Hudební Rozhledy

Když vyčnívá se z řady…

Hana Jarolímková | 02/09 |Úvodník

Světová operní divadla

Vážení a milí čtenáři,
dnes už víceméně zapomenutý zpěvák, jehož hvězda zářila na nebi české populární hudby v osmdesátých letech, idol dívčích srdcí, při jehož koncertech v publiku přítomné pubertální dívenky omdlévaly, kdysi ve své jedné písni zpíval: „Já vyčníval jsem z řady, už od klukovských let, tím horší byly pády...“.
Nějakou zvláštní asociací se mi tato slova vybavila nad korekturami Hudebních rozhledů, když jsem pročítala již druhé pokračování zajímavé studie Stanislava Bohadla, věnované sporckovským áriím. On totiž právě hrabě František Antonín Sporck, od jehož úmrtí uplynulo vloni v březnu rovných dvě stě sedmdesát let, právě doslova a do písmene vyčníval z řady a to snad ve všech ohledech, kolik jich je možno napočítat.
Tak třeba už samotný původ měl poněkud neslavný. Jeho otec Johann pocházel ze zchudlého německého rodu, neuměl dokonce ani číst a psát a začínal jako prostý voják na počátku třicetileté války. Ovšem na jejím konci už byl generálem, později polním maršálkem a hlavně říšským hrabětem. Strmá kariéra Johanna von Sporck je jedním z nečetných dokladů toho, že některá okřídlená úsloví (v tomto případě to, jež tvrdí, že každý voják nosí v torbě maršálskou hůl) mohou občas dojít svého naplnění. Prostý a drsný voják prý nezměnil své venkovské zvyky ani když si nechal v Praze v Hybernské ulici postavit okázalý barokní palác. Po jeho leštěných podlahách zásadně chodil v selských slaměných střevících, neboť kromě vysokých jezdeckých bot jinou obuv neuznával.

Syn František byl pravým opakem svého otce, na čemž ovšem měl Johann lví podíl. Jeho přísná výchova vedla mladého hraběte k sebekázni, skromnosti a cílevědomosti. Navíc otec, vědom si velmi jasně svých omezení, nechal syna vystudovat. Nadaný mladík dokončil pražskou univerzitu už v 16ti letech a pak se vydal, jak bylo tehdy zvykem, na poznávací cestu po Evropě. Procestoval Německo, Nizozemí, Anglii a Francii, kde jej okouzlil zejména život na dvoře krále Ludvíka XIV. ve Versailles, odkud si odnesl četné podněty pro svůj další život.. Po dosažení plnoletosti se František ujal rodových statků a jako první cíl, kterého chtěl dosáhnout, si vytknul získání společenské prestiže. A tady už je to opět o vyčnívání, neboť pro evropskou rodovou šlechtu nebyl rovnocenným partnerem, většinou jej totiž všichni považovali za pouhého syna pobělohorského zbohatlíka. Po těchto zkušenostech se tedy hrabě Sporck zaměřil především na duchovní život, kulturu a umění a začal (naštěstí pro nás) vyčnívat ještě více.
K Praze, která jej vlastně svým způsobem rovněž odvrhla, však nikdy nepřilnul, a tak se jeho nejvlastnějším světem stal – na zeleném drnu – a po vzoru Versailles a některých evropských lázeňských měst zbudovaný Kuks, ve své době jedno z nejvýznačnějších kulturních center v Čechách. Sporck, který se postupně stal jedním z největších mecenášů své doby, tu dal nejen prostor vynikajícímu baroknímu malíři Petru Brandlovi, ale na doporučení Františka Maxmiliána Kaňky i mladému sochaři Matyáši Bernardu Braunovi. Přispěl však rovněž ke stavbě prvního českého divadla v Praze a v jeho divadle v Kuksu proběhlo první představení italské opery v Čechách.
Na druhé straně byl hrabě zároveň i osobností velmi rozporuplnou. Vynikající intelekt, vzdělání, ctižádost, ale i vysoce vyvinutý smysl pro spravedlnost jej hnaly do mnoha soudních sporů, které však ve své době nikdy nemohl vyhrát. Obyvatele vesnice zbavil robotní povinnosti a formálně je vedl jako sloužící na zámku, pro sto nejchudších ze svého panství založil v Kuksu špitál, kde jim poskytl celé zaopatření, ale svým sluhům nedokázal prominout ani ten nejmenší prohřešek... I přesto všechno nakonec dosáhl svého. Evropská šlechta i vynikající představitelé kultury Starého kontinentu si ve Sporckově proslulém sídle podávali dveře a Kuks se stal opravdovým kulturním pojmem.
Úplně na závěr ještě jedna perlička. Sporck, nadšený vyznavač lovu (do jím založeného Řádu sv. Huberta vstoupila celá řada šlechticů, dokonce i císař Karel VI.), byl majitelem revíru, jenž sousedil s revírem císařským. A tam si panovník zakládal především na nádherném bílém jelenovi. Jednou se ovšem jelen zatoulal na honební území Sporckovo a ten neodolal a vzácné zvíře zastřelil. Císaře to pochopitelně rozzuřilo a uložil milému hraběti pokutu 25 000 zlatých (za což by se dal tehdy pořídit malý venkovský zámeček). Sporck zaplatil, jinak ani nemohl. Po čase byl, stejně jako ostatní šlechtici, pozván na dvorský ples do Vídně. Na pozvánce hraběte zaujala poznámka, že všichni účastníci na sobě mají mít ten nejluxusnější oděv, co vlastní. V tom okamžiku dostal nápad a přišel na ples v prostých bílých jelenicových kalhotách. Když ho viděl císař, opět se rozčílil a hned na Sporcka udeřil, co to má znamenat, taková neúcta k jeho Majestátu. Sporck se mile usmál a povídá: „Vaše Veličenstvo, můj oděv je ze všech bezkonkurenčně ten nejluxusnější, jen kalhoty mne stály 25 000 zlatých.“ A bylo to! Vždy a za všech okolností svůj. Ovšem doba se svým způsobem změnila. I dnes sice máme díky ekonomicko-politickým proměnám celou řadu nových bohatých, abych tuto skutečnost vyjádřila velmi umírněně, ale mecenášstvím se rozhodně nezabývají. Kéž by časem alespoň někteří z nich, stejně jako kdysi nonkonformní hrabě Sporck, alespoň trochu – vyčnívali z řady…

Nahoru | Obsah