Hudební Rozhledy
Novinky soudobé hudby
VII. Zdeněk Šesták: Symfonie č. 6 „Věčný nepokoj srdce“
S partiturou Symfonie č. 6 Zdeňka Šestáka jsem se setkal poprvé při jednom z mnohých setkání s jejím autorem. Samozřejmě, že všechna tato setkání souvisela s premiérou 28. 4. 2009, na které jsem se s velkou úctou jako dirigent podílel. Ač se jedná o partituru z roku 1979, premiéra symfonie se uskutečnila až v roce 2009, tedy třicet let od vzniku díla – a to ve Dvořákově síni pražského Rudolfina se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v rámci abonentního cyklu tohoto tělesa. Hned od prvního momentu bylo jasné, že se jedná o hudbu vášnivou, neklidnou, vyhrocenou a velice expresivní. Setkání s hudebním skladatelem a muzikologem Zdeňkem Šestákem však nejsou cenná pouze umělecky, ale i lidsky. O tom svědčí i filosofický podtext této symfonie, ale i řady jeho dalších děl. O celkové náladě a charakteru hudby nejlépe promluví sám autor: „Podtitul skladby naznačuje, že jde o dílo v užití hudebně výrazových prostředků značně neklidné. Nejde o idylu: hudební obsahovost je vyhrocená, expresivní, místy překypující vnitřní zápasivostí. V mé páté symfonii (Chronos) je jedinec jako nezúčastněný pozorovatel vtažen do ´hry´ a zápasu o smysl lidského bytí, hledání úsilí o šťastný život. Šestá symfonie v tomto hledání pokračuje: na čtyřdílném půdorysu jsou tu ztvárněny nejrůznější emocionální obsahy, jež se dotýkají našeho srdce v jeho touhách, obavách i nadějích. Základním nosným principem je lineární uchopení přediva hlasů. Celým dílem jako jakási ´idée fixe´ prochází tematicky nenápadný model, tvořený dvěma vedle sebe ležícími malými terciemi. Od motivku d-f, ges-es se odvíjejí další hudební myšlenky. Otázka, co je lidské srdce, zůstává nezodpovězena. Je to jen malé neumělé nahlédnutí do věčného tajemství lidské duše.“ Celá Symfonie č. 6 „Věčný nepokoj srdce“ tvoří uzavřený oblouk, neboť hlavní „motiv“ (ač se tomuto termínu sám autor brání) dvou tercií d – f, ges/ enharmonicky jako fis/ – es, celou symfonii otevírá a zároveň uzavírá. Tento „motiv“ či spíše intervalový vztah prostupuje celou symfonií, dramaticky se vyvíjí od prvotního ponurého unisona violoncell a kontrabasů (kdy se plíživě objeví v pomalém úvodním sostenutu) přes konfliktní augmentaci v podobě janáčkovské sčasovky, časté kontrapunktické práci až po závěrečné zklidnění v posledních taktech celé symfonie. Čtyřvětá symfonie prochází dramatickými proměnami – lidské srdce bouří – dramatická druhá věta Allegro agitato, ale hledá i melancholické zklidnění, stesk a smutek v třetí větě Andante moderato assai. Spirito. Závěr symfonie ve čtvrté větě Allegro giusto nás však zanechá v počáteční atmosféře nejistoty, jako by věčná otázka lidského srdce zůstala nezodpovězena. Harmonicky se Zdeněk Šesták zcela nekompromisně podřizuje lineárnímu vedení hlasů – je doslova „nekompromisní“ a souzvukový výsledek odpovídá ve vertikálách „ostrému“ či lépe „příkrému“ jazyku 2. poloviny 20. století. V řadě míst (zejména v těch, která mají mít pouze barevný efekt pozadí) používá autor bitonalitu. Protože se jedná na většině míst o hudbu veskrze polyfonickou, je třeba uvědomovat si význam jednotlivých linií, které často vytvářejí jakési schoenbergovské hlavní a vedlejší hlasy. Celá symfonie pak končí souzvukem čisté kvinty, vlastně prázdné kvinty, kdy nepřítomnost „durovosti“ nebo „mollovosti“ v nás zanechává nejistotu a vlastně přímo „znázorňuje“ onen věčný nepokoj. Bezesporu je to hold velkým symfonikům 20. století, zejména Dmitriji Šostakovičovi.
Pozoruhodná je také instrumentace celé symfonie, jedná se o mohutný provozovací aparát rozměry podobný mahlerovskému orchestru – zejména obsazení dřev. Rozsáhlý je též instrumentář bicí baterie. Autor pracuje často s barvami jednotlivých nástrojových skupin – dřev, smyčců a žesťů – jak říká sám autor, důležité jsou nástrojové bloky. První věta symfonie, Allegro moderato, by se dala charakterizovat jako principiální A-B-A forma, i když velmi volná. Její základní tempové rozvržení je však část pomalá – rychlá – pomalá. První část (57 taktů) přináší ucelenou gradaci, která je způsobena jednak vývojem hudebního materiálu, jednak zhušťující se instrumentací. Bod kulminace přichází v taktu 26, pak se celý vývoj zklidňuje. Úvodní pasáž nižších smyčců obohacuje barva bitonálních souzvuků – akordů dřev. Posléze přejímají melodickou linku housle, k nimž se přidávají dřeva a žestě. Zvuk narůstá do celkového pléna, aby byl vystřídán blokem žesťů, jehož účelem je zklidnit dosavadní spíše dramatické dění. Následuje blok dřev, ve kterém flétna a harmonie dřev znovu exponuje úvodní motiv dvou tercií obohacený o ostinátní protihlas fagotu. Následující blok smyčců je vlastně anticipací celé třetí věty. Celá střední pasáž „B“ má pak vysloveně dramatický charakter. Úvodní motiv dvou tercií přestává mít ráz otázky, ale stává se úsečnou sčasovkou, která přechází od prvních a druhých houslí přes nižší smyčce až po dřeva. Celý tento vývoj nás zavádí do bodu kulminace středního dílu, výbuchu orchestrálního pléna s charakteristickým synkopickým rytmem. I tento se nám ještě později objeví. Jednak ve větě samotné (o 19 taktů později), ale i ve větách dalších. Následuje motorická část, v které nad základní rytmickou pulsací violoncell a kontrabasů plyne ostrá melodická linka houslí a dřev. Tato hudba jako by hnala lidské srdce stále kupředu. Nad tímto proudem však dominuje nejprve trombón ve svém sólu, posléze trubky. I tento proud se však uklidňuje, instrumentace „řídne“ a přichází reminiscence na úvodní oddíl „A“ ze začátku symfonie. Oddíl, který následuje, nabízí rozhovor hoboje se sordinovanými trubkami, které svojí barvou zdánlivě připomínají spíše dřeva. Ústí do oddílu „Poco calmo“, který je však pouze předstupněm definitivního návratu části Sostenuto. Výrazné sólo piccoly střídá opět blok smyčců, objevují se souzvuky v půlových hodnotách v příkré harmonii. V místě kulminace se přidává tympán, dvojice osmin se čtvrťovou pauzou znázorňuje tep srdce. Po bloku žesťů s výrazným pizzicatem smyčců přicházejí opět dřeva, která zlověstně opakují v ostinátu tercie cis-e, f- d, tentokrát se symbolikou stroje času, neúprosném v jeho čtvrťovém tepu. Následuje „Tempo primo sostenuto“ s výrazným flétnovým tématem, jehož hlava obsahuje onu tercii a konec celé fráze se několikrát jako povzdech opakuje. Celá věta se jako by „rozprostírá“ do pianissimových smyčců.
Druhá věta, Allegro agitato, je dramatické scherzo – jedná se rovněž o třídílnou formu A-B-A. Úvodní oddíl se žene ve zběsilém tempu – dřeva a žestě v jednotné rytmické – nikoliv však melodické lince. Oproti nim se pohybují smyčce v úsečných osminových rytmech a po většinu času opakují rytmické modely, které se pravidelně nebo nepravidelně obměňují. Nad nimi dochází k reminiscencím na první větu, ať již v podobě oněch tercií, nebo charakteristického půlového doprovodu z úvodu první věty. Často má hudba druhé věty podle přání autora bizarní charakter, zejména v pasážích, kde se zvukově prosazuje Es klarinet. Po návratu úvodního třináctitaktového úseku rozšířeného na dvacet taktů přicházejí bizarní osminová pizzicata, která se přes počáteční rozvrstvenost srovnávají do pravidelného čtvrťového pohybu. Dále se opět objevují tercie v rychlém rytmickém tepu spodních smyčců. Nad nimi se odehrává kantiléna houslí a dřev.
Úsek B vyrůstá z hlavy počátečního klidného „Pochettino meno mosso“. Jedná se o jakési variace. Motiv se prezentuje v řadě obměn ve zpěvném espressivu smyčců, hned zpočátku. Pak přichází rytmický model, opět dominuje zpěvnost a postupným narůstáním instrumentace nabývá věta na síle, gradace se zdůrazňuje označením marcato, až zaznívá v plné síle jako temné téma vyzívajícího osudu. Následuje nesmlouvavé rytmické unisono. Narůstá instrumentace a dostáváme se opět k celému plénu, v kterém znovu dominuje pozounové sólo. Další rytmický prvek trioly s vynechanou poslední notou se postupně rozplývá, a přichází blok smyčců s jemným předivem hlasů. I to se ale postupně rozplývá a přichází prudké accelerando do úvodního oddílu A. Ten je rozšířen o výraznou rytmickou pasáž smyčců a dřev, do níž v půlových notách jako by chorálově nastupují žestě. Celá pasáž graduje, až náhle z celého orchestru hrají pouze smyčce, které unisono hrají pizzicato. Postupem času se k nim přidruží i barevný doprovod dřev.
Třetí věta, Andante moderato assai. Spirito, je čistě smyčcová a ze všech částí symfonie nejkratší. Jemnému předivu hlasů dominují housle – zejména skupina prvních houslí, které se často dostávají až do čtyřčárkované oktávy. Je to hudba plná smutku a nostalgie, smyčce vytvářejí zvukové plástve jen občasně narušené osminovým pohybem. Třetí věta attacca přechází do věty čtvrté – Allegro giusto. Ta by se dala označit jako reminiscenční a kontrapunktická. Základní „tercie“ se zde objevují ve fagotech, violoncellech a kontrabasech, opět navozují ponurou atmosféru. Nad nimi se klene protihlas zpěvných prvních houslí. Postupně se objevuje chvějivé tremolo. Instrumentačně věta roste, přicházejí rytmická pizzicata ve smyčcích. Melodickou funkci přebírají smyčce a dřeva vytvářejí rytmicky ostrý doprovod, dočkáme se i reminiscence instrumentační stylizace ze středního dílu druhé věty. Rytmicky výstražná skupina šestnáctinových not hraná celým orchestrem unisono je nahrazena zpěvností. Reminiscencí je i výstražný rytmus z první věty. Ten navozuje závěrečný oddíl, kdy nad rytmizovaným tremolem zní chorál žesťů a dřeva v prudkých vzestupných šestnáctinových bězích. Následuje náročné klarinetové sólo doplněné pizzicatem. Po něm nastává uklidnění, ale připravuje se již poslední nápor tutti místa. To připomene vzepětí věty první. Následuje již jen dovětek v podobě reminiscence na úplný úvod.
Ještě v Rudofinu po provedení za mnou přišla moje vrstevnice a když mi podávala ruku, řekla mi, že Šestákova symfonie nebyla jen plná vášně, ale zároveň z ní vyzařovala zvláštní síla a opravdovost. I moje pocity „zevnitř“ této velmi komplikované partitury byly podobné. Rytmus „nepokojného“ srdce ve velmi neklidné době a autorovo poctivé hledání jistot – asi tak by bylo možno stručně označit základní myšlenku Šesté symfonie Zdeňka Šestáka.