Hudební Rozhledy
Pocta hudbě
Vážení a milí čtenáři,
přemýšleli jste někdy o tom, jaké by to vlastně bylo, kdyby hudby nebylo? Zkusili jste si představit pouhý svět ticha? Bez zvuků a tónů? Anebo pouze se zvuky padajících kamenů, bouřícího hromu a kdybychom zašli až do současnosti, tak vrčení automobilových motorů, skřípotu vlakových brzd a rachotu pracujících strojů? Dosti děsivá představa, nemyslíte? I když, jak se to vezme. Známý perský učenec, především filozof a lékař, Avicenna na počátku 11. století napsal:
„Zvuk je nutný pro naši existenci. Je spontánním projevem, jehož trvání je omezené. Máme k němu přirozený sklon. Má vliv na člověka i na zvíře, je na pomoc v případě nebezpečí. Má vlastnosti, které jsou mu dány od přirozenosti, a jiné, které jsou mu dány lidským uměním. Utišuje zármutek zvířat, uklidňuje jejich bolest, slouží k vyjádření jejich radosti nebo zármutku.“
Hezky řečeno, pravda Avicenna naštěstí nemohl mít ještě ani zdaleka tušení o tom, jakých hrozných zvuků dokáží být strůjci následující generace lidí. Ačkoliv jeden z nich nepochybně znal i on sám. Zvuk ohlašující smrt, neboť mezi svistem šípu či meče a prásknutím výstřelu či staccatem kulometné dávky není velký rozdíl. Naštěstí je tu ještě hudba – zvuk, který má vlastnosti, jež jsou mu dány – jak říká moudrý učenec – „lidským uměním.“
Hudba je všude kolem nás i v nás. Spontánně tryská ze všech stran. V poněkud nadsazeném smyslu to – domnívám se – plně vyjadřuje jedno staré japonské přísloví, které říká, že „píseň se skládá sama“. Stejně tak ve světě přírody, kde to všechno začalo, jako i ve světě lidí, kteří se v tomto ohledu (zaplaťpán¬bůh, že alespoň v nějakém) snažili už na samém počátku své existence přírodu napodobovat. Ne nadarmo jedna z teorií hudby hovoří o přímém vlivu zpěvu ptáků na její vznik. Ovšem, když si člověk vzpomene na tvorbu některých proletářských básníků, kteří „dokázali“ slyšet hudbu v monotónním rachotu továrních strojů, je mu trochu úzko.
Jako každý jiný měsíc v roce je i červen mnoha způsoby spjat s hudbou a to jak významnými hudebními událostmi, které se v průběhu staletí právě v tomto měsíci odehrály, tak narozením celé řady hudebních géniů, kteří poprvé spatřili světlo světa právě v červnových dnech. Něčím se však přece jen od ostatních měsíců liší. Jeho 21. den se na sklonku 20. století, konkrétně v roce 1985, stal (konečně) reprezentantem Svátku hudby. U nás se však tato pocta hudbě slaví pochopitelně až teprve od roku 1990. České „zpoždění“ je, bohužel, logické a způsobily jej – jak jinak – politické důvody. Iniciátorem vyhlášení Svátku hudby byl totiž někdejší francouzský ministr
kultury a informací, Jacques Lang, který se v očích tehdejšího československého režimu těžce provinil tím, že v roce 1979, kdy byli v Československu souzeni členové VONSu
(Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) a mezi nimi i Václav Havel, podpořil kulturně-politickou akci „Noc pro Václava Havla“ zorganizovanou ve francouzském Avignonu. Bohužel, to není první a obávám se, že ani zdaleka poslední příklad vměšování se politiky do kultury, ostatně máme jich kolem sebe dosti i dnes. Pokusme se však na ně alespoň na chvíli zapomenout při čtení nového čísla Hudebních rozhledů, v němž jsme pro vás připravili i tentokrát řadu zajímavostí. A to hned v úvodním rozhovoru s německou sopranistkou Annette Dasch, která bude uzavírat letošní Smetanovu Litomyšl. Slyšela jsem ji přede dvěma lety v rámci Salcburských Festspiele, kde se skvěle zhostila hlavní role v Haydnově Armidě, a tak přesto, že se nám nakonec aktuální rozhovor získat nepodařilo, i v tom, který vám nabízíme, jistě najdete spoustu informací, a možná, kdo ví, rovněž inspiraci k tomu, že se do půvabné Litomyšle s krásným renesančním zámkem a rozkošným historickým náměstím i vypravíte. Rovněž další rozhovor v červnovém čísle našeho časopisu je věnován sopranistce a rovněž s ní jsem se poprvé setkala v Salcburku, a sice v Mozartově Figarově svatbě, ve které se s velkým ohlasem zhostila role Cherubína: Martině Jankové. Byť žije již řadu let ve Švýcarsku, a kalendář má na hodně dlouho zaplněný, čas od času se ukáže i u nás – a to naposledy na letošním Pražském jaru, kde se představila v písních Josepha Haydna. Kdo se však na její koncert nedostal, zoufat si nemusí, protože u firmy Supraphon vydala jedno ze svých dalších CD, jehož obsah je s programem jejího vystoupení na Pražském jaru totožný.
A u zpěvu ještě zůstaneme, protože kromě ohlédnutí za vystoupením fenomenální Cecilie Bartoli, která oblažila svým výsostným uměním posluchače v Budapešti, jsme pro vás ještě v rubrice Divadlo připravili zhodnocení několika operních premiér, a sice Haydnova Rinalda, kterého zařadilo do svého programu pražské Národní divadlo, Straussovu Salome jako produkt Divadla J. K. Tyla v Plzni či zdařilou Martinů Juliettu, kterou v režii Jiřího Nekvasila a ve scénické výpravě Daniela Dvořáka nastudoval pro Národní divadlo Brno Tomáš Hanus.
Na dalších stranách posledního předprázdninového čísla ale samozřejmě najdete i všechny své oblíbené seriály a v neposlední řadě dvojstranu, věnovanou novému šéfdirigentovi České filharmonie, Eliahu Inbalovi.