Hudební Rozhledy

Čarodějka Armida okouzlila Paříž

Helena Havlíková | 02/09 |Zahraničí

Čarodějka Armida

Za téměř třicet let své existence se vokálně-instrumentální soubor Les Arts Florissants pod vedením svého zakladatele, dirigenta Williama Christieho, vypracoval mezi špičku světových uskupení specializovaných na interpretaci především barokní hudby. Les Arts Florissants nalezli způsob, jak zprostředkovat dnešnímu posluchači nejen zvuk a interpretační praxi, ale především ducha této barokní éry – v její plné smyslové (i smyslné) vytříbenosti a opulenci.

Kdo se na letošních Strunách podzimu dostal v pražském Národním divadle na koncertní provedení Rameauových Les Indes Galantes v podání Les Arts Florissants, kdo si před dvěma lety nenechal v České televizi ujít záznam Rameauových Paladýnů v neotřelé hiphopové podobě, tehdy z divadla Châtelet s režisérem a choreografem José Montavlem, stejně jako ti, kteří slyšeli nebo viděli některou z rozsáhlé řady CD i DVD nahrávek tohoto souboru, jistě zatoužili v provedení Les Arts Florissants „zažít“ nějakou operu přímo, živě v hledišti divadla. Pařížané měli takou možnost v říjnu při šesti představeních Lullyho Armidy pod taktovkou Williama Christieho v režii Kanaďana Roberta Carsena. Jejich Armida je doslova okouzlila. Není divu, byla i v rozlehlém prostoru v Théâtre des Champs-Élysées strhující, podmanivá, plnokrevná, dokonalá, nádherná. Inscenátoři nabídli takový přístup k barokní opeře, v němž se jim s mimořádným vtipem a kreativitou podařilo skloubit autentickou interpretaci hudby 17. století a zkušenost diváka 21. století. Les Arts Florissants provedli Armidu tak, že Lullyho opera v Carsenově scénické koncepci doslova ožila – pojata jako sen soudobého turisty, který při prohlídce Versailles usne v posteli Ludvíka XIV.

Armida, poslední tragédie lyrique zakladatele a jednoho z vrcholných tvůrců tohoto specifického francouzského operního žánru, v té době 54letého Jeana Baptisty Lullyho (1632–1687) a jeho libretisty Philippa Quinaulta (1635–1688), měla premiéru v Královské hudební akademii 15. 2. 1686 za přítomnosti francouzského korunního prince. Ačkoli král Ludvík XIV. právě námět Armidy Lullymu přímo vybral, není známo, že by se nějakého představení Armidy zúčastnil a že by kdy byla na královském dvoře ve Versailles uvedena (jako trest za Lullyho hrdelní zločin bisexuality?). Během 18. století se pak Armida pravidelně objevovala na operních scénách ve Francii i mimo ni, často v úpravách. Novodobý návrat Lullyho Armidy je ovšem spíše sporadický. Pro současnou pařížskou inscenaci bylo použito nové vydání Loise Rosowa, které vyšlo v roce 2006 v nakladatelství Georg Olms a ve spolupráci s Asociací Jeana-Baptisty Lullyho. Ostatně na 135 stranách exkluzivně vypraveného programu s dobovými dokumenty i momentkami ze zkoušek získá divák mnoho dalších informací – v rozsáhlých studiích o Armidě, jejích tvůrcích, interpretačních pravidlech a postupech tragédie lyrique, libreto i rozsáhlé rozhovory s tvůrci inscenace – pohříchu pouze ve francouzštině.

Epizoda o Armidě z eposu Osvobozený Jeruzalém italského renesančního básníka Torquata Tassa lákala desítky libretistů i skladatelů, právě ta Lullyho je vedle Gluckovy, Rossiniho nebo Dvořákovy nejznámější. Lully a Quinault se ve svém pojetí soustřeďují na psychologický vývoj damašské princezny, kouzelnice Armidy, která se zoufale snaží triumfovat nad nepřítelem, křesťanským rytířem Renaudem pomstou nebo láskou, až nakonec nedosáhne ani jednoho. Renaudův konflikt mezi láskou a povinností mizí ve chvíli, kdy je Armidino kouzlo rozbito.

Rozsáhlá opera o 5 dějstvích v délce dvou a půl hodiny se podle libreta odehrává během první křižácké války. Orientální Damašek i Armidin kouzelný palác byly podle dochovaných dokumentů dobového scénického řešení Jeana Beraina tvořeny perspektivně malovanými scenériemi na řadě malých panelů, které se mohly otáčet a vytvářet tak v závěru efekt postupného rozpadu. V Carsenově současné pařížské inscenaci diváci sledují během prologu filmovou projekci turistické prohlídky Versailles. Když „turisté“, tedy dovádiví pěvci, tanečníci a hudebníci Les Arts Florissants v dnešním „civilu“, dorazí až do ložnice Ludvíka XIV., jeden z nich, tenorista Paul Agnew, se schová pod nebesa královské postele, instalované uprostřed jeviště, a upadá do snu. V šedo-stříbrných a rudých barvách a matném zrcadlení postav v podlaze jeviště i zadní stěně coby Renaud „prožije“ příběh rytíře, kterého princezna Armida nutí vybrat si mezi láskou k ní a povinností křesťanského rytíře bojovat za křesťanskou víru. Armida, mezzosopranistka Stéphanie d’Oustrac, v replice zdobných barokních šatů zářivě červené barvy, se nedokáže radovat z vítězství nad křižáckými nepřáteli, vždyť nemá ve své moci rytíře Renauda, kterého vášnivě nenávidí. Konečně jej, oblečena do svůdných rudých šatů na ramínkách, s pomocí svých kouzel lapí. Ale když pozvedá dýku, aby ho – hnána pomstou – zabila, padá do osidel jiné vášně – milostné – a ruka s dýkou jí klesá. Ač povolává Nenávist, aby jí se svými pekelnými pomocníky, uhrančivými chlapskými tanečníky v rudých ženských šatech, pomohla zničit trýzeň lásky k Renaudovi, svou posedlost nezlomí. Konečně Armida prožívá s Renaudem ve svém čarovném paláci milostnou extázi s přísliby věčné lásky. V tu chvíli ovšem dorazí Renaudovi druhové po strastiplné cestě pouští (v pařížské inscenaci hledištěm přímo mezi diváky k jejich spontánnímu veselí), na níž museli zdolat nástrahy démonů v podobě svůdných žen. Renauda, povolaného Slávou, z Armidiny moci vymaní. Opuštěná frustrovaná a rozlícená Armida vyzývá démony, aby zničily palác, a přísahá pomstu – podle libreta odlétá na svém voze, v pařížské inscenaci vztyčena na posteli obrací tu dýku, kterou nedokázala zabít Renauda, proti sobě. A v kratičkém závěrečném epilogu do Ludvíkovy ložnice vstupuje další turistická výprava. Když průvodkyně odhalí v Ludvíkově posteli dřímajícího Paula Agnewa, nekompromisně jej vyžene.

William Christie se svým souborem Les Arts Florissants rozproudil emoce Lullyho hudby, Robert Carsen (který mimo jiné rozkryl v Dvořákově Rusalce pohádkový syžet až na krvavou dřeň odtabuizovaných základních pudů a instinktů, za nastudování Káti Kabanové ve Scale dostal cenu italských kritiků a s Christiem uvedl už Figarovu svatbu, Orlanda, Kouzelnou flétnu a Semele) postupy a emoce barokní opery vyjádřil dnešními prostředky – multimédii, kostýmy, barvami, promyšleným svícením a spolu s choreografem Jean-Claudem Gallottou precizně vypracovaným pohybovým scénářem (účinkovali tanečníci Národního choreografického centra z Grenoblu a skupina Emile Dubois). Sólové role byly výborně typově obsazeny v čele s půvabnou, technicky dokonale vybavenou a v neobyčejně náročné roli Armidy, která prakticky neopustí jeviště, charismatickou francouzskou mezzosopranistkou Stéphanie d’Oustrac, která se prosadila na významných scénách i jako Didona, Cherubin nebo Charpentierova Medea, a skotským tenoristou Paulem Agnewem, který je díky své technicky výborně vypracované vysoké poloze vyhlášeným specialistou na francouzský barokní repertoár (a byl první, komu Christie půjčil taktovku Les Arts Florissants). Všichni nejen skvěle zpívali, ale bohatě modelovaný hudební výraz skloubili s pohybem blízkým profesionálním tanečníkům v přesně vypracovaných, načasovaných a významově čitelných akcích a gestech neobyčejně bohatých variací na stylizovanou barokní gestiku spojenou se soudobými choreografickými postupy. Výsledkem byla barokní hostina, kterou nadšené publikum právem dlouze aplaudovalo.

Paris, Théâtre des Champs-lysées – Jean-Baptiste Lully: Armide. Dirigent William Christie, režie Robert Carsen, scéna a kostýmy Gideon Davey, choreografie Jean-Claude Gallotta, světla Peter Van Praet a Robert Carsen. Premiéra 8. 10. 2008, psáno z reprízy 12. 10. 2008.

Nahoru | Obsah