Hudební Rozhledy
Tre Boemi in Italia
X. Giuseppe Misliwecek
Když Jakub Arbes napsal v roce 1885 proslulé romaneto Il divino Boemo, jistě netušil ani sám, jak intenzívně a dlouhodobě ovlivní svým dílem z rodu „biographie romancée“ nejen literaturu, ale i základní povědomí české kulturní veřejnosti o skladatelovi, jehož „božskost“ a dvojníka si vymyslel a o jehož operách psal vlivem omylu (it. melodramma = opera) jako o melodramech. Arbes mj. barvitě popisuje účinek Myslivečkových harf, pozounů a polnic, které přece ve svých operních partiturách nikdy nepoužil. S Arbesovým stínem se dosud pravidelně setkáváme v myslivečkovské hudební publicistice, v rozhlasových a televizních pořadech, na koncertech i ve vystoupeních renomovaných hudebníků.
Následoval mlynář Mysliveček příklad Černohorského?
Možná, že Josef Seeger na kůru u křižovníků vyprávěl mladému a dychtivému Josefu Myslivečkovi podivuhodný životní příběh do Itálie zběhnuvšího mnicha P. Bohuslava, svého učitele, jenž si v minoritských konventech u varhan „vyhrál“ místa prvních varhaníků v Assisi a v Padově a říkali mu Padre Boemo. Pravidelné operní produkce v divadle v Kotcích a oratoria u křižovníků byly jistě také velkou školou. Hrála se tu už 16. opera Benátčana Baldassare Galuppiho Li tre amanti ridicoli (Tři směšní milenci). Impressário Mingotti uváděl ve vrcholné éře buffy i vážné opery včetně Pescettiho. O karnevalu 1763 slyšela Praha dokonce premiéru Fischiettiho Olimpiady. Mysliveček už uměl zkomponovat sinfonie a obvyklou šestici takových italských sinfonií s programními názvy Leden, Únor, Březen, Duben, Květen a Červen poslouchalo panstvo ve Valdštejnském paláci. Anonymně. Ale i tak získal vlivného mecenáše Vincence Valdštejna. Dalšími podporovateli byli benediktini z Břevnova a cisterciáci z Oseku. Oseckému opatovi připsal začínající skladatel svou první kantátu-operu na italský text – Il Parnasso confuso. Ta se tam uváděla ještě v 90. letech, jen se měnila jména opatů v dedikacích. Kromě recitativů už věděl, jak komponovat… a věděl také, že v Čechách nenajde ani velké mistry ani uznání. Vyměnil mlýnici za linkovaný papír, mlynářství za hudbu, Čechy za Evropu a bezpečí Prahy za …útrapy mnoha jiných měst.
První opera pro pevnost v Bergamu
S listopadovým větrem v zádech odjížděl z Prahy do Benátek za Pescettim, aby se zdokonalil v recitativech. Hrabě Valdštejn mu svěřil do hudební výchovy Josefa Obermayera, jediného známého Myslivečkova houslového žáka. Marně se však Mysliveček z Florencie a z Benátek hájí před jeho pomluvami u hraběte a marně žádá náhradu peněz, které za něho utratil. Nemáme-li zatím důkaz o jeho „první“ italské opeře pro Parmu údajně z roku 1765, víme zato bezpečně o opeře Semiramide, kterou zkomponoval pro Bergamo. Tehdy ještě v Bergamu operní divadlo nebylo, proto nás nepřekvapí, že se jeho první velký opus hrál v salónu Paláce Citadely, vysoko nad starým historickým městem. Tam sídlil správce města Capitano. V této funkci ho tedy musel pozvat Illustrissimo et Eccellentissimo Signor Vincislao Gasparo Martinengo, další nová postava v Myslivečkově biografii, která čeká na vysvětlení. Následující rok právě tato opera uzavřela činnost Teatro dei Guasco v Alessandrii (7. 10. 1766). Prvním krokem mezi skladatelskou elitu však byla až objednávka z Neapole. V překrásném divadle San Carlo u místodržitelského paláce s vyhlídkou na záliv a Capri zpívali v jeho kantátě k narozeninám Karla III. a v karnevalové opeře Bellerofonte v roce 1767 nejlepší primi: Caterina Gabrielli a Antonio Raaf.
Sig. D[ominus] Giuseppe Misliwecek, detto il Boemo Tedesco
Přítomnost, prolínání a společný život českých a německých prvků uvnitř dnešních hranic Čech a Moravy je historickou skutečností. Vedle neuvěřitelných pozitivních kontaktů českého a německého živlu zaznamenáváme také řadu vážných konfliktů, které se národnostně a politicky objevily v nejkritičtějším stádiu ve 30. a 40. letech minulého století. A poněvadž se politické fenomény promítají „volens nolens“ také (či právě) do interpretace kulturních a hudebně historických jevů, řeší česká hudební historie po roce 1989 i otázky velkých zjednodušení, černobílého vidění i dezinterpretace tzv. české hudby. Týká se to všech možných příruček dějin „české hudby“, slovníků „české hudby“, notových i zvukových edičních řad „české hudby“ atd., přičemž byla patrná snaha vyloučit vše, co by mohlo připomínat právě česko-německé souvislosti. Extrémem bylo např. prohlášení Antona Filse českého za protagonistu tzv. Mannheimské školy.
Dnes je již jasné – a věděl to už v roce 1974 Jenö Szücs (Nation und Geschichte, Budapest 1974), že „historizování národního principu je neakceptovatelným metodologickým omylem“. Až do 19. století byly důležitějšími integračními principy víra, státní příslušnost, stavovská identita, zemské vlastenectví nebo místní sounáležitost.
Jako příklad můžeme postavit skladatelskou osobnost Josefa Myslivečka, který je považován za největší českou skladatelskou osobnost před B. Smetanou. Úvahy o jeho „nacionalitě“ na uměleckém hodnocení pochopitelně nic nezmění. Berme ovšem v úvahu, že s Myslivečkem překračujeme hranice nejen českých zemí, ale i německé jazykové oblasti, protože jeho hudba fungovala zejména v Itálii, ale i ve Francii, v Anglii, v Portugalsku nebo v Rusku.
Kořeny Myslivečkova rodu i mlynářské profese můžeme sledovat až do poloviny 17. století ve vesnicích u Prahy – v Břevnově, Vokovicích a Šárce – a podle matričních záznamů (vedených česky, německy nebo latinsky) je zřejmé, že rodiče mluvili česky. Otec, staropražský měšťan a nejstarší přísežný mlynář v Praze, má v cechovním mlynářském manuálu česky psaný nekrolog. Mluvilo-li se v učení česky, je jisté, že v průběhu trivia, na jezuitském gymnáziu i při studiu matematiky u prof. F. Schorra Josef i jeho dvojče Jáchym mluvili německy. Jazykový vliv Franze Habermana a Josefa Seegra lze těžko rozhodnout. Pelzlův myslivečkovský medailon z roku 1782 uvádí, že v době odchodu do Itálie (1763) už mladý houslista a skladatel velmi dobře ovládal italštinu, k čemuž mu velmi dopomohla jeho mateřština, totiž „die böhmische Sprache“ a latina. Máme přeložit „böhmische“ jako „český“ nebo „německý“ z Čech? Pravdou je, že díky latině ovládl Mysliveček velice rychle italštinu slovem i písmem, o čemž mj. svědčí jeho nejstarší známý dopis Padre Martinimu z ledna 1771, krasopisný a s bezchybnou italštinou.
Římský nekrolog ze 17. února 1781 uvádí přídomek „il Boemo“, který skladatel systematicky užíval nejpozději od roku 1766: „slavný Maestro di Capella Sig. Giuseppe Misliwecek detto il Boemo perchè nato a Praga“, protože se narodil v Praze. Noviny Prager Inteligenz Nachrichten z 5. dubna 1781 zdůrazňují, že Čechy (Böhmen) jsou vyhlášeny předními skladateli jako Stamitz, Benda, Kammel, Gluck a Mysliveček, který je v současnosti [už byl dva měsíce mrtev] kapelníkem v Neapoli [kapelníkem nebyl jmenován ani v Neapoli ani u žádného jiného dvora]“. Vydavatel bral v úvahu skutečně jen zemskou příslušnost a nečinil mezi Myslivečkem a Gluckem žádné rozdíly.
Vezmeme-li v úvahu dosavadní známou myslivečkovskou korespondenci, musíme konstatovat, že zatím neexistuje jediný jeho dopis psaný česky. Nejvíce dopisů z jeho ruky se dochovalo v italštině, jiné v němčině. Podobně můžeme doložit, že neznáme zatím žádnou jeho skladbu, kterou by komponoval na český text. A dokonce – přestože se o to mnozí pokoušeli – není možné jeho skladby zjednodušeně označit jako tematicky nebo kompozičně „české“. Naopak, jeho jazykový, libretistický a kompoziční profil se nejvíce blíží označení „compositore Europeo“. Jeho význam naopak roste s tím, jak spoluvytváří evropské hudební vědomí a styl, který např. obdivoval mladičký Wolfgang Amadeus Mozart.
Tak ho také vnímali jeho vrstevníci a kolegové. Ignazio Wierl píše Padre Martinimu (1766) o „jistém p. Myslivečkovi, české národnosti“ (di nazione Boemo), Quirino Gasparini ho také doporučuje Martinimu v Boloni jako „čestného člověka, který sklidil pochvalu za operu pro Turín“, otec a syn Mozartové ho považují po setkáních v Boloni za přítele, Antonio Raaf doporučoval „svého drahého přítele“ jako „schopného ve svém oboru“ a jako „pravého a poctivého Němce“ (Tedesco). Jako cizince ho vnímali bolonští akademikové, když mu prominuli tisíc zlatých obvyklého poplatku po získání titulu Maestro Compositore alla Forastiera (tj. zahraniční skladatel) a po přijetí mezi členy akademie. Bílé hlasy pokaždé převážily, a tak Mysliveček svůj přídomek Il Boemo rozšířil o titul Accademico Filarmonico.
V roce 1779 přijížděl Mysliveček ověnčený úspěchy z opery Calliroe v Neapoli, z Pisy a ze Sieny do Benátek, aby pro divadlo San Benedetto napsal další své dílo La Circe pro slavnosti Nanebevzetí. Jeho příjezd do města na lagunách zachytily dochované seznamy cizinců v aktech Inquisitori di Stato. „Cizinci ubytovaní podle hlášení hoteliérů v minulém týdnu, jak následuje: 18. dubna Monsignor Melsivesech [!] …Němec“. Podobně označily stejné seznamy při odjezdu z Benátek o deset let dříve skladatele Giovanni Vaňhala jako Němce. Korunu všemu dává označení Myslivečkovy árie Superbo di me stesso z Mayrovy sbírky v Bergamu (562/6), kde je náš autor označen jako „Sig. D[ominus] Giuseppe Misliwecek, detto il Boemo Tedesco“.
Z těchto dobových informací je zřejmé, že v Itálii Myslivečka (i další krajany) vnímali jako Němce z Čech. Označení il Boemo tak správně vnímáme jako původ země, odkud přicházeli a kde se mluvilo i německy. To nijak neoslabuje Myslivečkovu příslušnost k dějinám hudby v Čechách. Naopak. Patřil-li svou produkcí, pohotovostí, záběrem a významem na první místo v opera seria (a oratoriu) mezi neitalskými skladateli v Itálii, potvrzuje to spíše jeho celoevropský význam a kredit, čehož si ještě více vážíme v nynějším kontextu hudebních dějin světa bez hranic. V tomto smyslu byl a je Josef Mysliveček „božským“ skladatelem z Čech a skutečným Evropanem.