Hudební Rozhledy
140 let Vídeňské státní opery
Vídeňská státní opera v květnu oslavila 140 let od otevření operního domu, který podle plánů architektů Augusta von Sicardsburga a Eduarda van der Nülla svou vídeňskou stavební firmou postavil český architekt a mecenáš Josef Hlávka. Do oslav se tak zapojilo i pražské Národní muzeum, které pro ochoz na druhém balkóně připravilo (ve spolupráci s Českým centrem ve Vídni, Velvyslanectvím ČR ve Vídni, Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových a Ministerstvem kultury ČR) výstavu s názvem Josef Hlávka – vídeňský stavitel, český architekt, evropský mecenáš. Autor výstavy Karel Ksandr připomněl především Hlávkovy vídeňské stavby (bylo jich přes 140!) – k vidění tu bylo mj. také pamětní stříbrné zednické náčiní a replika zlatého klíče k opeře, které sám císař, František Josef I., předal při otevření operního domu staviteli (když ani jeden z architektů se tohoto slavnostního momentu nedožil). Plány, obrazy a fotografie připomínaly významné Hlávkovy architektonické realizace, zvláště areál rezidence řecko-pravoslavného biskupa v Černovicích na Bukovině (dnes Ukrajina), za nějž Hlávka dostal v roce 1867 cenu na světové výstavě v Paříži. A nechyběla ani prezentace mecenášské činnosti Josefa Hlávky (který veškerý svůj majetek v hodnotě 5.279.766 korun rakouské měny! odkázal Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových) a nově vydané speciální pamětní známky.
Pohled do historie
Výstava představující stavitele Vídeňské státní (tehdy Dvorní) opery je jen dílčím pohledem do historie tohoto operního domu – ten komplexní přináší pozoruhodná nová stálá expozice v muzeu Státní opery, která pomocí cedulí, fotografií, dokumentů, ale i kostýmů, rekvizit či částí původního vybavení připomíná významné události ve Vídeňské státní opeře a významné osobnosti spjaté s tímto operním domem – od roku 1869 až do současnosti, tedy od prvního ředitele Franze von Dingelstedta až po éru současného ředitele Ioana Holendera.
Ke 140. výročí vyšlo také několik reprezentativních publikací – tou nejpodstatnější je rozhodně dvoudílná Kronika Vídeňské státní opery: neocenitelná databanka informací o všech sólistech a dirigentech, kteří zde působili (s daty prvních a posledních vystoupení, s počty vystoupení v jednotlivých rolích atp.).
Vídeňská státní opera dnes
„Uvidíte a uslyšíte vše, co vidí a slyší publikum v hledišti. Přesto nemusíte být na místě přesně před začátkem představení, můžete odejít, kdy se vám zachce, můžete na sobě mít, co je vám libo, a můžete si s sebou do řady vzít kočárek, dokonce i psa.“ Takto láká intendant Ioan Holender na novou atrakci, kterou Vídeňská státní opera poprvé vyzkoušela 24. května s Massenetovým Wertherem: live přenosy představení na obří obrazovku (50 m2) na náměstí Herberta von Karajana. Do konce sezony byl naplánován přenos 27 představení (v květnu, červnu, září a říjnu, kdy zazní ještě Aida, Mlčenlivá žena, Eugen Oněgin, Lucia di Lammermoor, Kouzelná flétna, Faust a Prsten Nibelungův) – a Claudia Schmied, rakouská ministryně pro školství, umění a kulturu, v rámci oslav opakovaně vyzdvihovala takovéto zpřístupnění opery širokému publiku za velečin, kterým se Ioan Holender zapíše do dějin. (Obdobný projekt má již řadu let i Bavorská státní opera, kde je však takto přenášeno pouze jedno představení během tradičního letního festivalu.) Osobně jsem vůči tomu dosti skeptická. Spolu s několika desítkami zvědavců jsem prožila na chodníku před operou příjemný večer s Massenetovým Wertherem – leč divila bych se, kdyby se tu scházelo větší množství operních fanoušků (či dokonce že by takto bylo možné oslovit nové diváky, kteří do opery normálně nezavítají): kamera z dálky zabírající celek a jednoduché reproduktory dávají spíše přibližný obrázek o tom, co se na jevišti a v orchestřišti skutečně děje. S kvalitou přenosů, jaké známe z MET, značně nesrovnatelné.
Vrcholem oslav se stal Mozartův Don Giovanni
Oslavy 140. narozenin Vídeňské státní opery vrcholily představením Mozartova Dona Giovanniho (bylo to 876. provedení tohoto díla ve Vídeňské státní opeře) – tedy symbolicky opery, kterou byl tento operní dům 25. května 1869 slavnostně otevřen. Jde o inscenaci režiséra Roberta de Simoneho z konce 90. let (obnovenou v roce 2003), duchem ovšem setrvávající hluboko v minulosti. Režisér v programu vysvětluje, kterak nás nechává cestovat časem (vražda Komtura v 16. století, Donna Elvíra přicházející ze 17. století, svatba Zerliny zasazená do 18. století, první finále za doby velké francouzské revoluce, romantická hřbitovní scéna – 19. století, banket u Giovanniho – začátek 20. století). Nicméně v rámci tohoto inscenačního klíče nerozehrává jednotlivé situace nikterak invenčně – na stále setmělé scéně (která má patrně navodit dojem svíčkami osvícené barokní scény s malovanými prospekty) ponechává interprety konvenčně operně pózovat a gestikulovat. Ildebrando D´Arcangelo (Don Giovanni), Ricarda Merbeth (Donna Anna), Soile Isokoski (Donna Elvíra), René Pape (Leporello), Michael Schade (Don Ottavio) – to je jistě značně reprezentativní obsazení, leč všichni jako by převážně více či dokonce někdy méně krásně zpívali noty, než aby skutečně vyjadřovali emoce, city. A tak pro mě po všech stránkách zůstalo u okázale slavnostního, ale poněkud vnitřně prázdného večera.
Ve Vídeňské státní opeře jsou, pravda, k vidění i inspirativnější projekty – patří k nim i nejnovější inscenace Čajkovského Evžena Oněgina, jakkoli režisér Falk Richter sice nechal obléknout postavy podle dnešní módy, ale kupodivu neměl ambice reflektovat na jevišti současný svět (jak bych předpokládala u dramatika, který sám píše politické hry o dnešku – ironizujícím pohledem na svět podnikatelů počínaje a disputací nad válkou na blízkém Východě konče). Režisér místo toho našel značné zalíbení ve výtvarných obrazech, kterým někde obětuje i psychologicky věrohodné jednání. Do prázdného prostoru vytrvale sněží. Na pár kvádrů jakoby z ledu, tvořících tu sedátka, tu pohovku, tu přímo jakýsi Taťánin pokojíček, tu pódium pro Triqueta nebo obří stůl. V pozadí v objetí nehybně stojí několik párů. Jednoduchý prostor, ze kterého dýchne chlad, osamělost, nostalgie – nakonec stejně jako z okázale slavnostního prostoru se schodištěm v Greminově paláci.
Jednání samotných postav a jeho motivace jsou v Richterově inscenaci ale do značné míry očekávatelné – s výjimkou dvou situací: Triquetova výstupu a souboje Oněgina s Lenským. Larinovi dopřejí Taťáně blahopřání od místní popové hvězdy, která mezi slokami narozeninové písně rozdává nadšeným děvčatům autogramy. Dárek, který Taťána s její povahou těžko může ocenit… K osudovému souboji Oněgina s Lenským málem nedojde – jak málo by stačilo a vše mohlo dopadnout jinak! Kdyby nebylo akurátního sekundanta, který razantně přeruší váhání dvou přátel, kteří se už už usmiřují. A to ještě není vše: Lenský nakonec těsně před výstřelem odloží zbraň a vychází Oněginovi vstříc – nový pokus o usmíření? Oněgin má již prst na spoušti a nestačí na Lenského gesto zareagovat.
Režisér v programu nabízí ještě jiný výklad situace, který ale podle mě z Lenského jednání zřetelný není: básníkovi se přes noc sesypal svět (ztratil lásku, přítele – a údajně dokonce tuší, že ani jako spisovatel nemá talent) a teď má dvě možnosti: „Pokusit se celý ten chaos zvládnout a začít nový život, nebo se prostě nechat zastřelit. A on se nechá zastřelit.“ Falk Richter sice leckde přiměl interprety k věcnému jednání bez operáckých klišé, ale takové významové nuance přeci jen nevyjádří. Režisér navíc patrně ani neměl snahu předvést na jevišti opravdu výrazné lidské či společenské typy – a nebo k tomu jen neměl příležitost? Tamar Iveri (Taťána) i Simon Keenlyside (Oněgin) sice své party výborně zpívají, ale ani jeden z nich pro mě není příliš charismatickou osobností. Nejpozoruhodnější postavou večera pro mě byl Lenský – ve Vídeňské státní opeře ten večer debutující Marius Brenciu ho hrál jako snaživého úředníčka, proti němuž je nenápadný, důstojně se po jevišti procházející Oněgin elegance sama.
Za dirigentským pultem stál sám hudební ředitel Seiji Ozawa – a k mému úžasu neměl večer právě pevně v rukou: temporytmicky se mu sypala většina (!) sborových scén a ani se sólisty se někde hned neshodl na tempech… Orchestr rozezněl do nádherných lyrických ploch, efektně dynamicky vystavěných, s parádně sladěnými smyčci – leč tu a tam se v orchestru ozval i technický kiks – a nejinak tomu bylo i při slavnostním představení Dona Giovanniho, které řídil pětatřicetiletý řecký dirigent Constantinos Carydis! Dosti překvapivé v operním domě, který se v rámci oslav 140. narozenin právem chlubí, že tradičně patří mezi ty nejvýznamnější v Evropě… Platí to stále?