít videokiosky (byly v hlavním sále), a tak bylo značně omezeno promítání a dokonce bez omluvy časově zkráceno proti rozpisu. Desítky zájemců musely zklamaně odejít a ono propagovanépřiblížení se veřejnosti dostalo tak nečakaný pohlavek.

Nahoru | Obsah