Hudební Rozhledy
Duben smutně hudební
Vážení a milí čtenáři,
na měsíc duben je možno nahlížet z nejrůznějších stran počínaje klasickým příslovím „Březen – za kamna vlezem, duben – ještě tam budem“ a sloganem „Duben – měsíc lesů“ konče. O takto pojatém jarním měsíci ovšem popravdě řečeno, nevím, co si vlastně mám myslet, zda je „zelený“ ve smyslu ekologickém nebo v zájmu těžebních a mysliveckých lobby.
Duben je ovšem možno samozřejmě vnímat i jinak. Hudebně. Odehrálo se toho v hudbě dubnů minulých let, desetiletí a staletí opravdu požehnaně, a to nejen u nás doma, ale i v blízkém či vzdálenějším zahraničí. A někdy dokonce i hodně tragického. Například 8. dubna před sto čtyřiadevadesáti lety odešel dobrovolně ze života český hudební skladatel a učitel vzorné školy v Rožmitále pod Třemšínem, Jakub Jan Ryba. Osud autora proslulé české mše vánoční „Hej mistře“ je více než smutný. Ačkoliv se mu v hudbě i ve škole opravdu dařilo, jak jsme již na stránkách Hudebních rozhledů nejednou zmínili, nakonec nedokázal odolat stále více zraňujícím útokům lidské tuposti, malosti a zákeřnosti a raději se s takovým světem rozloučil. Snad ještě smutnější je však skutečnost, že onen svět se dodnes v tomto smyslu k lepšímu nijak nezměnil, ba právě naopak – leckdy se stal v mnoha ohledech snad ještě krutější.
O tři dny před tímto tragickým odchodem ze světa živých, ovšem o devadesát tři let poté, se odehrála pro hudební svět opačná – a tudíž mnohem radostnější událost. Narodil se totiž Herbert von Karajan (1908–1989), pozdější vynikající rakouský dirigent a charismatický propagátor vážné hudby, jehož jméno se v minulém čísle Hudebních rozhledů několikrát skloňovalo v rozhovoru s houslistkou, která pod jeho taktovkou ještě jako třináctiletá holčička zahájila svou strmou kariéru, Anne-Sophií Mutter.
V témže století pak došlo i na události související s výraznými hudebními protesty proti stavu společnosti. Je skoro až děsivě symptomatické, že na den přesně (29. dubna) jen o dvaadvacet let později od smrti jednoho z nejzrůdnějších diktátorů světových dějin (1945) proběhla v New Yorku premiéra rockového muzikálu „Hair“ (Vlasy), v němž Galt Mc Dermont mimo jiné tvrdě odsuzuje válku ve Vietnamu, v níž nesmyslně umírali mladí Američané. Další odsouzení, další války, zdaleka však ne – jak jsme se sami, bohužel, už mnohokrát přesvědčili – poslední.
V době II. světové války (12. dubna 1944) se narodil i Karel Kryl († 1994), legendární český písničkář a básník poslední třetiny dvacátého století, proslulý především působivými písněmi, protestujícími proti okupaci Československa v roce 1968 i následné normalizaci. Ač se to bude zdát poněkud zvláštní, domnívám se, že tragičnost osudů rožmitálského kantora i z emigrace se posléze navrátivšího písničkáře má v sobě cosi společného. Tvrdou konfrontaci citlivých a zranitelných duší se syrovou realitou mnohdy velmi složitých a často až k bizarnosti pokřivených mezilidských vztahů... I na ty vzpomíná v zajímavém rozhovoru s dr. Milošem Pokorou skladatel, interpret, dramaturg, režisér i hudební organizátor Ladislav Simon, když hovoří o svém syntetickém divadelním dramatu Kde začíná právo člověka, jehož partitura, několikrát odmítnutá cenzurními orgány, ležela v šuplíku prakticky deset let. Bariéry tvrdé cenzury totiž prolomila teprve uvolňující se atmosféra roku 1987, která umožnila zmíněné taneční drama (tehdy již s novým názvem „Jennifer – hra s ohněm“ ale se stejně nastavenou otázkou po podstatě práva manipulovat s lidským duchem a životem člověka vůbec) uvést na prknech Národního divadla a posléze dokonce i v rámci Pražského jara. Problémy tohoto typu dnes sice již, zaplaťpánbu, naše společnost řešit nemusí, vyvstaly však jiné, stejně palčivé, protože opět mezilidské vztahy deformující až k absurdnosti: problémy, jejichž alfou a omegou je diktát peněz. Jejich stále se prohlubující nedostatek sužuje, bohužel, kulturu čím dál víc, a tak není divu, že k jejím nejpostiženějším oblastem patří ta, která stojí v zorném úhlu rozhodujících činitelů pro svoje specifické postavení (dané jí užším okruhem zájemců) nejníže, tedy tzv. hudba artificiální, vážná či klasická, jak bývá nazývána. I proto patří právě například Pražskému jaru poklona za nabídku, kterou nám jeho osazenstvo rovněž letos bez ohledu na celosvětovou tíživou finanční situaci připravilo, a v níž se setkáme i se jmény umělců, patřících mezi světovou extratřídu. A to ať už to bude posluchači zbožňovaný tenorista Juan Diego Flórez, barytonista Thomas Hampson či vám již díky Hudebním rozhledům důvěrněji známá houslistka Anne-Sophie Mutter, nebo například světově proslulá mezzosopranistka Susan Graham, o které se můžete mnoho ne zcela běžně dostupných informací dočíst v našem nejnovějším – dubnovém čísle. V něm se ale také z úst ředitele festivalu, ing. Romana Bělora, dozvíte řadu zajímavostí o dramaturgii letošního festivalového ročníku a jejích „lahůdkách“, o nových koncertních prostorách, alternativních projektech či mezinárodní soutěži, konané letos v oborech flétna a fagot. Samozřejmě jsme nezapomněli ani na operu, z níž největší pozornost byla tentokrát upřena – a zcela právem – na premiéru Brittenova díla Smrt v Benátkách ve Státní opeře Praha, či na seriál o protagonistech současné éry české opery, v němž se píše o Evě Urbanové.