Hudební Rozhledy
200 let Pražské konzervatoře
VI. Josef Suk
Jedenáctým ředitelem Pražské konzervatoře, respektive od zestátnění školy a vzniku mistrovské školy (po r. 1919) rektorem, se stal hudební skladatel Josef Suk (1874–1935).
Vybíraný a volený byl rektor podle zákonů nové Československé republiky z profesorů tříd mistrovské školy vždy na funkční období jediného školního roku. Suk byl zvolen celkem čtyřikrát, poprvé pro školní rok 1924/25 a hned pro rok následný 1925/6, pak po dalších sedmi letech pro školní rok 1933/34 a 1934/35. Zvolen byl vždy jednohlasně.
Josef Suk, rodák z Křečovic poblíž Neveklova ve středních Čechách, byl sám absolventem Pražské konzervatoře. Přišel sem z venkovského prostředí, otec – také Josef – byl učitelem a posléze řídícím křečovické školy (v níž je dodnes dochovaná – veřejnosti přístupná – skladatelova rodná světnička), ale také varhaníkem křečovického kůru a kapelníkem místní kapely. Své nejmladší dítě, syna Pepouška, učil hrát na housle a klavír. Josef Suk (syn) přišel ke zkouškám na Pražskou konzervatoř už jako jedenáctiletý; komisi se asi jevil dokonce mladší. V záznamu přijímacích zkoušek je jeho věk uveden o rok nižší (desetiletý) a v rubrice příloh nacházíme poznámku: „gesund, schwächlich“ (zdráv, slabější).
Téhož roku (1885) začal Josef Suk studovat s dalšími třiadevadesáti nově přijatými posluchači (přijímání nových adeptů se konalo každý čtvrtý rok). Dostal se do houslové třídy prof. Antonína Bennewitze, mj. ředitele školy. Mezi jeho spolužáky byli pozdější členové Českého kvarteta: Karel Hoffmann, Otto Berger, Oskar Nedbal, mezi dalšími jmény studentů zapsaných v soupisu přijímaných téhož r. 1885 nalézáme dále jména Julia Fučíka (tehdy třináctiletého studenta hry na violu), Vojtěcha Kuchynky (čtrnáctiletého kontrabasisty), Vojtěcha Mádla (dvanáctiletého studenta hry na housle a hoboj ), Rudolfa Reissiga (jedenáctiletého studenta hry na housle).
S prvými kompozičními pokusy začal Suk už jako osmiletý, a tak – když se pak přišel představit na konzervatoř – mohl se prof. Josefu Förstrovi pochlubit svojí klavírní Ouverturou d moll. Potom, co začal se studiem na konzervatoři, zkomponoval např. klavírní skladbičky jako Polonaisu či Jindřichohradecký cyklus pro svou starší sestru, a z jara r. 1888 napsal Smyčcový kvartet d moll, který věnoval kolegovi Oskaru Nedbalovi (hrávána Barkarola). Jak je nám známo, studoval Josef Suk na konzervatoři úspěšně, několikrát mu bylo přiřknuto studijní stipendium (dochováno několik žádostí a kvitancí o výplatě), a když posléze projevil zájem o studium skladby v nově vznikajícím kompozičním oddělení (což dle nového organizačního řádu bylo možno po spojení varhanické školy s konzervatoří studentům s prokázaným talentem), začal ve skladatelské třídě Karla Steckera. Jím byl po půl roce vybrán do třídy na školu nově nastupujícího věhlasného Antonína Dvořáka. Studium skladby a dalších povinných předmětů s tím souvisejících bylo tříleté a mohli do něho nastoupit pouze starší žáci (nad 17 let). Protože stu¬dium konzervatoře trvalo šest let, skladbu mohli studovat žáci instrumentálních oddělení ve čtvrtém až šestém ročníku se svým původním oborem současně. Dvořák učil od poloviny ledna 1891. Své budoucí studenty si šel poslechnout předem na koncert svých nejlepších budoucích svěřenců (15. 1. 1891 v Rudolfinu). Byl to večer významný i tím, že byl historicky prvým, kterým se nová kompoziční škola Pražské konzervatoře představovala. Mladý Suk se tam předvedl Fugou c moll (pro smyčcový kvartet), klavírním Triem c moll a dvěma Baladami d moll (pro housle a violoncello s klavírem). Vystupoval zde nejen jako autor, hrál též na housle i klavír – vedle svých kolegů O. Nedbala, R. Reissiga, Otto Bergera, ad. Jak je nám známo, úrovní koncertu byl Dvořák potěšen. Definitivní podobu dostalo zmíněné Sukovo Klavírní trio c moll (jako op. 2 vyd. 1907 u M. Urbánka) už ve třídě Dvořákově na jaře 1891.
Pod Dvořákovým dozorem pracoval Suk na jaře 1891 také na svém Klavírním kvartetu a moll (prem. na prvém Hudebním večeru skladatelů Dvořákovy třídy 13. 5. 1891). Poté, co do vyučovací hodiny přinesl další část druhé věty, Dvořák v nadšení ocenil jeho výtvor výkřikem: „Chlapík!“ a přidal prý i políbení na tvář.
Josef Suk a Vítězslav Novák využili vstoupení A. Dvořáka do profesorského sboru konzervatoře a prodloužili si studia o rok. Suk proto absolvoval až v červenci 1892 a to svou symfonickou Dramatickou ouverturou (9. 7. ji sám také dirigoval). Jen nedlouho na to složil v létě svou hravou, snad nejznámější skladbu: Smyčcovou serenádu Es dur inspirovanou Dvořákovou pobídkou: „Suku, teď je léto, tak udělejte něco radostného, aby to nebyly stále ty velkoleposti do moll“ (viz Živá slova Josefa Suka). Její provedení na koncertě konzervatorního orchestru 25. 2. 1894 způsobilo úplnou senzaci. Velký zájem veřejnosti dokládá dodnes recenze v Daliboru (z 3. 3. 1984, podepsáno šifrou Hda.), která už hodnotí dvacetiletého Suka jako představitele nové generace české hudby. Suk v tomto díle zcela popřel tragický pocit, který „visel ve vzduchu“ s fin de siècle. Ten u něho nacházel živnou půdu počátkem nového století, především ale pod tíhou osobních životních zkušeností. Ale nepředbíhejme.
Jak známo, se svým milovaným učitelem, Antonínem Dvořákem, se stal nedlouho na to příbuzným. Oženil se s jeho dcerou, svou velkou láskou, Otilkou, právě v den stříbrné svatby manželů Anny a Antonína Dvořákových, 17. 11. 1898. O tom, že se Suk stal Dvořákovým oblíbencem už na škole, bylo hodně napsáno. Dokladem toho, jak Dvořák svému mladému žákovi důvěřoval, je především to, že mu svěřil záhy své skladby k vytvoření klavírního výtahu: předehru Othello a Te Deum (obě vydal 1892 Simrock).
Konzervatoř Sukovi nedala „jen“ vzdělání a hluboký vztah s Dvořákem a jeho rodinou, ale také krásná a často celoživotní přátelství. Silné pouto se vytvořilo mezi ním a konzervatorními kolegy zvl. v Českém kvartetu, které vzniklo, jak známo, pod vedením profesora Hanuše Wihana; jeho primáriem se stal blízký spolužák K. Hoffmann, Suk hrál u partu druhých houslí, Oskar Nedbal na violu. Po smrti mladičkého violoncellisty O. Bergera se posadil Wihan ke svým žákům a záhy se svými svěřenci cestoval po celé Evropě. Suk svým kvartetním kolegům věnoval Smyčcový kvartet B dur op. 11 (r. 1896) a jednovětý kvartet op. 31 (r. 1911).
Několik let štěstí, kdy se těšil z harmonické lásky s Otilkou, a z narození syna Josefa (1902, otce nám dobře známého houslového virtuosa Josefa Suka), mu bylo inspirací a nábojem pro napsání cyklu Klavírních skladeb op. 12, hudby k Zeye¬rově pohádce Radúz a Mahulena, či hudby k dramatické Zeyerově legendě Pod jabloní, pěti vášnivých klavírních kusů Jaro, nádherné Fantasie g moll pro housle a orchestr a monumentální symfonické básně věnované královské Praze, Praga. Ale přišla léta opodstatněné trýzně po náhlém úmrtí Dvořákově (1904) a tragické ztrátě milované manželky (6. 7. 1905). Vyzpíval ji v pětivěté symfonii nazvané podle anděla smrti Asrael a ve vzpomínkovém klavírním cyklu určeném synovi: O matince. Později se v obdobném duchu nese i deset klavírních skladeb: Životem a snem. Od roku 1912 do 1917 pracoval na dalším rozsáhlém symfonickém díle, básni pro velký orchestr Zrání. Vlastní Sukovo tvůrčí zrání bylo přijímáno v letech protidvořákovské reflexe zvláště některými recenzenty nekompromisně, často i záporně (Z. Nejedlý a jeho okruh). Citlivého a bezelstného Suka tyto výpady vždy neblaze zasahovaly. Oporou mu byl umělecký vztah s dirigentem Václavem Talichem. V souvislosti s 1. světovou válkou pak Suk komponuje smyčcový kvartet Meditace na staročeský chorál Svatý Václave a poté jako tryznu legionářům Legendu o mrtvých vítězích. Po vzniku nového československého státu a vypsání anonymní soutěže k hudbě pro VII. Všesokolský slet (1920), komponuje Suk pochod V nový život. Později jej zaslal na olympijské hry do amerického Los Angeles (1932), za což mu byl udělen diplom za 2. místo, přičemž 1. cena nebyla udělena.
Po zestátnění Pražské konzervatoře je Suk jmenován prezidentem republiky T. G. Masarykem: „…řádným profesorem mistrovské školy státní konzervatoře hudby v Praze ad personam pro skladbu s účinností od 1. září 1922“ (mistrovská škola konzervatoře měla vysokoškolský charakter, proto její profesory jmenoval prezident republiky). A tak se Josef Suk navrací ve svých 48 letech na instituci, z níž jako jinoch vyšel. Nyní ovšem již jako nepřehlédnutelný umělec. 30. září téhož roku podepisuje služební přísahu. Dalšími skladateli, kteří byli jmenováni na místa profesorů skladby na mistrovské škole s počátkem Československé republiky, se stali: především Sukův „soukmenovec“ Vítězslav Novák, dále pak Josef Bohuslav Foerster a v Brně, na tzv. detašovaném pracovišti Pražské konzervatoře, Leoš Janáček. Mezi 36 žáky Josefa Suka jmenujme: Pavla Bořkovce, Emila Hlobila, Karla Reinera, Klementa Slavického, Dalibora Vačkáře. Roku 1929 absolvoval v mistrovské třídě J. Suka Jaroslav Ježek. Sukovou třídou prošla také řada studentů zahraničních, především z Balkánu: zvl. Mihovil Logar, Marijan Kozina, Slavco Osterc, Predrag Miloševič. Krátce se u něho učil také Bohuslav Martinů.
Do dějin konzervatoře se Josef Suk zapsal nejen jako pedagog, ale také jako její rektor. Školu vzal skutečně za svou. Tehdejší administrativní ředitel školy Jan Branberger zavzpomínal v roce 1936 slovy: „Kdo se blíže s ním stýkal na konservatoři, poznal, jak Suk konzervatoř miloval.“ (Sborník). Miloval otcovsky a přátelsky i své žáky a byl jim často rádcem, a to jak v četných proslovech, tak osobním přístupem. Jeho až dojemný osobní vztah k nim dokládá mj. dopis zaslaný D. Vačkářovi (tamtéž). Škola mu však také projevila svou náklonnost obzvláště při velkolepých oslavách jeho šedesátin (společenské akce, koncerty, velká výstava o životě a tvorbě). Nesmírnou energii v letech svého rektorování věnoval Josef Suk získání nové budovy školy, neboť budova Rudolfina se po roce 1918 stala sídlem nového parlamentu a Pražská konzervatoř přežívala v nevyhovujících náhradních prostorách. Dokonce dvakrát rezignoval na úřad rektora z přesvědčení, že byla konzervatoř poškozena (září 1924, říjen 1934). Po vyjasnění situace znovu ve funkci pro blaho školy pokračoval. Z několika dochovaných projevů ke studentům, profesorskému sboru apod. shledáváme jeho plné odevzdání se věci. Sukův rektorský projev z 18. 6. 1925 začínal slovy: „…nejdůležitější otázkou české hudby jest otázka stavby budovy státní konzervatoře spojené s velkým koncertním sálem, který by byl zároveň počátkem k úplnému zajištění strádající České filharmonie…“ Nové budovy, o jejíž přidělení neúnavně žádal, se Josef Suk již nedočkal. Zemřel v době své rektorské funkce, na náhlé selhání srdce, 29. 5. 1935. „Novou budovu“ po Chemickém ústavu České techniky získala konzervatoř těsně před svými oslavami 125. výročí (1936). Necelé dva roky před Sukovou smrtí byl premiérován jeho impozantní symfonický Epilog, resumé Sukova celoživotního uměleckého kréda, avšak i ohlašovatel Sukovy únavy z náročného života. Přesto, že na programu premiérového koncertu (20. 12. 1933) ve Smetanově síni Obecního domu přeškrtl přítomný prezident Masaryk název díla a přepsal jej povzbudivě z Epilogu na Prolog, Sukův plodný život se záhy uzavřel navždy.