Hudební Rozhledy
Šanson – věc veřejná
Poslední tři večery s názvem Šanson – věc veřejná měly jeden stejný a pro ně už tradiční rys. Opakovala se neopakovatelná atmosféra. To není jediný sympatický paradox, který je zdobí. Prostě – publikum už po léta chodí za svými umělci a umělci za svými v publiku. Milan Jíra tvrdí, že ani tak nejde o koncerty nebo vystoupení, ale o setkání.
Každou druhou středu v měsíci se v sále Konzervatoře Jana Deyla na Maltézském náměstí odvíjí podobný obraz. Dvacet minut před zahájením je sál plný, publikum často během večera a vždy na závěr zpívá spolu a všem se zdá být o něco příjemněji. Na únorovém večeru (11. 2.) umělci připomněli, že je to neplánovaně, zato přesně čtyřicet let, kdy se ctitelé šansonu setkali poprvé 21. 2. 1969. Pak přece jen trochu zavzpomínali v dramaturgii i slovem mluveným.
Celé to dění kolem šansonu začalo během politického Pražského jara v Českém rozhlase. Do pořadu „Písničky s telefonem“ se tehdy mohly volat přímo dotazy a názory. Opravdu „dočasně“ si cenzura trochu zdřímla. Budoucí protagonisté šansonu tu pracovali spolu a odnesli si odtud dvě poznání: Šanson se snadno pojí s ledasčím, s poezií, úvahou, scénkou, anekdotou i s politickým nebo vědeckým komentářem a dobře se jim spolu žije. Šanson je pojem hodně široký, ale ne vágní a nejlépe je ho zkoušet definovat na jevišti a ve společnosti už zmíněných oborů.
Zakladatelé byli čtyři: Jaroslav Jakoubek, Alena Havlíčková, Milan Jíra a Rudolf Pellar. Na prvním večeru ještě Jan Petránek nevystupoval, ale od druhého se chytil a drží partu dodnes.
Alena Havlíčková se tiché čtyřicítky „Šansonu“ nedočkala. Působila jako herečka a zpěvačka na různých menších scénách, jeden čas i ředitelovala divadlu Paravan, ale pak přešla na volnou nohu a věnovala se výhradně šansonu. Kromě toho, že věděla, o čem zpívá a že uměla uplatnit široký výrazový rejstřík, udivovala nezlomným organizačním duchem. Znala provoz, uměla intervenovat a přesvědčovat zakazující soudružky.
Jaroslav Jakoubek se také čtyřicítky „Šansonu“ nedožil, ale jako skladatel a textař má šťastnější osud. Prakticky na každém večeru se nejednou rozezní jeho písně. Navíc vymyslel jadrnou definici: šanson je písnička o něčem. Vlastně vždycky říkal „vo něčem“ a znamenalo to, že si musí podat ruku poezie, názor a hudba. A taky napsal Plebejský song, který provází večery dodnes.
Ještě než připomeneme zbylé tři „otce zakladatele“, uvědomme si, že druhá půle února roku 1969 představuje dobu konce Pražského jara, dobu ponížení z normalizačních zákonů, dobu pár týdnů po Palachovi… Ještě se ale trochu smělo a také se hodně chtělo být spolu. Tak dostal šanson příchuť protestsongu. V Alšově síni Umělecké besedy zazněla Jakoubkova píseň: My jsme jen plebs a přežili jsme ledacos!
Rudolf Pellar je žijící legenda. 28. února oslavil šestaosmdesáté narozeniny a vyšla mu k tomu kniha vzpomínek. Vystupuje stále na „Šansonu“ a má i (s Milanem Jírou) vlastní recitály. Chtěl být profesorem jazyků, ale Němci zavřeli vysoké školy. Studoval tedy herectví na brněnské konzervatoři, soukromě zpěv. Tak se zrodil herec a zpěvák s mimořádně barevným a kultivovaným hlasem. Vždyť i rozhlas si ho vybíral jako recitátora. Z jeho bohaté divadelní činnosti uvedu alespoň působení v Karlínském divadle a Městských divadlech pražských, kde okouzloval do pozdního věku. (Co to však u něho znamená, nevím.) A překladatel? My, co jsme jako novou pevninu hltali Kdo chytá v žitě, jsme dobře rozeznávali překladatelský kumšt a cit Luby a Rudolfa Pellarových a sháněli jsme se pak po jejich překladech třeba detektivek. Jako profesor na Pražské konzervatoři (od roku 1970) vychoval už vlastně několik hereckých generací.
Má neuvěřitelnou paměť i rozsah repertoáru. Šanson, jazz, lidové písně v jakémkoliv jazyce, umělé písně (Schubert) v originále…
A dnes? Sedíme na únorovém šansonovém setkání, pan Pellar energicky vystartuje, vystřihne pěvecky i herecky „trojgenerační“ píseň (Jacques Brel, překlad Jaroslav Jakoubek) kterak se z mladých provokatérů stávají usedlí tatíci a pak konformní a schromlí páprdové. Je to trošku na hlavu, jako každý správný paradox a hodně na srdce, jako každý správný kumšt.
Ze ctitelů Jana Petránka, kteří ho znají z rozhlasových a televizních komentářů, z besed, článků i ze čtyřicetiletého působení na setkáních „Šansonů“ by se dal jistě sestavit široký fanklub. Vede si čiperně a mnohostranně, je textař, povídkář, překladatel, komentátor, recitátor, spíkr a dokonce se dopouští i zpěvu v ansámblu. Je nevypuditelný. Za normalizace prožil zákazy, kdy na jeviště nesměl, jeho texty musely zmizet, ale dál psal – jak to bylo v té době časté – pod jmény svých přátel, kteří zatím směli. Říkalo se tomu „pokrývačství“ a Petránek si jednou vymyslel pokrývače opravdu originálního – francouzský lid. Pustil totiž svůj text s podpisem „francouzská lidová“.
Ve zprávách a článcích ze zahraničí se denně objevují jména, která nejdou přečíst, natož vyslovit. Petránek to dokáže, navíc si je pamatuje, používá je se záviděníhodnou samozřejmostí a dokonce ví, o koho jde, odkud přišel, ke komu patří, co zatím udělal a co od něho můžeme očekávat. Mýlí se málokdy, i když jeho názory často nekorespondují s tím, co se říká. To ovšem dělal vždycky, pokud dělat směl. Není ideologicky deformován a jeho názory často probouzejí smích i mrazení zároveň. Posluchačům, kteří chtějí vědět více, diktuje bez mrknutí do papírku webové stránky problému. Denně nových a nových. Podezírám ho, že při svém rozhledu a zahraničních stycích si uměl opatřit nějakou nám dosud neznámou cílenou transplantaci nebo asistovanou reinkarnaci. V každém případě nám, o málo mladším, leč sklerotičtějším, je to nevysvětlitelné. Nač ale vysvětlovat, když je příjemné jenom poslouchat.
Milan Jíra tmelí svým klavírem, svými skladbami, texty, zpěvem i průvodním slovem všechna vystoupení. Znám se s ním nejdéle a navíc jsme narozeni na den stejně. Požádal jsem ho proto o rady a aby mi udělal průvodce terénem. Několikrát jsme se setkali a nikdy neřekl, „To tam nedávej“. Spíš připomínal, na koho a na co nesmíme zapomenout. („Alespoň toho Faltýnka, Hermanovou, Racka… tam dej“.) Pak jsme zjistili, že je to na knížku a jmen, která by stála za zmínku je několik desítek. Vždyť se za ty roky v Šansonu vystřídalo na devadesát lidí. Nechal to tedy na mně.
Milan Jíra má obrovský přehled v oblasti šansonu (nejen). Sám je autorem více než sto padesáti písní, „za kterými stojí“ a v poslední době jich 120 přepsal do podoby vlastně krasopisné, neboť z not po několika desítkách let užívání se stává salát (říká). Stejně dobře si rozumí s jazzem a například jeho kreace – klavírní pozvánky na druhou půli večera jsou muzikantsky napadnuté, bravurní, někdy si však z toho jinak anglicky suchý humorista dělá přímo českou srandu, což také potěší. Od roku 1975 vlastně dodnes je profesorem na Pražské konzervatoři. Je vzdělaným a plodným skladatelem v oblasti tzv. vážné hudby. Zůstal nohama na zemi, což znamená, že vychází z hudebního nápadu a záměru a nepoužívá racionální principy a počítač. To oceňovali i jeho žáci – také ze zahraničí. V době, kdy jsem pravidelně psal o novinkách našich skladatelů, jsem recenzoval mj. jeho klavírní koncert, nejméně dva z devíti smyčcových kvartetů, třetí symfonii a vždy s velkým uznáním jeho umu a přirozené muzikálnosti.
Na setkáních Šanson – věc veřejná je Milan Jíra výrazným spolutvůrcem a možná hlavním autorem zvláštní civilní srdečnosti, neformální poetiky, ergo atmosféry.
Šanson – věc veřejná má dnes základní sestavu stejně nevelkou, jako míval za mlada. Kromě tří zmíněných protagonistů do ní patří dlouhá léta i herci Libuše Švormová a Ilja Racek. Dále pak zpěvačka Marta Belejová, které sednou lyrické šansony. Umí zacházet s barvou hlasu. Zpěvák Filip Sychra, mimochodem žák Aleny Havlíčkové, přesně intonuje a dovede rozparádit svůj komediální talent. Dost. Jako stálí hosté jsou vítány charismatická Jana Richterová a rázná Dana Matějková. Dost. Promiňte mi všichni jmenovaní, zasloužíte si více. Článek je ale věnován především třem zakladatelům. Slibuji, že za dalších dvacet let o vás napíši více.
Současná momentka na závěr: Šanson Milana Jíry na překlad (text?) Jana Petránka tepe nešvary dneška, zlodějinu, nepoctivost, chamtivost a chytlavý refrén říká:
To zrouna, to zrouna, to zrouna!
Nejvíce urvou chmatáci od Berouna…
Publikum nadšeně vnímá nový protestsong a navracejí se spiklenecké pocity disentu natolik zřetelně, že se Honza Petránek rozhodne uvést věci na pravou míru: „Ten text je od španělského šlechtice a básníka, který žil v létech 1580 až 1645 a jmenoval se Francisco de Queveda y Villegar“. Vlastně řekl, že satira je nesmrtelná, žel platprtná. Ale člověku se aspoň uleví. Pak všichni zpíváme Plebejský song a jdeme stát frontu k šatně. Frontový postřeh neznámého klasika vlastně vymyslel závěr: Oni jsou fajn, to jo, ale my na ně nechodíme ani tak proto, že jsou fajn, jako proto, že nám je s nima fajn.