Hudební Rozhledy
Annette Dasch
Letošní, již 51. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl, ukončí vystoupení německé sopranistky Annette Dasch, která se v galakoncertu z cyklu Hvězdy operního nebe za doprovodu Pražské komorní filharmonie, řízené Alexanderem Joelem, publiku představí v áriích z několika oper Wolfganga Amadea Mozarta, mezi nimiž nebudou chybět ani takové tituly jako např. Figarova svatba, Don Giovanni, Così fan tutte, La clemenza di Tito či Kouzelná flétna. Chtěli jsme vám proto, milí čtenáři, s touto skvělou sólistkou, která laickou veřejnost i kritiky výrazně zaujala například v salcburské inscenaci Haydnovy Armidy přede dvěma lety a u nás se představila 27. ledna loňského roku ve Stavovském divadle, přinést aktuální rozhovor. Vídeňská agentura Italartist/Austroconcert, která ji zastupuje, však opět na celé čáře zklamala, a deset dní po uzávěrce časopisu, kdy měla poslední termín k jeho odevzdání, jenž závazně potvrdila, se nechala slyšet, že se nakonec odpovědí nedočkáme. Opět jsme tedy museli improvizovat a na poslední chvíli využít rozhovoru staršího, uveřejněného přede dvěma lety v časopise Das Opernglas (7-8/2007) na straně 38–42, který vedla Ursula Ihrensberger a pro nás jej z němčiny přeložil Ivan Žáček.
V této chvíli ne. To si vlastně ani nejde plně uvědomit, co to znamená zpívat na takovém prominentním místě. Ale už ve Scale se mi přihodilo, že jsem si říkala: „To je přece úplně absurdní, že tu stojím.“ A právě ve Scale jsem se téhož dne dozvěděla, že mám zpívat v premiéře Dona Giovanniho. Veřejná generální zkouška proběhla o den dříve, a tam jsem zpívala Donu Elvíru jako druhou alternaci. Všechno jsem to i přes nachlazení dobře vyzpívala, a pak jsem si řekla: „Tak a teď máš týden volna.“ Příštího dne jsem si právě kupovala nějaké boty, když mi zavolali, že mám večer zpívat premiéru. Přišlo mi až neskutečné, co se stalo… Díky tomu jsem ovšem nebyla ani trochu nervózní, jen jsem si pro sebe říkala: „Musíš to prostě akceptovat, takhle to je.“ Své vystoupení v MET však samozřejmě očekávám s nejvyšším napětím. Pozvání zpívat zde Hraběnku ve Figarově svatbě kolidovalo s jinými zajímavými nabídkami, a tak jsem se zprvu rozmýšlela. Ale všichni kolegové mi říkali, že by bylo bláznovstvím odmítnout nabídku z MET.
To ještě není žádný skok do jiného oboru, spíše jen taková hygiena. Samozřejmě pro mě Desdemona představuje další krok směrem k italskému repertoáru, ale chápu ji, spíše ve srovnání s Mimi nebo Violettou, jako velice lyrickou roli, s několika málo ansámblovými scénami, ve kterých je ovšem nutné dokázat přezpívat velký orchestr.
Je to skutečně těžké. Měla jsem už dříve vůči těmto ženám velké předsudky. Začalo to už s rolí Hraběnky ve Figarově svatbě, kde jsem se sama sebe ptala, proč zpívat tuto roli, když by bylo mnohem lepší se jako chytrá Zuzanka proskotačit celou operou. Ta mé povaze vyhovuje určitě mnohem lépe. Ale během doby jsem si při studiu našla k Hraběnce svůj vztah a nepředstavitelně jsem si ji zamilovala. Mnohé z předsudků, které přicházejí na mysl tváří v tvář takovým rolím, vycházejí z interpretační tradice. Třeba Liù byla také často s oblibou přijímána jako křehounký obětní beránek. V Drážďanech ji však v roce 2005 představili inscenátoři – režisér Andreas Homoki a Fabio Luisi – jako velmi silnou osobnost. Musím se jako dramatická umělkyně přirozeně učit i tomu, proměnit se na scéně do rolí, které mé povaze odpovídají méně. Stát se na scéně slabým rozkošným stvořením, dokonce submisivní ženskou postavou – to je obrovský úkol a také veliká zkušenost. Snad je možné si to i užít. A pak už jen poslouchat dvě hodiny Ninu Hagen, aby vás to zas vrátilo zpátky. Proto k Desdemoně říkám: „Myslím, že by bylo chybou ji takhle povrchně odmítat. Uvidíme, co z toho nakonec vyjde.“
Desdemona neznamená, že hned po ní učiním další krok tímto směrem. Vždyť je u ní možno ještě nějaký ten rok vydržet. Rozhodně jsem ještě nedospěla do stádia, kdy mne stačí jenom pustit z řetězu a jde to samo. Jsou kolegyně, které mají velké hlasy a skvělou techniku, a kterým by to šlo, ale přesto se do nových rolí z uměleckých důvodů nijak nehrnou. U mě je tomu naopak. Snažím se zpívat, jak jsem se to naučila a jak to cítím. Nalézt rovnováhu, to je úkol pro dirigenta, ovšem za předpokladu, že jsem obsazena do správného díla. To je samozřejmě pro orchestr, který se denně potýká s tvrdým repertoárovým provozem, velmi těžké. Každý den hrají jiné věci. Ale když vycházejí z jeviště nějaké impulsy, tak hned vidíte ty pohledy hráčů, kteří náhle ožijí a koukají, co že se to tam nahoře děje a začnou se chovat jako opravdoví muzikanti. A právě pro tyto okamžiky, které se přenášejí i na publikum, to všechno vlastně děláme.
Ano, jistě. Otázku po aktuálnosti opery je však nutno směrovat nejen k interpretům či intendantům. Je třeba se také tázat, jestli jsou vůbec dnes lidé ještě schopni naslouchat a nechat se unášet. A tuto otázku si kladu i sama sobě. Nechodím vůbec nijak často do opery, protože mne to někdy nudí, anebo zjistím, že na to nemám chuť. Před nedávnem jsem zašla v Mnichově, čistě z přátelství, na Annu Samuil a její Violettu, ačkoli jsem na to vůbec neměla náladu. A pak jsem tam seděla a všechno to proplakala. Protože jsem tam přišla bez nějakého očekávání a prostě si jen nechala vyprávět ten příběh, aniž bych s něčím srovnávala nebo posuzovala. Obávám se, že to je problém dnešní doby, že nám často chybí ochota nechávat se překvapovat nebo oddat se tomu naplno. Jak je smutné poslouchat takové lidi, kteří říkají: „Tak se to nezpívá/nehraje. Paní XY to tady před třiceti lety dělala tak a tak.“ Ale dnes večer tam přece stojí někdo jiný a zpívá a dává vám všechno. Moc bych si přála, abychom byli otevřenější vůči všemu novému a ochotnější se těmto novým momentům oddat a nečekat jen věčně na to, až budou uspokojena naše očekávání.
To, jak publikum reaguje, ne vždy souhlasí s tím, co cítím já. Je to třeba obrovský úspěch, a přitom vy sami jste se nijak zvlášť dobře necítili. Takže je velmi důležité, když máte pár lidí, kteří vám řeknou nepřikrášlenou pravdu. U mě je to moje rodina. Mám mladšího bratra, který studuje zpěv, sestru pianistku a ještě menšího bratra, který studuje hudbu. A ti všichni jsou ke mně velmi otevření. Přirozeně také často chodí i moje matka, a když má čas, tak i můj dřívější profesor. A ten je velmi přísný!
Ne v tom smyslu, že bych to chtěla dělat přesně tak, jako nějaký jiný zpěvák. Spíše jsem hledala vždy vzory, když jsem měla nějaké problémy s technikou. Při svém studiu jsem měla jedno období, kdy bylo pro mne obtížné zpívat výšky v pianu. A pak jsem narazila na skvělou Lubu Organasovu, jejíž technika mne v tomto směru velmi ovlivnila, a tak jsem si ji pro měkké nasazení ve výškách vzala jako svůj vzor. Nebo když mám pocit, že zanedbávám výslovnost, tak poslouchám hodně Tima Fischera nebo Ninu Hagen, kteří vyslovují extrémně zřetelně. Když mám v hlase příliš hlavové rezonance, tak ráda poslouchám Jessye Norman a její tělesností zatížený hlas. Když je můj tón zase příliš tlustý a temný, tak si poslechnu Elisabeth Grümmer, jejíž styl zpěvu je mi zvláště blízký.
Byl to dokonce můj nápad. Už přece není možné nahrávat stále jen samé áriové recitály, mělo by to být něco na způsob „My finest romance“ nebo „Love song“. Ale od takového titulu mne všichni odrazovali. Tak jsem připadla na nápad, že by to mohla být jediná ženská postava, a promýšlela jsem několik návrhů. Na ty ostatní možná také jednou přijde řada. Společně s dramaturgií firmy Sony jsem se pak rozhodla pro Armidu, po které nyní v létě (2007, pozn. red.) přijde v Salc¬burku na řadu Haydnova stejnojmenná opera.
Tak tomu vůbec není. Existuje, mimo mnoha dalších oper, i překrásné zhudebnění Antonína Dvořáka, ale to už se nám do našeho titulu nehodilo, protože je zde nutný velký symfonický orchestr. Byla to koneckonců i otázka peněz. Zvláště Haydnovu Armidu zpívat je pro mne mimořádným požitkem. Postava prochází všemi polohami a je to velmi dramaticky napsaný part. Je tu láska, svár, kouzla, prosby i pomsta... Hudebně je to part vybavený koloraturou, jsou tu dvě velké árie, jedna nanejvýš vášnivá, druhá velmi lyrická a introvertní. Protože je to Haydn, nepřichází v úvahu, pokud jde o decibely, žádný dramatický soprán. Ale pokud jde o výraz, můžete nasadit tolik dramatičnosti, kolik jen jde. Když jsme předtím mluvili o obrazu ženy v opeře, tak Armida, jako dobře namíchaný koktejl amazonky a svůdkyně, političky a neúprosně milující ženy představuje pro mne přímo příkladný typ sebeidentifikace. Jde z toho až trochu hrůza, jak jsem se, pokud jde o hudební charakter, v té postavě zcela rozpustila.
To nevím. Vyrostla jsem na Bachovi a Mozartovi, ale jsem důvěrně seznámena díky filharmonickému abonementu mých rodičů i s velkými díly německého romantismu. Na Verdim a Puccinim musím ještě mnoho pracovat, ty nemám tak dokonale v krvi. Přitom se tu jistě nejedná o nějakou genetickou dispozici, ale o otázku sluchové zkušenosti. Například jsem si všimla, že díla Richarda Strausse, která činí řadě mých kolegů obtíže, studuji velmi rychle a snadno.
Agáta by byla přímo skvělá. Na ni mám opravdu velkou chuť. Co by mě mimořádně lákalo, by bylo scénické provedené Schumannovy opery Genoveva, kterou jsem již dvakrát zpívala koncertně. Jistě je to dost podivný, popletený rytířský příběh, ale to přece najdeme u Wagnera také. Jsem přesvědčena, že se schopným režisérem by se ta práce opravdu vyplatila.
Jsem otevřena všemu. Co nesnáším, je taková ta náznaková, nepropracovaná režie, kde se jen řekne, kde kdo má stát. Moc ráda mám Clause Gutha. Jenufa Calixta Bieita, kterou jsem nedávno viděla ve Stuttgartu, na mne udělala velký dojem. Cením si velmi Herheima, ale na druhé straně také manželů Herrmannových, nebo Christofa Loye. Strašně ráda bych jednou pracovala na společné produkci s Petrem Konwicznym. Nelíbí se mi od něj vždy všechno, ale jsou tam momenty, kdy mám pocit, že mne dostal.
Zajímavá otázka. Spontánně bych řekla, že Don Giovanni. Myslím si, že dokonce existuje nějaká barokní opera, ve které je role Dona Giovanniho napsaná pro soprán. Musím se na to ještě někdy pořádně podívat. Pokud jde o ženské role, existuje jedna, kterou bych strašně ráda vyzkoušela, kdybych to mohla zazpívat: Dcera pluku. Snad v nějakém menším osamělém domku, kde byste mohli klidně bušit na tympány a kde byste se tomu mohli přirozeně a naplno oddat, jen tak nanečisto. A kdybych měla v krku Steinwaye, tak bych dala všechno za to, abych si mohla zazpívat Brünhildu ze Soumraku bohů, ale to zůstane asi mým věčným snem…