Hudební Rozhledy
S profesorem Radomilem Eliškou, jehož Má vlast vzrušila Tokio
O Radomilu Eliškovi (1931) je známo, že patří nejen k čelným dirigentským osobnostem, které dovedou své svěřence svým naprosto přirozeným muzikantským kouzlem inspirovat k mistrovským výkonům, ale i k těm mistrům taktovky, jehož gesta, představující ojedinělou lekci samu o sobě, umějí vykouzlit u každého interpretačního tělesa vzácný pocit jistoty. Umí toho a dokázal toho daleko víc, než odpovídá pozornosti, jaké se mu dostává v médiích. Například po jeho únorovém provedení Smetanovy Mé vlasti v Tokiu s NHK Symphony Orchestra charakterizoval Radomila Elišku kritik Kei Youshimura v odborném tokijském měsíčníku „Ongaku no tomo“ jako „vzácného a vysoce hodnoceného dirigenta“, přičemž jeho interpretace Smetanovy Mé vlasti byla označena za jednu z nejlepších v celé historii tohoto nejvýznamnějšího japonského tělesa. Málokdo také ví, že zcela výjimečného ohlasu tam dosahovala i jeho další dirigentská vystoupení, přestože, když přijížděl do Japonska před pěti léty poprvé, neprovázela ho prakticky žádná blyštivá reklama v podobě exkluzivních nahrávek, jako tomu bývá u řady slavných jmen zvykem. A to ještě nehovoříme o jeho dalších aktivitách, zejména pedagogickém působení, které pro něj představuje už přes třicet let další bytostné poslání. Náš rozhovor se uskutečnil v době, kdy byl umělec ještě plný dojmů ze své zatím poslední návštěvy Japonska, otázky však nesměřovaly jenom k této události.
Na některé momenty a tváře se zapomenout nedá. Co se týče Brna, například na osobnost tak neuvěřitelně encyklopedicky vzdělanou a přitom nesmírně laskavou, jakou představoval prof. Gracian Černušák, nebo na mého učitele z JAMU, prof. Bakalu, jehož vliv byl nesmírně inspirující. Vždyť to byl jeden z nejbližších studentů Janáčkových, měl přístup do Janáčkovy rodiny, u křtu obou jeho synů i dcery byl Janáček kmotrem a co bylo nejpozoruhodnější, bylo mu dokonce dovoleno otvírat onu truhlu, kam mistr odkládal své rukopisy (tak byl zachráněn Zápisník zmizelého). Vzpomínám také, jak jsem měl ve třetím ročníku JAMU jako jeho posluchač (a také žák Antonína Balatky, Josefa Veselky a Viléma Steinmana) dirigovat s orchestrem brněnské akademie na Pražském jaru Janáčkovo Concertino a Capriccio, ale jak z toho kvůli mému smolnému úrazu při fotbálku sešlo.
Nechtěl jsem propást příležitosti, a těch bylo v Praze víc. Praxe v Českém souboru písní a tanců nelituji, měl jsem tam k dispozici orchestr a velmi slušný pětačtyřicetičlenný sbor, nelituji ani praxe v AUSu, kde jsem poznal řadu svých budoucích kolegů – v prvních houslích například seděl Jiří Tomášek a Ivan Štraus. Potom jsem se ale dověděl zcela náhodně od dr. Šefla, že u Karlovarského symfonického orchestru vypisují konkurs. Podařilo se, a tak začalo mé nejdelší angažmá šéfdirigenta, které trvalo 21 let.
Seběhlo se to rychle. V únoru 1990 se orchestr v souladu s tehdejším trendem prostě usnesl, že chce mít v čele zahraničního dirigenta. Na druhé straně, snad nejvíc tuto zprávu o mém odchodu z Karlových Varů uvítal tehdejší děkan Hudební fakulty AMU profesor Chuchro, protože byl rád, že mě bude mít na dirigentské katedře na plný úvazek, i když jsem pak ještě šest sezon pomáhal vést orchestr v Mariánských Lázních.
Za prvé jsem po listopadu neučinil to, co učinilo mnoho jiných. Vůbec mě nenapadlo, že bych se měl přihlásit k nějaké agentuře, spoléhal jsem na to, že jsem známý. Za druhé jsem byl nějaký čas dost vážně nemocen a za třetí se musím přiznat, že jsem zanedbal studium angličtiny. Vždyť i v Japonsku se dosud dorozumívám německy. Hudebníkům to nevadí, zdá se, že špičkovým hráčům je tento jazyk dokonce bližší. Snad všichni z nich pobývali studijně nejméně rok ve Vídni, ve městě pro ně zaslíbeném, nebo hráli na základě výměny v německých a rakouských orchestrech. Ale ještě k té publicitě. Představte si, že všude v Tokiu před vaším koncertem s NHK orchestrem visí velký zvací poutač, že noviny přinášejí záběry ze zkoušek, dělají s vámi rozhovory, že v gramofonových prodejnách vystavují vaši nahrávku, nebo že když přijdete do Sappora, kde jsem byl jmenován stálým hostujícím dirigentem, vyvěsí na radnici českou vlajku, a to nemluvím o pozornosti, s jakou o vás na každém kroku pečují. Jen malý příklad – když jsem dodirigoval skladbu a po potlesku odcházím z pódia, stojí ve dveřích zřízenec v perfektním obleku s motýlkem, v jedné ruce drží bílý ručníček a v druhé minerálku. Možná, že to bylo kvůli mému věku, ale spíš je to samozřejmostí. Co se týče důvěrnějšího poznávání cizího prostředí, bylo mi dobře u srdce, když jsem zjišťoval, co všechno Japonci o naší kultuře vědí. Přednášel jsem v tamní Janáčkově společnosti a žasl jsem, kolika nahrávkami Janáčkovy hudby se mohou tito zapálení nadšenci probírat a vůbec, co všechno o Janáčkovi vědí. A nejen o něm, ale například i o Břetislavu Bakalovi. Navíc, jak mile působilo, když jsme byli s manželkou pozváni do tamní Čapkovy společnosti. Za pozoruhodný považuji už jenom fakt, že něco takového v Japonsku existuje. Tato společnost navíc Čapkovy hry i vydává.
Jedním z nejzajímavějších úkolů, a to i vzhledem k tomu, že se snažím o systmatické prosazování Janáčkovy hudby, bylo pro mne nastudování a provedení Glagolské mše v Ósace. Účinkoval kvalitní Ósaka Philharmonic Orchestra a stočlenný sbor. Jen sólový kvartet byl na mé přání český. Jedničkou je však nesporně NHK Symphony Orchestra, mimořádně kvalitní orchestr, jehož smyčce jsou určitě na úrovni České filharmonie. I když je jeho majitelem tak mocná instituce, jakou je Japonská televize a rozhlas, má řadu velmi bohatých sponzorů (Toyotou počínaje) a k dispozici koncertní síň pro 3600 posluchačů. Tam jsem s ním v únoru uváděl Mou vlast, zatímco dvořákovský program se konal v Orchard Hall a mozartovský program ve slavné Suntory Hall. Hráči NHK jsou zřejmě královsky placeni, přál bych vám vidět parkoviště členů orchestru. Připomíná nejnovější autosalón. Druhé místo bych přiřkl tokijskému Metropolitan Symphony Orchestra a třetí Tokyo Philharmonic Orchestra. Uvědomme si, že jenom v Tokiu je sedm profesionálních symfonických orchestrů. Za další prvotřídní bych považoval filharmonii v Sappporu, oba první orchestry v Ósace, orchestr ve Fukuoka a Japan Philharmony Orchestra (mimochodem – orchestr z Nagoje, který jsme uvítali na PJ, zde, bohužel, prokázal slabší úroveň). Ale vraťme se k NHK orchestru. Je neuvěřitelné, kolik slavných a u nás velmi známých jmen se tam neprosadilo, sám jsem pocítil, jak si mě v úvodu první zkoušky jeho hráči testují.
Mezi japonskými a našimi orchestry je jeden podstatný rozdíl. Když přijdete v Japonsku do první zkoušky, zjistíte, že každý hráč si nejen prošel svůj part, ale také ho dokonale technicky zvládá. Kdyby byl dirigent méně náročný, mohl by po první zkoušce klidně říct, pánové děkuji, koncert může začít. U NHK jsem tak měl neuvěřitelný časový prostor (4 hodiny čistého času na každou zkoušku) k tomu, abych mohl skutečně tvořit, například zkoušet po velmi krátkých úsecích a opravovat frázování, určovat, jak dlouho má znít čtvrtka, vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi pianem v trubkách a pianem v primech, sem tam dolaďovat nějaký akord a snažit se, aby orchestr cítil hudbu v celkových proporcích, uměl dělat trpělivě pozvolné crescendo i diminuendo, shrnutě řečeno neustále vsugerovávat hráčům svou představu. Přitom jsem se musel vyvarovat v případě chyb jakéhokoliv přímého nesouhlasu, protože Japonci vůbec neznají v našem slova smyslu zápor a všechno diplomaticky opisují na způsob „bylo to dobré, přesto bych si přál ještě to a ono…“. Myslím, že důvod, proč Japoncům takový způsob zkoušení velmi imponuje, spočívá i v tom, že oni jsou od svých domácích dirigentů zvyklí spíš na způsob, při kterém se skladba tak dlouho přehrává, až existuje mezi dirigentem a orchestrem naprostá shoda. Dotkl jste se českosti pojetí. Víte, že nejsem dogmatickým zastáncem do puntíku dodržovaného zápisu v partituře, vždyť ten je evidentně neúplný, nepřesný. Zajímá mě „Vlast“ Talichova, Kubelíkova, nejen „Vlast“ jako taková. Ten výklad musí být ryze osobní, tvůrčí a prožitý. I to přispívá k tomu, že když si poslechnete třeba mé nahrávky Dvořáka, uskutečněné v Sapporu, nepoznáte, zdali hraje orchestr český nebo japonský. A tak tomu bylo i s tokijskou Mou vlastí.
Snad na to, až dokončím nahrávky všech pěti Dvořákových vrcholných symfonií (č. 5 až 9) a Mé vlasti, které si ode mne objednal rovněž báječný Sapporo Symphony Orchestra pro japonský prodej. Je to velmi zavazující úkol. Jsem ale šťastný, že mohu takovou službu pro českou hudbu vykonat.