Hudební Rozhledy

Mácalův mistrovský Suk

Ludvík Kašpárek | 02/09 |Festivaly, koncerty

Mácalův mistrovský Suk

Novoroční koncerty Akademie věd České republiky a České filharmonie se v krátké době staly podnětnou a potřebnou tradicí, během nichž se v publiku setkávají osobnosti z vědeckého, uměleckého i veřejného života. Není třeba si nalhávat, že by kulturní či konkrétně hudební zájmy byly dnes v popředí zájmu elit naší společnosti. Technokratické myšlení, jednoznačná a úzká orientace celé veřejné sféry i jednotlivců na ekonomické otázky jakoby i mnoha vzdělaným lidem zatemňovala mysl a vytlačovala z jejich povědomí smysl pro krásu a potřebu vyhledávat skutečně hodnotné umělecké zážitky. Proto je na tomto poli tak důležitá společná aktivita obou renomovaných institucí.

Filharmonický večer pod stimulující taktovkou Zdeňka Mácala (6. 1.) přinesl dvě významná díla české hudby: světoznámý Dvořákův Violoncellový koncert a hudební báseň Pohádka léta Josefa Suka, od jejíž premiéry v České filharmonii uplynulo v lednu sto let. Mladého německého sólistu Daniela Müllera-Schotta, vítěze poslední Čajkovského soutěže v Moskvě, předcházela skvělá pověst. Host předních světových orchestrů a partner dirigentů zvučných jmen však svůj kredit na pódiu Dvořákovy síně příliš nepotvrdil. Jeho výkon – po technické stránce samozřejmě kvalitní – byl rytmicky rozkolísaný, zvuk jeho nástroje postrádal větší lahodnost, vřelost i výrazovou intenzitu. Možná, že dílo mu svým charakterem nevyhovuje, možná k jeho provedení ještě nedozrál, zatím lze lepších interpretací Dvořákova koncertu slyšet desítky. Přitom Mácal svým přesným a citlivým vedením sólistovi poskytoval jistotu i maximum prostoru.

Sukova Pohádka léta ve druhé části koncertu byla pro publikum – na rozdíl od Dvořáka – převážně neznámým a určitě svým jazykem a téměř hodinovým rozsahem také posluchačsky podstatně náročnějším titulem. Pětivětá hudební báseň jako součást velkoryse koncipované symfonické tetralogie představuje v autorově tvorbě úsilí o překonání smutku a samoty ze smrti jeho blízkých – tchána Antonína Dvořáka a manželky Otilky. Po temném tragickém Asraeli hledá Suk útočiště a uklidnění v dojmech z letní přírody. Pohádka léta je mnohovrstevnaté dílo, jehož části s názvy Hlasy života a útěchy, Poledne, Slepí hudci, V moci přeludů a Noc napovídají o skladatelově neklidném zápase, v němž přece jen převládne víra v pozitivní stránky života. Nenajdeme zde bezprostřední veselí ani nezkalenou radost, hudba ve složitých peripetiích spěje sice k vnitřní harmonii, ale zároveň vyjadřuje určitou psychickou labilitu Sukovy osobnosti té doby. Není snadné adekvátně tlumočit složitou škálu nálad této rozměrné a po instrumentální stránce někdy až přebujelé skladby. Obsahuje mysteriózní i hymnické momenty, stejně jako obrazy majestátního klidu sluncem zalité polední krajiny, fantaskní svět pitoreskních pohádkových bytostí i atmosféru letní noci s jejími šumy a vzruchy. Zdeněk Mácal přistoupil k Sukově skladbě s maximálním zaujetím a tvůrčí koncentrací. Dokázal jí vtisknout pevný a koncízní tvar, ačkoli vzhledem k jejímu charakteru jde o velmi obtížně splnitelný úkol. Z pódia Rudolfina jsme naslouchali precizně a zároveň uvolněně hrajícím filharmonikům, které dirigent stimuloval k tomu nejlepšímu, co v nich je. A právě proto se stala interpretace díla, které náleží do zlatého fondu orchestru, silným zážitkem. Ze znamenitého „týmového“ výkonu tělesa bych přece jen rád upozornil na adagiové intermezzo 4. části s působivým duetem dvou anglických rohů (I. Séquardt a J. Zelba) s harfou (J. Boušková) a neméně zdařilý duet sólových houslí (M. Vilímec) a violy (J. Pondělíček). Celý večer znovu ukázal, že občasné štiplavé poznámky o uvadající úrovni ČF v souvislosti se sporem o nahrávacích podmínkách jsou pouze nekompetentními novinářskými žvásty, které mají jen zlovolně uškodit nesporné kvalitě výkonů našeho prvního orchestru.

Nahoru | Obsah