Hudební Rozhledy

Woody Allen jako jazzman nezazářil

Vladimír Říha | 02/09 |Horizont

Woody Allen jako jazzman nezazářil

Paradox faktu, že jsme slavného amerického filmového režiséra, herce a spisovatele Woody Allena, neviděli poprvé u nás jako filmového tvůrce nýbrž jako muzikanta, vyjadřoval humornou i ironickou stránku celé události. Allen je totiž známý amatérský jazzový klarinetista, někdy dává jazzu dokonce přednost před oficialitami typu předávání Oscarů, a tak nebyl div, že na koncertě kapely New Orleans Jazz Band, která hostovala v sobotu 20. 12. ve velkém sále pražského Kongresového centra, bylo plno.

Allen se ve svých filmech netají láskou k jazzu a sám ho amatérsky hraje a pondělní koncerty kapely v klubu na newyorském Manhattanu si nikdy nenechá ujít. Na jejím současném evropském turné byla Praha zastávkou mezi Drážďanami a Budapeští.

V publiku převažovali spíše filmoví zájemci (i mezi celebritami) než muzikanti. Ti se o Allenově hře nevyjadřují příliš nadšeně a po koncertu můžeme částečně jejich slova potvrdit. Allen skutečně není žádný skvělý klarinetista, ale ani to nikdy o sobě netvrdil, jeho hra jakoby potvrzovala původní význam slova amatér, tedy člověk, který dělá něco s láskou, i když nemusí dosahovat alespoň průměrné úrovně.

Sedmičlenná kapela složená vesměs z bílých muzikantů působí v New Yorku, ale názvem i stylem hudby se hlásí k revivalu neworleanského jazzu, který od 40. let začal v USA a později koncem 50. let dorazil i k nám. Jeho následkem vzniklo u nás množství kapel hrajících tzv. tradiční jazz (nejznámější Traditional Jazz studio Pavla Smetáčka). Tyto kapely se vracejí právě k neworleanské fázi vzniku jazzu, která vrcholila ve 20. letech, a právě toto období s pochodujícími, většinou sedmičlennými bandy si Allenův soubor vybral jako vzor. Ale nejen to, v průběhu 1,5 hodinového koncertu bez přestávky jsme kromě typických „pochodovek“ slyšeli i blues, gospely a dokonce i swingové písně.

Allen sedící vpředu v typických manšestrácích, rozhalené košili s vyhrnutými rukávy a s nohou přes nohu působil uvolněným dojmem, třikrát během večera promluvil krátce k divákům a dvakrát si neodpustil typické allenovské scénky. Poprvé, když po 11 číslech programu vyvoláváni publikem zahráli vestoje ještě tři přídavky a na první z nich přivedl Allen svou malou dcerku, která po malé taneční vložce a objetí otce zase odběhla do zákulisí. Na úplný konec zase zapomněl představit kapelu, takže se rychle ještě vrátil a takřka na odchodu je vyjmenoval.

Kapela sama o sobě byla slušná, pokud jim to Allen „nekazil“ některými sóly, bylo co poslouchat (třeba „klasiku“ Over in the Glory Land). Kromě lídra, banjisty Eddyho Davise, táhli večer především výborný trumpetista Simon Wettenhall a trombonista Jerry Zigmont. Během večera se také všichni až na Allena a kontrabasistu vystřídali ve zpěvu. K Allenově hře lze konstatovat, že ve společných chorusech se ještě dostatečně skryla a určitě mu nechybí rytmus, zběhlost i smysl pro fráze. Horší je to s kvalitou tónu, ale i jeho velký vzor George Lewis také prý hrál občas falešně.
Koncertu ale uškodilo právě prostředí velkého sálu. Jednak se v něm muzikanti ztráceli, ale hlavně jejich projev i se samotným Allenem patří do malých klubů či jazzových pubů.

Nahoru | Obsah