Hudební Rozhledy
Mnichovské operní slavnostní hry
Operní sezona v Bavorské státní opeře v Mnichově je každoročně završena oblíbenými Mnichovskými operními slavnostmi, na kterých se uvádí nejlepší operní inscenace sezony v prvotřídním obsazení a k nimž se sjíždí mezinárodní operní publikum.
Letošní festival se konal od 28. 6. do 31. 7., kdy byl již tradičně zakončen Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští. Je to první festival, kdy v čele Bavorské státní opery stojí jako generální hudební ředitel Kent Nagano, který také řídil několik operních představení a koncertů.
V rámci festivalu se konaly tři premiéry. Vedle Rossiniho Turka v Itálii dvě světové premiéry: opera korejské hudební skladatelky Unsuk Chin Alice in Wonderland, kterou nastudoval sám Kent Nagano, a dílo Liebe, nur Liebe napsané přímo pro Bavorskou státní operu a označené jako hudební divadlo pro mladé, které napsal Minas Borboudakis. Dále bylo uvedeno dalších 16 oper (od Händelovy Alciny a Orlanda, přes již kultovní Schenkovu inscenaci Růžového kavalíra až po operu Das Gehege Wolfganga Rihma, která se hraje před Straussovou Salome), 2 balety, 3 orchestrální a 2 komorní koncerty a ještě 5 písňových recitálů (např. Magdalena Kožená, Violeta Urmana, Thomas Quasthoff). I letos pokračovala netradiční řada Festpiele +, usilující o spojení hudebního divadla, obrazového umění a literatury, které se snaží Kent Nagano vtisknout novou tvář.
V rámci akce Oper für alle byl uspořádán koncert z oper Richarda Wagnera, mj. s Plácidem Domingem a Waltraud Meier, symfonický koncert s Brucknerovou 4. symfonií a přenos představení Musorgského Chovanštiny na velkoplošnou obrazovku před budovu Národního divadla. Vstup na tyto akce je volný a odhaduje se, že je vidělo asi 35 000 návštěvníků.
Zastavme se trochu podrobněji u třech oper letošního festivalu.
Pozoruhodnou inscenaci Verdiho poměrně málo hrané opery Luisa Miller vytvořil režisér Claus Guth, který operu chápe jako komorní drama několika osob. Proto sbor v opeře pojal po vzoru antického chóru, který děj komentuje a dopředu i ví, jak se bude dále vyvíjet. Děj opery hraje v blíže neurčené době, protože celý příběh tragické lásky Luisy, dcery vysloužilého vojáka Millera, k hraběcímu synovi Rodolfovi, považuje za nadčasový. Scéna, vystavěná na točně, je rozdělena na čtyři prostory. Zrcadlově vidíme dvakrát příbytek Millerův a dvakrát místnost u hraběte Waltera. Záporná role intrikána Wurma je pojatá jako alter ego hraběte Waltera, Millera, ale dokonce i Rodolfa, ztělesňující vše záporné v těchto postavách, čemuž slouží i kostýmování Wurma podle toho, čí druhé já právě ztělesňuje. Režie je promyšlená do nejmenších detailů, pro všechny zúčastněné nesmírně náročná, protože se většinou pohybují zrcadlově přesně ke svým dvojníkům (i Luisa tam má v některých scénách svou dvojnici). Pro diváka je to pak velice zajímavé představení, které nutí k přemýšlení o rozkrývání psychologických momentů v jednání jednotlivých představitelů. Operu nastudoval italský dirigent Massimo Zanetti, obsazení hlavních rolí bylo prvotřídní: Krassimira Stoyanova (Luisa) a Ramón Vargas (Rodolfo), Carlo Colombara (hrabě Walter), Georg Zeppenfeld (Wurm). V jejich stínu byl výkon v Mnichově jinak velice oblíbeného italského barytonisty Paola Gavanelliho (Miller), jehož hlas již postrádal potřebnou svěžest.
Přestože opera Modesta Petroviče Musorgského Chovanština patří k nejvýznamnějším ruským operám, hraje se poměrně málo, což je jistě dáno její mimořádnou interpretační náročností. V Mnichově ji nastudoval Kent Nagano, režie byla svěřena mladšímu ruskému režisérovi Dmitriji Tscherniakovi, který již zaujal v Berlíně svým moderním pojetím Borise Godunova. Na jevišti je postavena obrovská simultánní scéna, rozdělená na pět hracích ploch. Hlavní centrální plocha představuje jakýsi podzemní betonový podchod, po jeho bocích byly dva menší hrací prostory, a nad tím vším ještě dvě místnosti pro postavy, které v opeře nevystupují, ale které režisér do inscenace jako němé historické postavy přidal: cara Petra a carevnu Sofii. Oba jsou nepřetržitě celou operu na jevišti a vytvářejí druhý hrací plán. U Sofie se střídají oba její milenci – Vasilij Golicyn i Šaklovitij, který svou árii zpívá právě u ní po skončení milostného aktu. Nesmírně působivá byla v Tscherniakově režii také scéna u Ivana Chovanského, kde režisér rezignoval na poněkud konvenční balet a představil Chovanského jako mocného muže, který vždy dokáže prosadit co chce. Nuceným veselím chce přebít svůj strach z tušené smrti. Režisér Tscherniakov vykládá Chovanštinu jako příběh politických intrik v boji o moc. Politiku často dělají jiní než ti, kteří oficiálně vládnou.
V představení jsme byli svědky řady skvělých výkonů. Vynikající byl především Paata Burchuladze jako Ivan Chovanský, Klaus Florian Vogt jako jeho syn Andrej, John Daszak jako Golicyn a Anatolij Kotscherga jako Dosifej. Hlavní ženskou postavu – Marfu – ztělesnila Doris Soffel. Nelze se nezmínit ani o působivých sborových scénách. Představení bylo zaznamenáno firmou Unitel pro Deutsche Grammophon a bude dostupné i na našem trhu.
Po režijní stránce nejméně zaujalo představení Belliniho Normy, které vytvořil známý výtvarník Jürgen Rose, v posledních letech pravidelně se věnující i operní režii (v Mnichově vytvořil pozoruhodnou inscenaci Příhod lišky Bystroušky, Dona Carlose a Werthera – o všech jsme v HR referovali). Jeho koncepce postrádala tentokrát jednotný styl, samopaly v rukou druidů nepůsobily příliš přesvědčivě.
Představení bylo ovšem především pěveckým koncertem. Drtivá většina publika jistě na Normu přišla pro výkon Edity Gruberové v titulní roli. V Mnichově velice oblíbená pěvkyně i tentokrát strhla publikum k nadšeným ovacím. Je obdivuhodné, že její hlas po tak dlouhé mezinárodní kariéře zní stále svěže, že je v moci umělkyně, která si s ním dělá, co ona sama chce. Umí tón nasadit v stříbrném pianissimu, rozvinout do silného forte a zpět stáhnout do pianissima, vládne perfektně uměním koloratury, do svého projevu dá emoce, u mnohých pěvců současnosti často postrádané. Je jen otázkou vkusu a pojetí dirigenta (nastudoval Friedrich Haider, festivalové představení řídil Stefan Anton Reck), zda se do belcantové opery hodí expresivní výkřiky a parlando. I ostatní role byly velice dobře obsazeny. Z nich zaujala především Carmen Oprisanu sytým mezzosopránem v roli Adalgisy, krásně zbarvený bas Simóna Orfily v roli Orovesa i spolehlivý Zoran Todorovich jako Pollione. I tato inscenace je zaznamenána na DVD a je již dostupná i v našich specializovaných prodejnách s hudebními nosiči.
Letošní Mnichovské operní slavnostní hry se staly pravým svátkem pro všechny milovníky opery.
München, Bayerische Staatsoper München – Giuseppe Verdi: Luisa Miller. Dirigent Massimo Zanetti, režie Claus Guth, scéna a kostýmy Christian Schmidt, dramaturgie Sophie Becker. Premiéra v Národním divadle 28. 5. 2007, psáno z reprízy 16. 6. 2007 (na červencovém festivalu se opera hrála ve stejném obsazení).