Hudební Rozhledy

Ledovatá inscenace Věci Makropulos

Josef Herman | 02/09 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Věci Makropulos

Leoš Janáček nazýval svou operu Věc Makropulos a její hlavní postavu Emilii Marty „ledovatou“. Americký režisér Christopher Alden to zřejmě přijal a přeložil do drsně otevřené názornosti, s jakou jsme dnes zvyklí nahlížet svět. Prostředí ponechal v zásadě „historické“, rozumějme z doby premiéry opery, tedy 20. let minulého století, ale reálie formoval a vlastně destruoval v zájmu svých úmyslů, které, myslím, zdaleka nevyšly jen z Janáčkovy partitury či Čapkovy hry.

Tak hned obludná hala, která sice připomíná různé společné prostory počínaje advokátní kanceláří přes soudní síň až po foyer divadla, soudě podle řady vstupních dveří v pravém boku jeviště, ale je především odcizeným prostorem, což samozřejmě ostře nesouhlasí s naší vizí prostého janáčkovského i čapkovského světa. Pro Aldena Emilia Marty není nešťastná žena obklopená chápajícími lidmi, ale zombie, jehož se ti živí musí bát a zbavit – vždyť je, byť nepřímo, bez nejmenšího slitování i vraždí! Tím jsem si vysvětloval, nikoli že bych za své přijal, proč mrtvola chudáka Janka vpadla na jeviště, navíc pár chvil poté, co Prus oznámil Jankovu smrt. Prostě Alden na Janáčkovu operu uplatnil zákony hororu. Nemá tak trochu pravdu?

V prostoru jsem proto shledal především mauzoleum pro živou mrtvolu, Prus se s ní miluje dokonce přímo na sarkofágu, ona drží bez hnutí v poloze zavražděné ve schránce na prosektuře. Však z ledovatého scénického svícení táhlo jako z lednice na mrtvoly. A když si tu nepříjemnost Marty odbyla, možná ji ani necítila, vyžadovala sjednanou cenu a věcně začala své každodenní ranní úkony. To už se Aldenova licence vrací k „ledovaté“ i podle Janáčka a Čapka.

Mohl bych snést další doklady žánrové modernizace díla. Leccos na ní prodělalo, ale hlavní postava získala! Je jen věcí zvyku, že ji vnímáme jako vznešenou nešťastnou Emilii Marty a ne jako drsnou holku z konce 16. století, Elinu Makropulos! U Aldena z ní rychle spadne civilizační slupka a zůstane přisprostlá děvka ne jen kvůli cynismu z třistaletého přežívání, ale prostě původem a vychováním.

Alden se dostává blíž k logickému vysvětlení, kdo je Elina Makropulos, ale vzdálil se pochopení filozofické podstaty Čapkovy a Janáčkovy úvahy – příběh je přece konstrukcí z rodu sci-fi, která má vést k poznání, že konečnost života vymyslela příroda či Bůh, jak komu libo, dobře. Hra ani opera zkrátka nejsou o hledání věrohodnosti postavy Marty, dá se namítnout a zobecnit, že věci vytržené z kontextu, potažmo nepodstatné, se dnes často stávají předmětem režijního úsilí a způsobem, jak nově uchopit díla opakovaně interpretovaná.

Z Aldenovy inscenace nepoznám, jak to s naším vztahem k nesmrtelnosti vlastně je, ba ani to, zda se zombie Elina konečně dočká klidu v hrobě. Aldenovo jevištní dění odpovídá narušenému prostoru – je zčásti věrohodné, zčásti okázale umělé a nerespektující vždycky věcnou logiku. Přišlo mi naiv¬ní až směšné, pokud bylo příliš popisné, třeba ve snaze na černé tabuli rozkrýt historii soudního sporu, nebo se čemusi bránit revolvery. Nebo jen vnějškové, třeba pochodování mužů od soudu či odkud v řadě za sebou. Ale že Alden vytváří propracovaný, vizuálně-akční aparát inscenace, nikoli realistický obrázek, je mi sympatické, pokud je významově čitelné. Nakonec opravdu potřebujeme vědět, jak co je? Nestačí prožít hudbu s adekvátním vizuálním doprovodem? Bránili by se Aldenové. Jenže co znamená, když Kristýnka u Aldena recepis na dlouhověkost spálí?

Inscenaci však ctím už pro způsob, jakým Alden vedl německou sopranistku Gun-Brit Barkmin k uchopení postavy Marty, či spíše Eliny Makropulos. Parádní ukázka současného operního herectví podle vzoru berlínské Komické opery, kde Barkmin působí. Herectví, které se dokáže převtělit do postavy i zachovat k ní odstup, které hlasové, gestické a pohybové prostředky sladí do společného účinku v těsné spoluhře s ostatními, a konečně které předpokládá typovou spřízněnost interpreta s pojetím postavy. A je logické, že Barkmin neodpovídá zdejší představě Marty, a to i hlasové, stejně jako jí neodpovídá režisérova představa. Důležité je, že part, byť jinak, zvládla technicky i výrazově parádně, včetně slušné artikulace českého textu, a ve prospěch přesné vize postavy. Jak prosté.

Typové obsazení se povedlo u všech postav, samozřejmě v jediné alternaci! Aldenovo až brutální ozřejmování podstatného překročilo míru v postavě nešťastného Janka, Tomáši Kořínkovi moc prostoru nezbylo, natož alespoň náznak vztahu ke Kristince Alžběty Poláčkové. Ani Martin Bárta nedokázal být až tak nekompromisní Jaroslav Prus, ono zvrácené milování bylo trochu rozpačité, ale jinak vše naplnil výsostně a hlasově zraje. Právě vztah k postavám, věcný, nerealistický, nepsychologizovaný, se ostatním nedařil tak jako Barkmin, nejvíc se do takové pozice nechtělo Gianlucovi Zampierimu v roli vnějškově až hysterického Alberta Gregora, ani Gustávu Beláčkovi ve výtečné kreaci doktora Kolenatého. Představitelé drobných lidiček to měli snazší, Bohuslav Maršík (Strojník) i Jan Markvart (Solicitátor Vítek) načrtli pěkné portréty, spolu s nimi Stanislava Jirků (Komorná) a Lenka Šmídová (Poklízečka), která jediná z výtečné sestavy nebyla pěvecky přesná. Na závěr Hauk-Šendorf, krásný pošetilec v expresivním podání Jana Ježka, které bylo na správné hraně mezi živým človíčkem a Aldenovou stylizací.

Je příjemné konstatovat precizní hudební nastudování, zvládnutí partů technické i výrazové, a konečně zase jednou soustředěný výkon orchestru. Dirigent Tomáš Hanus partituře porozuměl, usměrnil ji do logického celku a propracoval zvukové detaily.

Ne že bych se obešel bez odpovědí, které nezajímaly Aldena, ne že bych byl svolný s pojetím příběhu a postav v něm, ale je to poctivě nastudovaná inscenace, promyšlená, výtečně obsazená, provedená na úrovni současných evropských možností. A hlavně neuzavřená do české malosti. Takové, byť třeba kontroverzní, Národnímu divadlu sluší.

Národní divadlo Praha v koprodukci s English National Opera v Londýně – Leoš Janáček: Věc Makropulos. Opera podle stejnojmenné komedie Karla Čapka. Dirigent Tomáš Hanus, režie Christopher Alden, scéna Charles Edwards, kostýmy Sue Willmington, světelný design Adam Silverman, sbormistr Martin Buchta, dramaturgie Beno Blachut ml. Premiéra v Národním divadle 18. 12. 2008.

Nahoru | Obsah