Hudební Rozhledy
Současná éra české opery
VI. Aby se vědělo – Roman Janál
Studio Ypsilon hraje Fausta a Markétku – samozřejmě zcela po svém, jako večer na dané téma, tedy na daná témata: Faust, Charles Gounod, opera se všemi manýrami operních hvězd... Z velkooperního světa sem vpadá Mefisto, který okázale dává na odiv svou odhalenou hruď i hlas. Parodii do sebe zahleděného operáctví na jevišti Studia Ypsilon předvádí Roman Janál – sólista pražského Národního divadla. A nikterak se při tom neztratí ve společnosti osobností, jakými jsou Martin Dejdar, Arnošt Goldflam, Jan Jirán či Jaroslava Kretschmerová.
Však Roman Janál v Praze začínal (po hostování na scéně Státní opery v Sofii v době studií na tamní Hudební akademii a po půlročním angažmá v Banské Bystrici) v Opeře Furore – tedy v divadle, které bylo tak trochu recesí, ale zároveň velmi cíleně, provokativně na konci osmdesátých let (Opera Furore vznikla v roce 1989) přicházelo s alternativním pohledem na operní divadlo. Velké, vážné, ušlechtilé umění bylo staženo z piedestalu. Mistra Mozarta Opera Furore (později přizvaná na Operu Mozart) ve Smetanově muzeu na Novotného látce představila ve scénické koláži klipů – vypointovaných výstupů dovádějících situace z Mozarta tak trochu ad absurdum, případně zavádějících je tak trochu jinam. Roman Janál tu účinkoval mj. v druhé řadě The best of Mozart – a zvláště půvabná byla jeho studie rozšafného juchajícího bavoráka v árii Papagena. A duet Dona Giovanniho s Zerlinkou: jak se neobratně pokoušeli vzájemně vysvobodit ze šatů. Dolopotili se až k bílým nočním košilím, sfoukli svíce a odhodili i tento oděv. Načež se zavlnili ve zběsilém tanci – dvě těla v krajkových černých trikotech. Mimochodem – klobouk dolů, jak brilantně technicky při těchto pohybově značně náročných etudách Janál mozartovské árie zpíval. Rozhodně to byla škola v opeře nepříliš vídaného herectví.
Smysl pro nadsázku později Roman Janál prokázal např. i v operní hříčce Jana Klusáka Bertram a Mescalinda – když s kamennou tváří důležitě zpíval texty jako „Žena je žena, / to je známá věc, / má sedět doma, / opatrovat krb./ Muž chce zas činy, / po nich pak přec / rád se k ní vrátí, / i kdyby měla hrb.“ Parádní karikatura, demaskování patetického operního hrdiny! A další inscenace v Divadle Kolowrat: Dvakrát Alexandr Bohuslava Martinů. Tady zase Janál vtipně vykreslil samolibého svůdníka: kterak tak plul po jevišti krokem skoro tanečním, nadmíru spokojeně se prohlížel v zrcadle (libuje si „oblek výborně ušitý prvotřídním krejčím“ nebo „padne mi báječně, jedna báseň“), okázale odhazoval klobouk a svlékal sako... Elegance směšně dávaná na odiv.
V brněnské inscenaci Leoncavallových Komediantů hraje Roman Janál milovníka Silvia. S velkou vervou. A ouha: jeho Silvio nechtěně také působí jako karikatura (operetního) milovníka. Je to zvláštní paradox: Roman Janál vskutku půvabně paroduje operní herecká klišé – a přitom jim na velkém jevišti sám leckdy podlehne. To pokud není důsledně veden k věcnému jevištnímu jednání (překvapivě dobře se z tohoto hlediska přizpůsobil civilnímu rozehrání situací ve Winterově Bohémě v Národním divadle), nebo nemusí důsledně dodržovat výraznou pohybovou stylizaci. Ne náhodou exceloval v inscenaci Rameauovy opery Castor a Pollux (v roce 1999 za roli Polluxe získal Cenu Thálie), v níž inscenátoři rekonstruovali barokní gestický slovník: dobová ladná, krásně vypadající gesta a pózy.
Romanu Janálovi svědčí inscenační klíč, který ho nenutí jednat spontánně – ne náhodou jedny z nejlepších hereckých kreací podle mě vytvořil v televizních inscenacích Jiřího Nekvasila: Hitlera v Bergově Evropské turistice či Oběšence v Martinů Slzách nože. Nekvasil maximálně využil možnosti televizní techniky: zkratky, záběrů z různých úhlů, střihu, filtrů... V Evropské turistice dokonce roztrhl hereckou akci od zpívaného / mluveného projevu (vše se odehrává pantomimicky, v dolní liště pak jsou záběry na civilně oblečené zpívající interprety): a tak tu Janál / Hitler se sveřepým výrazem ve tváři důrazně mává rukama a mocnými tahy maže z tabule mapu Evropy, ve fialovém světle se svůdnickým výrazem v tváři vyfukuje kroužky kouře, s obří vážností si vychutnává imaginární jídlo... Stylově přesně vystižený bizarní charakter díla. Stejně tak s přesnou mírou nadsázky pluje v Slzách nože po lokále jako nepřirozeně elegantní, až slizký konferenciér s ulízanými vlasy, v bílém proužkovaném obleku, s červeným motýlkem a květinkou v klopě. Přesně načasované mrknutí okem, přesně vykroužené gesto – ve všem všudy precizní, nepsychologické herectví.
Zato takového Kalinu v poslední inscenaci Tajemství na jevišti Národního divadla hraje Roman Janál způsobem, který připomíná herectví televizních inscenaci z padesátých let minulého století: nadnesená gesta (teatrální chytání se za srdce, předůležité rovnání si fráčku, věčně zdvižený ukazováček, kterým si Kalina říká o pozornost), okázalé pózy, nepřirozený patos. Ale je tu další paradox: v Janálově neokázalém, střídmém pěveckém projevu není po takovémto patosu ani stopy! Jeho Kalina z Tajemství, Vok z Čertovy stěny či Král Vladislav z Dalibora vycházejí z té nejlepší české tradice: ušlechtilá kantiléna, výrazná dikce, perfektní artikulace. Jistě ho k němu na hodinách zpěvu vedl Jindřich Jindrák, sám vždy nepatetický v projevu, precizní v dikci.
Roman Janál zpívá prostě, neafektovaně – bez manýr. Skutečné bel canto – krásný zpěv. Podmanivě barevným hlasem vyjadřuje bez lkaní a dramatizování jemná hnutí duše – ať to je vroucné okouzlení inspicienta Michonneta Adrianou Lecouvreur nebo Jeleckého romantické vzplanutí k Líze v Pikové dámě. Roman Janál je lyrik – hlasem i osobním naturelem.
Vlastně tak vůbec není divu, že svou parketu našel v interpretaci písní – je dnes, bohužel, jedním z mála operních zpěváků, kteří písně skutečně pravidelně zpívají. Těžko dnes najít v Čechách někoho, kdo by se písním věnoval v takové míře jako on. Antonínu Dvořákovi (Biblické písně, Cigánské melodie – na CD, které vydal Supraphon, je zpívá společně s Cigánskými melodiemi Vítězslava Nováka a Karla Bendla), Leoši Janáčkovi (Moravská lidová poezie v písních), Bohuslavu Martinů (Nový Špalíček, Písničky na jednu stránku, Písničky na dvě stránky), Robertu Schumannovi (Věnec písní, Láska básníkova, Der Arne Peter, Myrten), Gustavu Mahlerovi (Písně potulného tovaryše, Písně o mrtvých dětech), Johannesu Brahmsovi (Čtyři dvojzpěvy pro alt a baryton, Liebestreu ad.), Franzi Schubertovi (Spanilá mlynářka, Zimní cesta), ale také Benjaminu Brittenovi (Písně a přísloví Williama Blakea, Lidové písně) a české soudobé tvorbě – v premiérách uvedl díla autorů Karla Pexidra, Otomara Kvěcha, Zdeňka Lukáše, Jiří Teml přímo pro něj složil Shakespearovské Sonety. V Českém rozhlase, se kterým Roman Janál spolupracuje od roku 1984 (tedy od svých dvaceti let!), realizoval dokonce několik písňových cyklů současných českých autorů.
Písně, kantáty, oratoria – právě s tímto repertoárem se prosadil i v zahraničí. I tím se nějak vymyká okolí v době, kdy dobří čeští zpěváci většinou pravidelně vystupují na zahraničních operních scénách. Snad v koncertním repertoáru nachází jakousi čistou krásu, cosi oduševnělého, nezprofanovaného realitou jeviště, kde je někdy nucen hrát postavy, které jsou jeho povaze vzdáleny (třeba Escamilla v Bizetově Carmen), kde se ale především musí někdy přizpůsobovat interpretacím, se kterými není vnitřně srozuměn. To je patrně i případ jeho zatím poslední role v Národním divadle: Evžena Oněgina.
Jak jsem Romana Janála poznala, Evžen Oněgin nemůže nebýt jeho srdeční záležitostí. Vlastně i ve zpěvákově chování mimo jeviště shledávám něco z onoho romantického patosu, projevujícího se v tak trochu nadnesených gestech a postojích – zřejmě i proto je obtížné od něj na jevišti chtít zcela spontánní jednání. V poetické inscenaci Jana Štycha ml. před sedmi lety mohl předvést toho svého „romantického“ Oněgina: odměřeného, do sebe zahleděného, jen na krátko ztrativšího balanc nad hozenou rukavicí a nad mrtvým Lenským – ale na konci zcela zasaženého: tentam byl jeho vzpřímený, hrdý postoj, okázale klidné pohyby. Rozerván psal a zase zahazoval dopis, rozevlátě vrazil k Taťáně, odhodil plášť na zem a vrhl se jí k nohám... V pražské inscenaci Andreje Serbana se viditelně trápí a utíká se ke zcela plakátovému hereckému projevu: jak tak pohazuje hlavou coby floutek v ležérním obleku, s tmavými brýlemi. A jak křečovitě vyhrává homosexuální Oněginův zájem o Lenského, když nevynechá jedinou možnost, jak ho obejmout, vzít za ramena, dotknout se ho. Čiší z toho absolutní nedůvěra k Serbanově interpretaci – a možná tak trochu vztek ze zahozené šance. Každopádně je z toho patrné, že Roman Janál bere své role, své působení v divadle, velmi vážně.
Pohled Romana Janála na operní divadlo je vlastně asi – paradoxně, když si uvědomíme jeho účinkování v Opeře Furore, ve Studiu Ypsilon, v Nekvasilových televizních inscenacích – dosti konzervativní. I proto tedy asi v dnešní době nalézá azyl ve světě písní, kantát, oratorií.