Hudební Rozhledy
Zuzana Lapčíková: Cimbál mně učaroval
Podle hesla v české verzi slovníku Wikipedie je Zuzana Lapčíková (nar. 16. 3. 1968 ve Zlíně) folklorní a folkovou zpěvačkou, cimbalistkou, folkloristkou, scénáristkou, skladatelkou a aranžérkou. Heslo Lapčíková, Zuzana v elektronickém Českém hudebním slovníku (autor Petr Ch. Kalina) se spokojuje s poněkud střízlivější charakteristikou – uvádí jen dvě profese: folklorní zpěvačka a cimbalistka. Ale i Wikipedie má pravdu: všech těch šest profesí Zuzana Lapčíková skutečně vykonává. Alespoň tedy stručně k jejím životopisným údajům: na brněnské konzervatoři studovala hru na cimbál u Milady Vlasákové; poté se věnovala studiu etnologie a hudební vědy na Masarykově univerzitě; od roku 1980 je členkou souboru Včelaran. Lapčíková hrála a nahrávala s cimbálovými muzikami, ale také s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, s Pražskou komorní filharmonií, se souborem Virtuosi di Praga, s Filharmonií Brno, spolupracovala s prof. Milošem Štědroněm, se zpěvačkou Idou Kelarovou, s pianistou Emilem Viklickým a jeho triem, s Jiřím Pavlicou atd. Ve spolupráci se souborem Ad libitum Moravia, který s Viklickým a Pavlicou v roce 1993 založila, uplatnila Lapčíková svůj smysl pro experiment ve zdařilém pokusu o fúzi moravského folkloru s jinými žánry a sloučila zvuk klasického jazzového tria se zvukem cimbálu. K neopominutelným aktivitám Zuzany Lapčíkové patří její hudba k divadelním představením.
Vyrůstala jsem v prostředí slovácké dědiny Topolné, ještě hodně ovlivněném tradicí, a hlavně v dosti tradiční rodině. Prarodiče a maminka mě učili od dětství zpívat především lidové písničky; kontrastně můj strýc, který měl už za mého dětství svoji taneční kapelu, doma poslouchal různé hudební žánry. Už brzy v předškolním věku mi začal nenápadně nosit hudební nástroje – zobcové flétny, kytaru, pak se rodina rozhodla, abych se hudebně vzdělávala na tehdejší LŠU – nejdříve ve hře na klavír, později ve hře na cimbál. V napajedelské hudební škole stál dlouho nepoužívaný starý cimbál zn. Primas a shodou okolností se tam právě objevila dáma, která hru na cimbál vystudovala na kroměřížské konzervatoři, paní učitelka Jindřiška Šáchová. Já jsem ji uprosila, aby mě začala vyučovat. Cimbál mně učaroval; ačkoliv jsem vystudovala uherskohradišťské gymnázium, rozhodla jsem se vrátit mezi středoškoláky na brněnskou konzervatoř. To už bylo období sbírání zkušeností na všech možných hudebních frontách – v cimbálových muzikách na Slovácku, v BROLNu, hostování v orchestrech atd. V té době jsem natočila také svoji první autorskou desku s folklorním souborem Včelaran, který jsem vedla.
Do souboru, který se scházel ve vedlejší dědině, mě přivedla maminka, která tehdy členkám souboru pomáhala s přípravou krojů. Dnes je moje maminka v regionu jedinou pamětnicí, která ovládá typický úvaz šátku k bílovskému kroji. Naštěstí tuto dovednost naučila několik děvčat, která prošla souborem.
Balada o Veruně je inspirována osudem krásné dívky, která stála modelem Josefu Mánesovi na zámku v Bílovicích. Kolorovaná kresba bývá dnes často ikonografickým pramenem, předlohou pro rekonstrukci lidového oděvu na Uherskohradišťsku z poloviny 19. století. Verunin příběh jsem sestavila z písní, které jsem upravovala – jak zapsaných ve vzpomínaných sbírkách, tak z vlastních sběrů. Zaznívá tu také několik mých vlastních kompozic.
Balet o jednom dějství Rákos Rákoczy, sestavený z valašských tanců, dva z nich jsem na nahrávce zazpívala.
Od třetího ročníku konzervatorního studia jsem působila v BROLNu, což jsem chápala jako orchestrální praxi a výbornou studiovou zkušenost. Když jsem pak byla přijata na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, vůbec mě nenapadlo, že bych měla přestat s aktivním hraním na cimbál. Ve třetím ročníku muzikologických studií mi prof. Štědroň, kterému jsem už dříve nahrávala několik skladeb, nabídl tykání. Byl to pro mě šok a dlouho jsem tuto skutečnost nemohla zpracovat: dodneška je to pro mě pocta.
Vyšla jsem z prostředí hudby folklorní a cesta směrem k hudbě artificiální mně připadá přirozená. V tzv. vážné hudbě existují v různých obdobích vlivy folkloru či tzv. národní hudby. Mám to nastaveno podobně – obojí se mi prolíná.
Baladu považuji za vrcholný útvar v hudebním folkloru. Jistě by člověk mohl zatoužit po veselejším tématu, ale epický prvek a silný intimní příběh nám nesou právě balady. Na představení „Ej, hora“ do Městského divadla v Brně zavítal tehdejší ředitel ND Zdeněk Prokeš a po jeho shlédnutí nám s Hanou Litterovou poskytl velkorysou nabídku na možnost vytvoření nového autorského představení pro balet ND v Brně. Maličko se mi z toho zatočila hlava, protože jsem poprvé dostala příležitost pracovat se zázemím kamenného divadla. Nejdříve jsme s Hankou předpokládaly, že vytvoříme představení, které by vycházelo z ověřené literární předlohy a dobře korespondovalo s mým pojetím moravské muziky. V této představě jsem strávila několik týdnů, až jsme došly k závěru, že všechny vybrané vhodné látky by potřebovaly velký jevištní aparát, mnoho účinkujících, zkrátka velkou formu, a my jsme měly zadání na komorní balet. Nakonec Hana rozhodla, že to téma musím zvolit já, že se ve folkloru už dlouho pohybuji. Mezi tím jsem porodila syna a plnila hlavně mateřské povinnosti, až jsem se jednoho rána probudila a konečně přišel z nebe ten dlouho očekávaný nosný nápad.
Podle etnomuzikologů existuje asi šest nejstarších archetypálních baladických látek. Všechny řeší velmi intimní mezilidské vztahy (např. matka-dcera). Všechny tyto balady jsem se pokoušela již dříve uchopit a s jejich látkou se vypořádat. Zůstala mi jediná, která se v Sušilově sbírce Národních písní moravských nazývá „Sestra travička“. Ukrutný čin, kdy sestra otráví bratra, muzikologové komentovali jako snahu o vymanění se z patriarchálního područí, které pro sestru bratr představuje. V jiných moravských baladách je ale bratr sestře ochráncem. Tento nesoulad výkladu u mě vyústil v možnost pohledět na tuto baladickou látku jako na řešení incestu. Od tohoto okamžiku se začal příběh sám vrstvit ve dvou časových rovinách a naprosto nenásilně do něj prostoupilo dalších šest balad. Proto tedy balady.
Kvintet bude hrát milostné písně a balady z východní Moravy autorsky pojednané. Jejich výběr se pojí k Janáčkem uchopeným variantám. Stejné obsazení spolu s Českým filharmonickým sborem a Filharmonií Bohuslava Martinů v současnosti studuje repertoár oratoria Orbis pictus na texty J. A. Komenského, které bude mít premiéru v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Spolu se mnou hrají kolegové:
Josef Fečo – kontrabas (1978), pochází z významné romské muzikantské rodiny, od čtyř let hrál na kytaru, velmi brzy na housle, ve dvanácti letech odcestoval do Budapešti na mistrovské kurzy hry na cimbál u předního virtuóza Oskara Ökrese. Hru na kontrabas a baskytaru absolvoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Je nositelem mnoha instrumentálních ocenění, aktivním hráčem několika jazzových formací, se kterými podnikl mnohé zahraniční koncertní cesty. Jeho všestranná muzikalita je zaznamenána na řadě CD. Je pravidelným lektorem Mezinárodních jazzových kurzů ve Frýdlantu.
Rostislav Fraš – saxofon (1975), absolvent Konzervatoře Jaroslava Ježka, již během studia působil na pražské jazzové scéně. Vedle vlastního kvarteta je členem několika jazzových formací. Vyučuje hru na saxofon a improvizaci na Vyšší odborné škole při Konzervatoři Jaroslava Ježka.
Ondrej Krajňák – klavír (1978), pochází z hudební rodiny, otec, sám klavírista, jej vedl k hudbě. Od útlého věku se věnoval vážné hudbě a uspěl na několika soutěžích. S jazzem se poprvé setkal v deseti letech; tato hudba ho natolik fascinovala, že přesvědčil otce, aby jej připravil na přehlídku mladých interpretů jazzové hudby – Jazzový festival Žilina. Tam se představil se svým mladým triem a získal cenu „objev festivalu“. Od tohoto okamžiku se věnuje současně jak vážné tak i jazzové hudbě. Studoval pod vedením prof. Roberta Ratonviho na Jazzové akademii Ference Erkela v Budapešti. Po ukončení studia na Jazzové akademii mu bylo uděleno stipendium na prestižní Berklee College of Music v Bostonu, ale on sám se rozhodl tuto nabídku nevyužít. Je považován za jednoho z nejlepších klavíristů na slovenské a české scéně.
Kamil Slezák – bicí (1976). Vystudoval hru na bicí nástroje na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a poté účinkoval s mnoha formacemi na naší jazzové scéně. V roce 1999 získal angažmá v Moravské filharmonii Olomouc na postu zástupce vedoucího sekce bicích a zároveň započal studia na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni u prof. Fritze Ozmeka. Od r. 2001 je členem Big Bandu Gustava Broma, od roku 2007 působí jako pedagog na JAMU v Brně.