Hudební Rozhledy

Monika Knoblochová

Anna Šerých | 02/09 |Rozhovory

Monika Knoblochová

  • Cembalistka Monika Knoblochová se pohybuje stejně suverénně v hudbě baroka jako moderně a současnosti, což dokumentují i její nahrávky, které nezůstaly bez ocenění: Souborné cembalové dílo Bohuslava Martinů, Invence J. S. Bacha a Jana Nováka a Gambové sonáty J. S. Bacha s violoncellistou Petrem Nouzovským. Je umělkyně originální a hudební scénu zásobuje zásadně zajímavostmi. Do pražské sezony vyrukovala se zbrusu novým cyklem: Hudební salón Café crème. Sešly jsme se novoročně: čtvrtého ve čtyři v kavárně Kafíčko, kde starobylá krása malostranského zákoutí skvěle splývala s muzikantským entuziasmem mladé umělkyně:
    Cyklus Café crème? Tak to je moje velká radost. Přestavte si, že si vytvářím celý cyklus, aniž by mně kdokoli diktoval jakoukoli dramaturgii. Vymýšlím si cokoli, co je prakticky splnitelné! A to je úžasná soboda! Chci udělat koncerty, které navazují na hudební salóny minulosti. Samozřejmě hlavní je hudba, ale stejně důležitou složkou je i její propojení s různými uměleckými formami. Těším se, že tento „staronový“ typ bude v lidech otevírat prostor, který je obohatí, čas od času se zastaví a budou moci přemýšlet o souvislostech mezi uměními, která nás obklopují, vnímat jejich rozdílnost i propojení. Komorní, intimní prostředí kostela sv. Vařince podporuje atmosféru salónu, kterou bych ráda koncertům vetkla, posluchači si mohou vzít do sálu i sklenku vína či kávu a o přestávce a po koncertě debatovat s interprety a hosty. V mém úsilí a snažení mě kromě osobního přesvědčení pomáhá i podpora paní prof. Zuzany Růžičkové, která se stala patronkou celého cyklu.
  • První listopadový koncert s flétnistkou Clarou Novákovou se náramně vydařil, jak jste se daly dohromady?
    Prvně jsem ji slyšela tak asi před rokem a půl a byla jsem úplně nadšená, hraje tak fantasticky, od kořínků vlasů až po nehet na noze! Dlouho jsem si přála mít příležitost si s ní zahrát – že se to podařilo právě na zahajovacím koncertě vysněného Café crème je radost dvojnásobná! Navíc jsem se poměrně dlouho zabývala hudbou Jana Nováka, otce Clary, jeho hudbu mám moc ráda a přes Claru mi připadá, jako bych i jeho tak trochu poznala…
  • Novákovo cembalové dílo jste poznala důvěrně, Invence nahrála. Taky soudíte, že tak velkého autora hrozně moc opomíjíme?
    Jednoznačně! Jan Novák je stále nedoceněný autor! Ten by měl být hraný po boku Martinů, jeho hudba je úplně úžasná!
  • Jednotlivým koncertům dávate jméno – proč lednový je Zrcadlení? Zrcadlení slova a hudby, když Tereza Riedlbauchová představí svou novou sbírku Don Vítor a jiné básně?
    To také, ale Zrcadlení se jmenuje hlavně proto, že se jedná vlastně o reflexe podobných nálad u různých autorů, jak barokních, tak soudobých. Ta reflexe má dvě roviny: jedna je ta „zvířecí“, tu tematiku máme jak v moderní tak ve staré hudbě, a druhá je v podobnosti nálady, v barvě a v určitém klidu. Vyznívá v jakési jakoby klidovosti cembala, toho, jak dokáže specificky znít. Nedovedu to jinak říct, než že pro mne má ten koncert takový pastelový nádech. Jako závěrečnou skladbu budu hrát Haiku Martina Smolky. Moc se na to těším, jsem tou skladbou úplně nadšená. Haiku má v sobě právě tu klidovost a barevnost. Lze ji hrát jak s magnetofonovým pásem, tak bez a je na interpretovi, co zvolí. Mám v úmyslu ji zahrát právě v té formě, kdy se do hry pouští ptačí zpěv a trochu i zvuky ulice. Mně to připadne nádherný, uvidíme, co tomu řeknou posluchači.
  • Dokonce dva koncerty věnujete Bohuslavu Martinů, nahrála jste kompletně jeho cembalové dílo, povídejte, co jste v Martinů pro sebe objevila? Čím vás obohatil, kromě toho, že jste mohla natočit desku?
    Kdybych nebyla okouzlena jeho hudbou, tak bych určitě netočila desku. To bych nedělala. Martinů, jak jsem ho poznávala, jak jsem ho hrála, tak jsem ho odjakživa milovala. Vždycky jsem měla pocit, že to je moje hudba. Když cvičím, tak si často nahrávám jednotlivé úseky skladby a poslouchám, jestli moje vnitřní přestava je objektivně zřetelná a slyšitelná. Mikrofon je dobrý kritik, dává přesnou kontrolu. Člověk může být o něčem docela přesvědčen, má jasný subjektivní vjem, ale když si to poslechnete, tak můžete najednou zjistit, že je tam z celého záměru tak třetina anebo taky nic. Samozřejmě, že když jsem studovala Martinů, tak se mi postupně proměňoval názor a koncepce atd., ale odjakživa mne ta hudba inspirovala, nikdy jsem nemusela intelektuálně řešit její principy, nevím, jak bych to lépe řekla, než že je to „moje hudba“, jako by hudba z mé krve. Jeden koncert jsem nazvala Bohuslav Martinů a Francie, ale Martinů zde není dominantní, spíš se snažím ukázat Martinů v kontextu tvorby jeho současníků, kteří ve Francii tvořili zhruba od třicátých do padesátých let minulého století. Tento kontext mi připadá hodně zajímavý. Tím, že většina cembalistů se u nás věnuje výhradně staré hudbě, tak většinou skladby, které zde zazní, jako například Sonáta pro flétnu a cembalo Marguerite Roesgen-Champion nebo Sonáta pro cembalo a housle Daria Milhauda, budou pro posluchače novinky. Hrát budeme v triu s Clarou Novákovou a houslistkou Adélou Štajnochrovou. Do zcela jiné souvislosti stavím Bohuslava Martinů v programu závěrečného prosincového koncertu: 250 a 50 – tedy dvě výročí, pocta skladatelům Bohuslavu Martinů a Georgu Friedrichu Händelovi. Z Martinů budu hrát veškeré sólo skladby pro cembalo a z Händela jsem vybrala Suity a vedle nich méně známé úpravy oper pro sólové cembalo, hlavně Rinaldo. Udělal je jeho současník William Babell, asi velmi zručný cembalista podle toho, jak jsou ty skladby náročné. To je hodně zajímavé.
  • Jak známo, jste delikátní ve výběru nástroje, máte několik cembal, hrajete na jiný nástroj třeba Bacha a na jiný modernu. Ve dvou koncertech cyklu Café crème bude znít kladívkový klavír. Také váš?
    Ano hraji na kopii kladívkového klavíru z dílny Gebrüder Kobald postaveného podle originálu Walter 1795 – je to nástroj s nádherným zvukem. V koncertu Poezie písní zazní písně ze sbírek Václava Jana Tomáška na poezii J. W. Goetheho a Fr. Schillera prokládané drobnými klavírními kusy – Tomáškovými Eklogami. Altistka Kamila Ševčíková zpívá písně v německém originále, proto zpěv doplní recitace básní obou autorů v českém překladu. Oproti tomu říjnová Hudební cukrárna je vysloveně odlehčený program. Společně s kamarádem Václavem Luksem budeme hrát na kladívkový klavír čtyřruční skladby autorů žijících v 18. a 19. století ve Vídni, Mozarta, Koželuha, Schuberta, a aby atmosféra vídeňské kavárny byla skutečně dokonalá, plánujeme i zákusky.
  • Barokní commedia dell’arte a cembalo je spojitost poměrně běžná, ale vy máte na programu hudbu Jiřího Temla…
    Právě podle skladby Jiřího Temla Commedia dell’arte, kterou mám velmi ráda, jsem nazvala celý listopadový koncert. Už jsem ji mockrát hrála a dokonce i nahrála. Je velmi pestrá a živá a přímo láká k choreografickému ztvárnění. Doplní ji Krumlovské maškary téhož autora, inspirované malbami v Maškarním sále na zámku v Českém Krumlově. Pro výrazový tanec se nám podařilo získat Veroniku Riedlbau¬chovou, která má za sebou intenzívní studium commedie dell’arte a umí všechny postavy dokonale herecky ztvárnit. Další skladby jsem vybrala programní, třeba Capriccio sopra la lontananza dell fratello dilettissimo J. S. Bacha o bolestném loučení příbuzných s odjíždějícím bratrem. Doprovodný text, který je součástí skladby, je od samotného autora! Je to moc hezká vtipná skladba. Budu hrát i některou z biblických sonát Johanna Kuhnaua či Příběhy Sisyfovy Viktora Kalabise.
  • Hrajete stejně náruživě starou jako novou, ba soudobou hudbu, jak k tomu propojení došlo?
    Vnímala jsem to odjakživa. Ještě než jsem šla na konzervatoř, samozřejmě studovat klavír, hrála jsem na přijímací zkoušky Čertovskou polku Vítězslava Nováka, což není úplně standardní repertoár uchazečů. Na konzervatoři jsem se věnovala moderní až soudobé hudbě čím dál víc, jedna z prvních skladeb, které jsem premiérovala, byl cyklus „Slzy“ Jiřího Dvořáčka. Martinů jsem už tehdy měla moc ráda, můj svět byla hudba od impresionismu dál a na druhou stranu ale také stará muzika, hlavně Bach. Měla jsem moc ráda Beethovena, už ne tolik Mozarta a už vůbec ne romantismus, připadal mi trochu nabubřelý a jakoby přeslazený. V současné době jsem už samozřejmě zase trochu jinde a právě ta permanentní proměna vnímání je moc hezká.
  • Máte za sebou také mnohá studia historicky poučené interpretace – jsou podle vás důležitá?
    Určitě ano. Každý si musí sám za sebe rozhodnout, jak chce hrát. Někteří interpreti se tím ani nechtějí zabývat, hrají prostě hudbu třeba i se spoustou chyb, které se dostaly do moderních edicí, zkrátka hrají, jak jim to vyhovuje. Velmi často si lámu hlavu nad tím, abych nešla proti smyslu hudby, abych ji nepokřivila a nedeformovala, abych nerušila její principy, abych je dodržovala. Historicky poučená interpretace je prostě dobrá v tom, že člověka vede k tomu, aby pochopil, jak je ta hudba postavená, udělaná a jak funguje. Samozřejmě, že do interpretace vždycky dáváme určitý podíl vlastního vkladu. Kolik je tam intelektuálního vstupu a kolik emocionality, o které si člověk myslí, že tam může dát, to je právě ten díl, který je u každého muzikanta jiný a kterým se jednotlivé osobité intepretace odlišují. Já mám zkušenost, že se vyplatí studovat skladbu ve fázích. V určitém stadiu máte pocit, že máte hotovo, že je to uděláné, už jaksi nemáte možnost vidět dál. Když skladbu v tomto stadiu odložíte a pak se k ní po čase zase vrátíte, přijdou úžasné okamžiky, kdy postoupíte zase o kousek kupředu. Někdy ale třeba také zjistíte, že je to nutné udělat úplně jinak.
  • Když dnes autoři píší pro vás, píší skutečně pro vás, vám na tělo nebo specificky pro některý váš nástroj?
    To je zajímavá otázka, kterou jsem si nikdy nepoložila. Teď nechci, aby to vyznělo ošklivě, ale někdy je úspěch, když skladatelé píší cembalu na tělo. Když uvažují skutečně o cembalu, ne jen o klávesovém nástroji. Rozlišovala bych spíš mezi autory, kteří dokáží vnímat, že některá sazba, která je běžná na klavíru, na cembalu zvukově nefunguje. To je základní skladatelský krok. Pak jsou někteří hodně koumaví skladatelé a ti si k cembalu třeba i sednou a prozkoušejí, jaké jim, pro záměr, kterého chtějí dosáhnout, dává možnosti, jaké barvy. A pak eventuálně domyslí rejstříkové kombinace a třeba i zvukové efekty, což je v soudobé hudbě naprosto legitimní, užívat všelijaké zvuky, klapoty i hluky. Teď v březnu budu premiérovat ve Dvořákově síni s PKO cembalový koncert Jiřího Temla, který pro mne napsal. Zda uvažoval o mně? Rozhodně hodně uvažoval o zvukovosti cembala a jeho zvukovém prosazení se vůči orchestru, které bývá někdy problematické, promýšlel, jak komponovat plochy orchestrální v poměru k nástroji. Byl okouzlený, jak chytře to vyřešil Martinů ve svém koncertě.
  • Kromě spousty koncertů a pedagogické činnosti jste se upsala i doktorandskému studiu. Jaké máte téma práce?
    Moc krásné: obírám se českou cembalovou tvorbou ve 20. století, a to je hodně zajímavé! Když se mi podaří zvládnout vše maximálně, mohla by vzniknout určitá příručka a celé spektrum tohoto tématu: nástin tvorby pro tento nástroj v průřezu po desetiletích u nás i v kontextu se zahraničím, rozhovory se skladateli, něco o nástrojích, významní cembalisté zabývající se 20. stoletím, mecenášky, tematický katalog. V listopadu jsem byla v Basileji, v Paul Sacher Stiftung, kde je uložena pozůstalost Antoinetty Vischer. Tam je dobrá dvacítka originálních skladeb, které objednávala třeba u Ligettiho, Cage, Beria, ale třeba i Kopelenta…
  • Váš muzikantský entuziasmus je enormní, svědčí o šťastné volbě životního poslání. Víte, kdy padlo rozhodnutí, že se budete věnovat hudbě?
    Zcela jasně. Chtěla jsem jednoznačně hrát na klavír od okamžiku, kdy k nám do školky přišla zahrát klavíristka Mirka Pokorná.
  • Nuže o této zásluze Mirka Pokorná patrně neví – rozhodně – díky! Nás vaše umění obohacuje. Jak obohacuje hudba vás?
    Možná by to někdo považoval za samozřejmost, ale já beru celou řadu věcí jako malý zázrak. Třeba to, že budu v blízké době hrát dvakrát v Rudolfinu Martinů koncert. Jednou s Pražskou komorní filharmonií a jednou se Stuttgartským komorním orchestrem. Určitým způsobem mne hudba vede k duchovnímu vývoji. Nejen hodně cvičím a hodně hraju, ale stále víc přemýšlím o tom, co má smysl dělat. Čím dál víc se snažím dělat jen věci, o kterých jsem přesvědčena, že jsou smysluplné. I kdyby jich bylo početně třeba míň, upřednostňuji je před tím hrát za každou cenu. Potřebuji čas, abych vymyslela a dělala, o čem jsem přesvědčená a dotáhla to do takového tvaru, za který se postavím. A výsledek se nakonec může i nemusí někomu líbit, ale důležité je, jestli jsem o něm přesvědčená.
  • Nahoru | Obsah