Hudební Rozhledy
Operní snář v Brně
Julietta Bohuslava Martinů je z rodu a času surrealismu a freudovských objevů lidské duše. Poprvé byla uvedena v Praze v roce 1938, dva roky po velkolepých oslavách K. H. Máchy, jehož čeští surrealisté prohlásili duchovním otcem, a kdy Martinů shodou okolností začal operu komponovat. Necelý rok poté už hitlerovské hordy Evropu na dlouhá desetiletí ze snů brutálně probudily. Hra Georgese Neveuxe Julie aneb Snář ovšem české divadlo okouzlila už v roce 1932, krátce po pařížské premiéře, uprostřed hospodářské krize, pokud bychom chtěli hledat paralely se současností. Diváky zprvu nenadchla, ale jak moc se vryla do paměti aktérů, dokládá tehdejší činoherní představitel Michela Eduard Kohout, když podle hry nazval ještě po skoro půlstoletí své paměti.
Jak už psal Martinů, poučen, jako všichni tehdy, Freudem: sny nejsou bezbřehou fantazií, naopak jsou velmi konkrétní vzpomínkou na něco, co jsme prožili, co se nám jen podivně skládá do nových souvislostí a obrazů a co vyvolává skryté touhy v nás. Jen se nemůžeme upamatovat, kdy a kde jsme co viděli a prožili. Proto je v tomto případě přímo určující jevištní vizualizace snového principu. Daniel Dvořák se Simonou Rybákovou správně postupovali významově věcně, až popisně, jen se všechno na jejich jevišti jeví v nových kontextech a velikostech. Michel je oblečený jako Pařížan na jarní vycházce, volné kalhoty, přes ně bílá košile a odpolední sako, často má ruce v kapsách, když se zvědavě a ohromeně rozhlíží po lidech, které zná, jen si vzpomenout odkud! Proto je tu po vzpomínkách velká sháňka, až je prodává Obchodník se vzpomínkami. V příběhu se objevuje jen kvůli Michelovi, ostatně jako všechny další postavy, včetně titulní, pestrá směs uniforem, jupek, halenek, šatů, kalhot, čepic. Na některé lidičky kostým prozrazuje, jací jsou – třeba drbny a slepice. Julietta se v lehkých modrých šatech vznáší jako éterický přelud, za nímž Michel bloudí v jakémsi papírovém bílém průchodu, v podivné krabici s volně prostupnými stěnami. V prvním jednání ho protkly plošné kulisy věží a krámků z Prahy a snad Paříže, v druhém prostor zaplnil les vzrostlých makovic, barevným světlem tónovaný, nasvícený v protisvětle vrhal na šikmu podlahy dlouhé stíny. Mezi makovicemi bliká semafor, mimo jiné možná připomínka Kašlíkovy inscenace. Až poslední jednání je reálnější: ústřední kancelář snů jako přechod mezi snem a realitou, brutální neonová modrá vlna coby pomyslná hladina odděluje sny pod ní od všedního reálného života nad ní. Jiří Nekvasil aranžuje dění v logice prostoru, drží se přesně litery libreta, které domýšlí do věcného jednání postav, jen výjimečně hodně stylizovaného (ženy jako slepice), volné jednání uvnitř základního rámce postavy povoluje hlavně představitelovi Michela. Nemá smysl domýšlet, kdo přišel s čím, vizuální a dramatická síla inscenace tkví v jednotě všeho logicky provázaného s partiturou.
Dirigent Tomáš Hanus si byl dobře vědom technické i estetické výjimečnosti Julietty. Brněnský orchestr zahrál partituru přesně, s citem pro harmonické i dynamické valéry, v nichž dirigent operu vedl. Tady se rodí snová atmosféra díla, kterou lomí konkrétní jevištní akce, velmi správně se klavírní doprovod (výtečná Jitka Zejdová jako druhá Julietta) přesunul na jeviště. Julietta je především orchestrální koncert, čehož si byl vědom už Martinů, pěvecké party však vyžadují přesnost i výraz zpívané mluvy v různých afektech od komických přes lyrické až po dramatické. To se brněnskému provedení výsostně podařilo prakticky ve všech četných rolích, těžko někoho ze skoro dvacítky aktérů vyzvedávat, ale přece jen bych rád zmínil Marka Gurbaľa (Muž s helmou), Jiřího Hájka (Obchodník se vzpomínkami a Žebrák) a Zoltána Kordu (Úředník). Maria Haan dala titulní roli tajemství ženskou přitažlivost i rozmarnost, krásný a jistý tón i výraz. Terno inscenátoři vyhráli slovenským tenoristou Peterem Bergerem, pro Michela má osobnostní dispozice, minimem prostředků bez přehrávání ztělesňuje bloudícího a hledajícího člověka ve všech detailech role a odvažuje pro každou repliku přesný výraz i poměr zpívané mluvy či mluveného zpěvu.
Relativně rychle přebudovaná sezona brněnské opery zaměřená k martinůovskému výročí se jednoznačně podařila nikoli pro ono výročí, ale jako zkrácená cesta k žádoucí proměně brněnského operního stylu, kdo ví, možná i dlouhodobějšího programu. Uvést Juliettu je jednoznačný umělecký čin, otázkou zůstává, s jakým provozním efektem – byla by škoda zůstat u sedmi letošních repríz. Ta 7. dubna, kterou jsem absolvoval, byla navštívena velmi dobře. A dovolte úplně na závěr zalitovat, že Tomáš Hanus z Brna odchází.
Brno, Národní divadlo – Bohuslav Martinů: Julietta. Lyrická opera o třech dějstvích, libreto skladatel podle divadelní hry Georgese Neveuxe. Hudební nastudování a dirigent Tomáš Hanus, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Josef Pančík, pohybová spolupráce Štefan Capko. Premiéra v Janáčkově divadle 27. 3. 2009, psáno z reprízy 7. 4.