Hudební Rozhledy

Současná éra české opery

II. Aby se vědělo – Bohuslav Maršík

Radmila Hrdinová | 02/09 |Studie, komentáře

Bohuslav Maršík

Basista Bohuslav Maršík (1937) by svým dlouholetým působením na prknech české opery patřil spíše do předchozího cyklu Aby se nezapomnělo, v němž jsme poskytovali prostor k vlastním úvahám významným osobnostem české opery minulých desetiletí. Patřil by tam i proto, že je skvělým vypravěčem. O sobě ovšem mluví nerad, a tak je vlastně lépe psát o něm a o jeho postavách, z nichž každou, i tu nejmenší, obdařil jedinečnou lidskou charakteristikou. Vytvořit živou postavu na ploše několikaminutového výstupu je ukázka mistrovského umění.

intervalu několika týdnů jsem měla možnost ověřit si hned na třech příkladech, jak toto umění ovládá právě Bohuslav Maršík. První z nich: domácí Benoit v inscenaci Pucciniho Bohémy na scéně Státní opery Praha, režírované Ondřejem Havelkou se smyslem pro detailní herecké uchopení postav. Maršíkův Benoit se do studentského (zde suterénního) obydlí vevalí s ukřivděnou důležitostí opakovaně neúspěšného vymahače nájemného. V duchu prastaré komediální tradice směšného pantalóna sedne na lep dovádivým studentům a nechá se od nich obřadně usadit a hostit – jeho měšťácké přízemnosti přece jen dělá dobře pozornost „pánů intelektuálů“. Trochu se durdí a pýří, když je řeč o jeho mimomanželských záletech, ale jen naoko, ve skutečnosti se vyhřívá na slunci momentální pozornosti jako mlsný kocour. „Son vecchio, ma robusto.“ A než se zmůže na to, aby dosáhl toho, proč přišel, ocitá se na schodišti a přes tragikomické protesty je neomaleně vyšoupnut za dveře.

Příklad druhý: žalářník Beneš z Pitínského inscenace Smetanova Dalibora v Národním divadle, sledovaný tentokrát z televizního záznamu inscenace při besedě s Bohuslavem Maršíkem v Divadle U Valšů. Ve skleněné kukani, obklopený televizorem, kastrůlky a „bachaři“ pravidelně brázdícími scénu za jeho zády, uchovává si bodrost smetanovského poctivce, v němž se pere důležitost jeho strážcovské mise s rostoucí pohodlností a konec konců i soucitem s tím nešťastníkem tam dole, jemuž chce vylepšit doživotní žalář alespoň těmi starými houslemi, protože „kterýpak Čech by hudbu neměl rád“? Náhlé zvroucnění v hlase a úsměv na tváři. A do třetice Strojník v novém nastudování Janáčkovy Věci Makropulos, opřený o portál Národního divadla s důkladností lidí fyzicky pracujících. Dokonale čapkovský strejc mudrující o tom, jestli taková ženská jako Emilia Marty má taky chlapy. A když ho Poklízečka ujistí, že ano, ale že to není nic pro něho, odmávne ji netrpělivým gestem – no jo, ženská, nechápe, že mi nejde o nějakou prchavou avantýru, ale o ten problém! A možná ani netuší, že je v tu chvíli ze všech postav nejblíže tématu inscenace režiséra Christophera Aldena.

Když se řekne buffo bas, vybaví se nám Doktor Bartolo z Rossiniho Lazebníka sevillského, Osmin z Mozartova Únosu ze serailu, Donizettiho Don Pasquale, případně Falstaff z Nicolaiových Veselých paniček… Já si za všemi těmi postavami představím chlapíka úctyhodné postavy a upřímné tváře, který všechny své postavy zlidšťuje bodrou, přátelskou, srdečnou veselostí. A nachází omluvu dokonce i pro ty negativní, o nichž ještě bude řeč.

Kdo zná bytostně divadelního člověka Bohuslava Maršíka, těžko by uvěřil, že jakožto absolvent Výcvikového střediska ministerstva spojů čtyři roky razítkoval a třídil korespondenci v poštovních vagónech. Ke zpěvu se dostal na vojně, odkud vedla jeho cesta na Pražskou konzervatoř. Od tatínka měl slib, že ho těch šest let na škole ještě uživí, ale poté, co otec nečekaně zemřel, přešla trudná povinnost na maminku pečující ještě o jeho dvě sestry. A tak o prázdninách prodělával školu života jako závozník, lesní dělník, pomocník v Madetě. Údajně vším, čím byl, byl rád.

Konzervatoř absolvoval pod vedením profesorů Jana Berlíka, Jaroslava Horáčka a Teodora Šrubaře a brzy nastoupil praxi v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Měl štěstí, protože to bylo uprostřed 60. let, kdy liberecké opeře šéfoval osvícený i obávaný Rudolf Vašata, pod jehož vedením se v Liberci zformoval špičkový soubor, uváděl se dramaturgicky náročný repertoár (Richard Strauss, Heinrich Suttermeister, Werner Egk, Dmitrij Šostakovič, Sergej Prokofjev, Carl Orff, Benjamin Britten, soudobá domácí původní tvorba) a pod vedením režisérů Oldřicha Mrňáka a Rudolfa Málka se vytvářel nezkostnatělý inscenační styl hudebního divadla. Mladý basista šel z role do role, protože měl co nabídnout – kromě dobře posazeného hlasu s velkým intonačním i výrazovým rozsahem to byla schopnost živého hereckého ztvárnění role, vzácný cit pro jevištní prostor a hereckou stylizaci. Nekráčel pohodlně vyšlapanými cestičkami „operáckých“ manýr, ale hledal pro každou postavu vlastní, osobitou, promyšlenou podobu. A neváhal si vyzkoušet i značně neprošlapané cesty.

V roce 1966 přijal nabídku šéfa liberecké Ypsilonky Jana Schmida na hostování v inscenaci Carmen nejen podle Bizeta. Maršíkovo neoperně operní herectví, z něhož si dokázal udělat i patřičnou legraci, dokonale splynulo s ypsilonkovským naivistickým, parodickým a improvizačním stylem. Představu, že Schmid pouze využil, případně zneužil operní hlas a autenticitu růžovolícího blonďatého naturburše, jakým tehdy Maršík byl, nabourává Maršíkova vrozená komediálnost a ochota k jakémukoli experimentu rozšiřujícímu jeho umělecké obzory. Ostatně, cosi z ypsilonkovské nespoutané a radostné hravosti v něm zůstalo dodnes.

V Liberci Maršík nastudoval na sedmdesát rolí v nejširším žánrovém rozpětí – od Mozartova Osmina, Rossiniho Bartola, Kuna v Čarostřelci přes Smetanova Beneše, Mumlala či Bonifáce ke Kecalovi a Dvořákovu Vodníkovi a Purkrabímu, nepočítaje četné postavy v soudobém repertoáru a také role operetní. Ovšem jedním unikátním počinem se dokonale vydělil z početného zástupu basistů – a sice tím, že si na své liberecké konto mohl připsat i jedinou roli baletní. Stalo se tak v inscenaci baletu Miloše Vacka a Vladimíra Vašuta Saloon u Šťastné sedmy, který měl v libereckém divadle premiéru v květnu 1967. V jednoaktové westernové grotesce se naplno projevil Maršíkův komediální talent. Spolu s dalším operním kolegou Jiřím Ceé prováděli poctivě naučené baletní figury s takovou vážností, že si u kritiky vysloužili ocenění za jedinečnou parodii! Taková je alespoň verze Bohuslava Maršíka, já si spíše myslím, že to už tehdy byla dokonale zvládnutá groteskní nadsázka.

Maršíkovou doménou jsou dobrosrdeční chlapíci jako je smetanovský vysloužilec Bonifác, výše zmíněný žalářník Beneš či nešťastně podezíraný chmelař Damián Bedroň z Martinů a Klicperovy Veselohry na mostě. Stejně dokonale ale ovládá i typ důležitých, leč duchem příliš neoplývajících blbounů, jejichž komický dopad zvyšuje tu a tam nevhodně nasměrovaný milostný zápal k bytosti zadané citově zcela jinde. Takovým je jeho Doktor Bartolo z Lazebníka sevillského, jímž v roce 1971 vstoupil poprvé na jeviště pražského Národního divadla, nejprve jako host, od roku 1974 jako sólista, který se stal významnou oporou souboru především v komediálním oboru.

Maršíkovy důležité blbouny spojuje přesvědčení o nepominutelném významu vlastní osoby pro spásu lidstva, zároveň je však každý z nich trochu jiný podle prostředí, věkové i sociální charakteristiky a především podle hudby, která je Maršíkovi vždy nejspolehlivějším průvodcem. Nejsou to žádní záškodničtí, zavilí a odsouzeníhodní tupci, ale v každém z nich plane svaté nadšení pro věc – ať už jde o to provdat Krušinovic Mařenku nebo odhalit nebezpečné spiknutí, jak se ze všech sil snažil jeho saardamský purkmistr Van Bett z Lortzingova Cara a tesaře s nezapomenutelným výrazem posvátné sebeúcty při refrénu „Ó když se rozum dával, já jsem tam první byl!“ Z podobného, ale ryze českého kadlubu je ulitý i Maršíkův Purkrabí z Dvořákova Jakobína. Naditý v „zelenavém fráčku“ otáčí se jako holub s nadmutým voletem kolem své vyvolené Terinky a s témbrem profundního basu slibuje kantoru Bendovi, že „zazpívá tenora“. Neodolatelně tupý ve své nafoukanosti, směšný v tokající zamilovanosti a trapný ve své poníženosti před pány.

Pro každého basistu je Kecal postavou, do jejíž interpretační tradice přikládá své polínko. Maršíkův Kecal nebyl novátorský, ale do detailu rozpracovával postavu vesnického dohazovače v návaznosti na pojetí Emila Pollerta a především na Kecala jeho učitele herectví, basisty Hanuše Theina. Maršíkovy kulaťoučké důležitosti bylo vždy plné jeviště a když pak v závěru nešťastně pobíhal od jednoho souseda ke druhému s marnou výčitkou „O reputaci mou a čest mě připravila jeho lest!“, nebylo snad diváka, jemuž by ho nepřišlo alespoň trochu líto. Na rozdíl od Hakenovy obřadnosti obdařil Maršík Kecala šarmem vesnického šantaly, který musí být vždy středem dění a dělá mu to setsakramentsky dobře. Má důkladná gesta venkovana, starosvětskou rozšafnost a zároveň praktický zřetel na to, kde by co dobrého oblízl. Je přesvědčený o své poctivosti a právem se v závěru cítí podvedený. Je to figura jak z Raisových vesnických povídek.

Český repertoár nabídl Maršíkovi i jiné polohy – vážného Beneše z Čertovy stěny, neurvale se valícího Dikoje z Janáčkovy Káti Kabanové, netýkavého Jezevce a zahořklého Faráře z Příhod lišky Bystroušky, v jehož intimní zpovědi lze cítit osten nespravedlivého osočení, samoty a celoživotně prožívané křivdy.

Vděčné příležitosti nabídla již v libereckém angažmá Maršíkovi i opereta – ve Frankovi ze Straussova Netopýra si vychutnával ranní návrat do věznice v radostně podroušeném stavu, byl temperamentním a klamaným Majorem v Hervého Mamzelle Nitouche, přísným strýcem Čangem v Lehárově Zemi úsměvů, bonvivánským Jupiterem v Offenbachově Orfeovi v podsvětí, zpívajícím i hrajícím impresáriem Bartucim v televizní inscenaci Lehárova Paganiniho. Operetu dělal vždycky dobře a rád.

Málokterý sólista dovedl s takovou pokorou tzv. „sloužit divadlu“ v malých rolích, jakým je výše zmíněný Benoit či Strojník, ale také mnich Varlaam, Kostelník z Tosky, Zedník v Tajemství, který s důležitostí korunního svědka vypočítavá před zraky vesnice zlatky, jež mu dluží konšel Kalina, aby se tak na okamžik stal hlavní postavou příběhu. Z tohoto rodu byl i jeho Pop z Šostakovičovy opery Lady Macbeth z Mcenského újezdu, jehož vytvořil už v libereckém angažmá a k dokonalosti dovedl v Radokově inscenaci v pražském Národním divadle. Vpadal na scénu rozkolísán vodkou, potácivě se snažil udržet důstojnost a svou rozevlátou tělesností vytvářel dokonalý kontrapunkt k Borisovu smrtelnému zápasu. Stejně si vychutnal i svůj druhý výstup na Kateřinině svatbě, kterou dirigoval s obžernou i mlsnou jistotou, jeho pop zde byl „ruštější“ variantou dohazovače Kecala. Dokonale vystavěná figura od gesta a pohybu až po hlasovou stylizaci, vše s vědomím nepřekročitelné hranice laciné karikatury.

Maršíkovy postavy zpívají s přirozeností, s jakou jejich (ovšem dobří!) činoherní kolegové mluví. Zásluhu na tom má dobře posazený hlas se spolehlivě vypracovanou technikou, která umožňuje přirozený pohyb jeho vokálu ve všech hlasových rejstřících – Maršík zpíval od barytonových rolí až po profundní basové postavy a jeho původně světlý bas získal s léty na závažnosti, barevnosti a prozpívané hloubce. Nikdy to nebyly a nejsou jen odzpívané tóny, vždy je prostupuje emoce, která jeho hlas jednou protepluje vroucností, jindy přiškrcuje záští. Maršíkovy postavy se často a rády smějí, a to srdečně, plným hlasem, tryskajícím z hloubky jeho objemného těla. A nebojí se i hulákat, je-li to pro charakteristiku postavy nezbytné.

O málokterém umělci, natož pak operním sólistovi platí, že při vyslovení jeho jména se tváře nejen diváků, ale i jeho kolegů rozzáří úsměvem. Bohuslav Maršík je tou vzácnou výjimkou, osobností přinášející na jeviště i do divadelních šaten pohodu a dobrosrdečnost. Ne nadarmo je po léta duší všech operních oslav, při nichž uplatňuje své kuchařské umění – maršíkovské guláše jsou stejně dobrou značkou jako jeho operní postavy. Patří k němu i tradiční umění mariáše provozované v šatnách mezi výstupy – ovšem se základní zásadou: operní mariášník nikdy neprošvihne výstup, ani když mu jde sto sedm červených!

Před pár lety jsem Bohuslava Maršíka nazvala buffo basem se srdcem v hlase. Nenapadá mě jiná, lepší a k jeho osobnosti přiléhavější charakteristika. Snad jen přání, aby mu srdce i hlas sloužily i po té předloňské sedmdesátce.

Nahoru | Obsah