Hudební Rozhledy
Cesta hudby napříč stoletími
Vážení a milí čtenáři,
hudba, která tvoří nedílnou součást našeho každodenního všedního života i jeho svátečních chvil, vykonala pro člověka na své dlouhé cestě lidskými dějinami již nesmírně mnoho. Svým způsobem se v tomto svém základním směřování nikdy nezměnila, proměňuje se jen její podoba a prostředí, v němž žije. A to od divokých tanců v mihotavém svitu plamenů mezi holými skalami, jež měly zajistit lidem dostatek potravy, přes impresivně znějící gregoriánské chorály rozléhající se pod klenbou gotických katedrál, majících chránit před morem, válkami a jinými pohromami až po dnešní kontroverzní technopárty, které jakoby se vracely v čase zpět – pod širé nebe. Nejen však jejich organizátory a účastníky oslovuje magické prostředí přírody nebo alespoň pouhá nebeská klenba namísto štukovaných stropů divadel či honosných koncertních síní! Vzpomeňme například na doslova zlomové vystoupení trojice nejslavnějších tenoristů konce 20. století, José Carrerase, Plácida Dominga a Luciana Pavarottiho, v římské aréně Caracallových lázní 7. července před devatenácti lety. Stal se z něho doslova fenomén, který postupně přilákal statisíce lidí, kteří dříve na operu vůbec nechodili, a jehož určitou variantou (byť „krytou“) jsou i přímé přenosy operních představení z newyorské Metropolitní opery v kinech, rozesetých po celé Evropě.
Díky působivosti prostředí tak i celá řada hudebních přehlídek a festivalů, konaných v letních měsících, přesouvá alespoň část svých programů do přírodních amfiteátrů. Je to ovšem pokaždé sázka do loterie, neboť do hry vstupuje neovlivnitelný faktor – počasí. A to zatím letos těmto festivalům příliš nepřeje, ať již vzpomenu např. na právě probíhající Smetanovu Litomyšl či Mezinárodní festival komorní hudby v Českém Krumlově. I tak ale stojí tyto zážitky za to. Přinášejí totiž zvláštní, těžko definovatelné pocity, kdy člověk vnímá hudbu jinak, než v uzavřeném divadelním či koncertním prostoru. Jaksi plněji a emotivněji, jakoby fungoval jakýsi hluboký atavismus předků, vracející člověka k jeho kořenům...
Nicméně tím samozřejmě koncertní sály či divadla nic na své atraktivitě neztrácejí, ba právě naopak. Není to nakonec ještě pomalu ani měsíc, kdy skončil náš nejvýznamnější hudební festival, Pražské jaro, vesměs v letošním roce kritikou, návštěvníky i hostujícími umělci hodnocený jako velice úspěšný. Kromě pestrého programu i řady významných interpretů přinesl i několik zajímavých společenských akcí, mezi nimiž letos poprvé nechyběly ani – vzhledem ke skladatelovu jubileu sváteční – Foerstrovy Osenice a naopak, tento rok již druhou desítku let Pražským jarem organizované Sukovy Křečovice. I ty byly tentokrát více než slavnostní: nesly se totiž ve znamení osmdesátin jejich hlavního protagonisty, Mistra Josefa Suka. Protože však o celém, letos již 64. ročníku tohoto festivalu přinášíme na následujících stranách více než podrobné informace, pojďme se alespoň ve zkratce podívat na jeho programovou nabídku v příštích dvou letech, kterou prostoupí zejména dvě skladatelská výročí: a sice opět Bohuslava Martinů, u něhož se bude pro změnu připomínat 120. výročí jeho narození, a nově Gustava Mahlera, kterého bude festival rovněž oslavovat dva roky za sebou. Nejprve u příležitosti 150ti let, uplynulých od jeho narození, kdy v jeho rámci uslyšíme například Písně o mrtvých dětech v podání skvělého Matthiase Goerneho a Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu s Herbertem Blomstedtem, a po té v roce následujícím, neseném ve znamení sta let od skladatelova úmrtí, v němž bude festivalovým vrcholem jeho olbřímí „Symfonie tisíců“, kterou kromě ostatních účinkujících uslyšíme v podání dvou orchestrů (České filharmonie a NDR Sinfonieorchester Hamburg) řízených Christophem Eschenbachem. Bonbónkem bude ale rovněž Mahlerova Šestá, která 66. ročník v provedení Berlínské filharmonie v čele se sirem Simonem Rattlem uzavře. Dramaturgie Pražského jara však nezapomněla kromě jiných ani na 200letá výročí Roberta Schumanna a Fryderyka Chopina, jemuž např. věnuje v příštím roce svoje recitálové vystoupení první americký vítěz chopinovské soutěže ve Varšavě v roce 1970, miláček pražského publika, Garrick Ohlsson.
A na závěr už jen opravdové highlights. O prolog v neděli 9. května příštího roku se postarají provedením Bachových motet poprvé u nás vystoupivší English Baroque Soloists a Monteverdi Choir v čele se sirem Johnem Eliotem Gardinerem, poprvé v České republice také přivítáme jednaosmdesátiletého André Previna, který stane nejen za pultem České filharmonie, ale objeví se rovněž jako klavírista v komorní sestavě ve vlastní skladbě psané pro klarinetistu Thomase Martina, a poprvé přijede i čtyřiasedmdesátiletý „král klezmeru“, v Argentině narozený klarinetista Giora Feidman, jenž nahrál s Itzhakem Perlmanem soundtrack k oscarovému filmu Schindlerův seznam. Naopak znovu se k nám vrátí osvědčená sestava The Academy of St. Martin in the Fields s Murrayem Perahiou, Anne-Sophie Mutter tentokrát s Pittsburgh Symphony Orchestra a Manfredem Honeckem či Ensemble Intercontemporain přímo s pětaosmdesátiletým Pierrem Boulezem. A koho vedle Edity Gruberové přivítáme v roce 2011? Skvělého barytonistu Thomase Quasthoffa či po deseti letech opět Newyorskou filharmonii s jejím nynějším šéfem Alanem Gilbertem a Lisou Batiashvili...
Máme se tedy opravdu na co těšit, ale teď využijme léta a hudby v nezapomenutelných kulisách přírody!