Hudební Rozhledy

Robert Lepage

Markéta Jůzová | 02/09 |Studie, komentáře

Robert Lepage

Renomovaný kanadský umělec Robert Lepage proslul ve světě v oboru režie a dramatiky. Zahraniční odborníci řadí jeho umění do linie progresivní avantgardy. Je reformátorem jevištní tvorby provázené moderními technologiemi, originálním divadelním i filmovým režisérem, hercem, scénografem, scénáristou a dramatikem, jehož tvorba přesahuje konvenční hranice.

Robert Lepage pochází z bilingvního prostředí, ve kterém se mluvilo francouzsky a anglicky. Narodil se v Québeku 12. prosince 1957 a v dětství vyrůstal ve frankofonní čtvrti. Při návštěvách divadla byl často konfrontován s dramatikou psychorealismu a s novou vlnou severoamerických autorů, kteří začali v té době ovládat repertoár kanadského divadla. V mládí inklinoval k hudební rockové scéně, která v sedmdesátých letech byla v Kanadě velice teatrální.

Jak Lepage sám s odstupem času vzpomíná, byl velmi ovlivněn americkou televizí, která v něm probudila živý zájem o jazyky, geografii a prolínání kultur. Prostřednictvím filmu si vytvářel první představy o dramatu a dramatickém konfliktu. Ke kultuře filmu se váží také jeho první úvahy o tvůrčím propojení vizuálních prostředků z výtvarného, filmového, baletního a divadelního umění. Od osmdesátých let začal výrazně promítat své úvahy o propojování žánrů a umění do moderních koncepcí, které se staly charakteristickým prvkem jeho režijní tvorby.
Robert Lepage studoval v Québeku na Conservatoire d´Art Dramatique obor režie a herectví. Za největší inspiraci na studiích považoval práci s texty existencionálního autora Jaquese Préverta a surrealisty Jeana Cocteaua. Zejména Cocteauova pozdně romantická směsice poezie, malířství, dramatu, divadla a filmu byla Lepageovi velmi blízká. Právě romantický rozměr považuje Lepage za zdroj přitažlivé jevištní akce.
Po třech letech v Québeku získal v roce 1978 třítýdenní stipendium do Paříže na Institute de la Personalité Créactice Alaina Knappa. Tento pobyt na něj silně zapůsobil, protože poznal nejen soustředěnou Knappovu práci s hercem, ale i tvůrčí proces zvaný “collective writing” / “kolektivní psaní”, kdy scénář vzniká s herci na zkouškách. Na jeho tvůrčím postupu práce obdivoval přímou spojitost mezi psaním a hraním. Knapp ho naučil také kreativním cvičením interpretace a improvizace na slova, kostým a rekvizitu.
Když se vrátil Lepage do Québeku, založil se svým kolegou Richardem Fréchettem scénu Théâtre Hummm. Velký vliv na Lepageův další umělecký vývoj měl v osmdesátých letech Jacques Lessard, umělecký šéf a zakladatel divadla Théâtre Repère (1980). Právě Lessardovy tvůrčí postupy Lepageovi připomněly práci Alaina Knappa, a když bylo divadlo v roce 1982 na pokraji zániku, navrhl Lepage Lessardovi inscenaci kolektivní hry Prozatím, která byla silně ovlivněna technikami japonského divadla, malířstvím a japonským minimalismem. Pro inscenaci zvolil režisér herectví vycházející z technik sumi, které umožňují vyprávět příběh jedním gestem. Příběh o mladých lidech shánějících místo po ukončení umělecké školy vymyslel režisér s herci podle jednoho japonského obrazu. Realizace této kolektivní hry divadlo vzkřísila a vynesla režisérovi mezinárodní úspěch. Lepage poté přijal post uměleckého šéfa Théâtre Repère.
Kolektivní hry tvoří podstatnou část Lepageových režií, na nichž se podílí z více profesních úhlů pohledu. K dílům oceněným řadou cen v Kanadě, Severní Americe, Evropě i Japonsku patří např. hry Kolování (1984), Dračí trilogie (1985), Polygraf (1987), Tektonické vrstvy ( 1988 - 90). Náměty si vybírá Lepage výrazně společenské, politické a historické.
Prudký obrat v jeho kariéře nastal v roce 1988, kdy v Québeku založil vlastní společnost pod názvem Robert Lepage Inc. (RLI) a v následujícím roce přijal post uměleckého šéfa Francouzského divadla v Národním uměleckém středisku v Ottawě, kde působil do roku 1993.
Umělecky rostl také v realizacích vlastních produkcí typu one-man show, např. Vinci (1986) nebo Jehly a opium (1991-1996) a na činoherních dílech světové klasiky, z nichž režíroval např. Život Galileův nebo Návštěvu staré dámy Friedricha Dürrenmatta, Matku Kuráž a její děti Bertolta Brechta, Noční přízrak Augusta Strindberga. V letech 1992 – 1994 inscenoval dramata Williama Shakespeara Bouře, Koriolánus a Sen noci svatojánské, který nastudoval i v londýnském Royal National Theatre. Na Shakespearův námět Hamleta realizoval také novou vlastní one-man show Elsinore ( 1995 – 1997). Většina byla a je stále koprodukčními produkcemi napříč světadíly Amerika – Evropa – Asie.
Robert Lepage se obrátil k hudebnímu umění až v roce 1993, kdy s úspěchem režíroval jednoaktovou operu Hrad vévody Modrovouse Bély Bartóka a monodrama Očekávání Arnolda Schönberga. V té době navázal také významnou spolupráci se zpěvákem Peterem Gabrielem, pro kterého navrhl pěveckou show. O několik let později s ním pracoval na produkci Vyrůstat živí a zpěvákovi navrhl i jeho proslulé Tajné světové turné. V Tokiu realizoval Lepage experimentální operu Michaela Nymana Noises, Sounds and Sweet Airs, přizván byl také k produkci nové opery 1984 na motivy románu George Orwela od skladatele a dirigenta Lorina Maazela.
V polovině devadesátých let se pustil Lepage do režie, herectví a psaní filmových scénářů. Na světových festivalech se objevují dodnes jeho filmy (např. Zpovědnice, Detektor lži, Nó, Možné světy, Odvrácená strana Měsíce, Dračí trilogie, Most z Québeku), z nichž některé vysílala i Česká televize.

Metoda collective writing – kolektivní jevištní tvorba
S bývalými členy kanadského divadla Théatre Repère založil v roce 1994 v Québecu multidisciplinární produkční společnost Ex Machina a Mezinárodní pracovní a produkční centrum pro nové formy umělecké spolupráce a divadelní akce přesahující hranice. Nový soubor Ex Machina proslavil velkolepým mezinárodním projektem Hirošima – Sedm proudů řeky Ota, pětihodinovým dílem koncipovaným jako tzv. „work in progress“ / „dílo ve vývoji“ vycházející z metody kolektivního psaní. Projekt představil na festivalech celého světa a zapojil do něj významné umělce, architekty, tanečníky a muzikanty, s nimiž zároveň diskutoval o současných trendech v umění, které se snažil propojit.
Když jsem byla 2. června 1995 na besedě s režisérem Robertem Lepagem ve vídeňském Veletržním paláci při příležitosti premiéry tohoto projektu na festivalu Wiener Fest¬wochen, pokusil se Lepage metodu „collective writing“ podrobněji vysvětlit publiku. Režisér především vidí „ v herci spisovatele“, neboť je přesvědčen o tom, že pro obsah hry je důležité, když si herec napíše text viděný z vlastní reality, ze své vlastní mytologie a z vlastního nitra. A podle něj je zase pro práci režiséra velmi inspirující pracovat s inteligencí herce, jeho intuicí a pocity. Herci tehdy pro doplnění živě diskutovali, jak prošli na zkouškách obtížnými lekcemi japonského herectví. Režisér na besedě upřesnil, že změnám podléhá scénář buď v okamžiku nutné alternace herce a nebo v důsledku reakcí na zásadní společenské události spjaté s místem momentální realizace projektu, který společně prezentují na mezinárodních turné. Z těchto důvodů nazývá své projekty tzv. díly ve vývoji, protože i po premiéře procházejí zásadními scénickými proměnami. Lepage tehdy také upozornil, že jeho projekty nemají tištěnou podobu scénáře, protože se text neustále mění a obohacuje. Do svého projektu Hirošima – Sedm proudů řeky Ota s příběhem o české dívce Janě Čapkové, která odchází z Terezína do umělecké komunity v New Yorku a končí svůj osud v Hirošimě, Lepage přejal nejmodernější i tradiční jevištní postupy, hudební i scénické elementy a současné reálie z různých kultur světa, přičemž neváhal využít více jazyků (včetně češtiny) s ohledem na postavu a její roli v prostředí.
Režijní umění Roberta Lepage se opírá často o ideu setkání a provázanost současných uměleckých trendů, zachovává autenticitu, respektuje identitu i kořeny a nejstarší divadelní tradice. Jeho projekty proto bývají řazeny zahraničními odborníky do linie tzv. progresivní avantgardy nebo-li neoavantgardy, protože režisér výrazně reformuje jevištní formu a dramaturgii jevištní dramatiky.
V Québeku založil Robert Lepage v roce 1997 multidisciplinární produkční středisko Kasárna. V Torontu i na světových festivalech s úspěchem realizoval kolektivní hru Geometrie zázraků o životě a díle amerického architekta Franka Llyoda Wrighta. O několik let později podnikl světová turné s high-tech performance Technologický kabaret a s projekty Čas Zulu (1999), Odvrácená strana Měsíce (2000), La Casa Azul (2001) a s novou verzí Dračí trilogie. Lepage proslul také Projektem Andersen (2005), show KÁ v Cirque du Soleil v Las Vegas a s produkcí souboru Ex Machina Lipsynch (2007). Pro režiséra s řadou významných ocenění a koprodukčních kanadsko-evropských nebo kanadsko-asijských projektů proto bylo jen otázkou času, kdy se dostane na scénu Metropolitní opery v New Yorku (viz recenze opery Faustovo prokletí).
V zahraničí bývá tvorba Roberta Lepage srovnávána s legendami světové poválečné avantgardní éry, především s režijním uměním Petera Brooka, Zeamiho, Arianny Mnouchkine a Roberta Wilsona, jejichž multikulturní projekty mísí herecké techniky a elementy cizích kultur z celého světa, akcentují Orient a umění gest i minimalismu. Lepage se na debatě ve Vídni ke srovnání, které je stále aktuální, vyjádřil: „Zachování přirozenosti a síla lidských osudů je to, co nás bude odlišovat. Myslím si, že jen to, má naději přetrvat…“.

Nahoru | Obsah