Hudební Rozhledy
Široký záběr Janáčkova máje
Třicátý čtvrtý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj, který se uskutečnil od 20. 5. do 9. 6., znovu potvrdil špičkové místo této hudební přehlídky na hudební mapě České republiky. Rozsahem, dramaturgickou koncepcí, kvalitou pozvaných sólistů, souborů a orchestrů a v neposlední řadě zájmem posluchačské veřejnosti festival dosáhl v našich podmínkách nebývalé úrovně a umělecké kvality. Janáčkův máj si vybudoval vysoký kredit, o který je třeba stále pečovat i v následujících letech. Nepochybuji, že se to podaří a že i přes současné obtížné podmínky světové hospodářské krize jeho partneři a sponzoři v čele se skupinou ČEZ dobře vědí, že podporují profesionálně i organizačně výtečně vedenou instituci s mimořádným společenským dosahem. V čem můžeme spatřovat široký záběr festivalu? Jistě zejména v pestrém koncertním programu od baroka až po současnou tvorbu, ale také v dílčích ukázkách výrazných projevů filmové a jazzové hudby, folkloru i soudobé opery a nepochybně také v doprovodných festivalových výstavách. Klíčový je ovšem široký místopisný záběr zahrnující vedle Ostravy několik regionálních center Moravskoslezského kraje, zejména Opavu, Frýdek-Místek, Třinec, ale také Krnov, zámek v Kravařích či chrám sv. Mikuláše v Ludgeřovicích. Není bez zajímavosti uvést alespoň několik jmen, která dominovala tomuto festivalovému ročníku: Gabriela Beňačková, Magdalena Kožená, Lubomír Brabec, Ivo Kahánek, světoznámý vítěz Chopinovy soutěže ve Varšavě Dang Thai Son či neméně proslulý pianista Mikhail Rudy, Leoš Svárovský, Petr Altrichter, Sharon Kam, Filharmonie Brno, Český filharmonický sbor Brno, Basilejský komorní orchestr s Kristjanem Järvim, Pražská komorní filharmonie s Jakubem Hrůšou – jistě kvalitní společnost znamenitých hudebních osobností a těles.
Ze tří dnů, které jsem strávil na Janáčkově máji, podávám v následujících řádcích podrobnější informaci. České noneto, v letošním roce oslavující neuvěřitelné jubileum 85. výročí vzniku, se představilo (Dům kultury Ostrava, 26. 5.) v interpretačně i posluchačsky náročném programu, který znamenal setkání se skvělým komorním uměním. Soubor v současném hráčském obsazení (se dvěma ženami – Romanou Zieglerovou na postu primária a Simonou Hečovou u pultu violoncella) je v perfektní kondici. Zvuková vyváženost, interpretační brilance, tónová kultura i souhra – to vše jsou atributy, jimiž členové ansámblu důstojně navazují na jedinečnou uměleckou tradici svých předchůdců. Rád se přiznám, že festivalové vystoupení Českého noneta mě nadchlo: první půle večera obsahovala skladby, souboru přímo věnované. O Nonetu Bohuslava Martinů je to všeobecně známo, autor dílo dokončil před padesáti lety, v roce své smrti 1. února 1959 už v Schönenbergu u Basileje, kde také našel na dvacet let svůj poslední odpočinek na pozemku přítele, dirigenta Basilejského komorního orchestru Paula Sachera. Soubor má tedy skladbu bezpečně zažitou a hraje ji s nadhledem a maximální jistotou. Méně se již ví, že svou čtyřdílnou taneční suitu Baletti a 9 věnoval Českému nonetu také žák B. Martinů Jan Novák, který od roku 1968 až do své smrti roku 1984 žil v cizině. Toto dílo zaznělo na úvod večera jako mistrovská ukázka autorova neoklasického stylu a můžeme na něm demonstrovat, jak se Novák stále častěji právem znovu vrací do koncertních sálů. Jeho invenčně bohatá a zajímavá tvorba, později obohacená o jazzové prvky a kompoziční techniky druhé poloviny 20. století, si to svou prvotřídní kvalitou nepochybně zaslouží. Cenné poznatky z osobního kontaktu s umělcem si mohli přečíst návštěvníci koncertu v tištěném programu z pera doc. Ivana Měrky: „Zakládal si na tom (v tom vznešeném slova smyslu), že měl „klasické“ vzdělání – přímou reflexí byly latinské názvy u většiny jeho skladeb – a že byl žákem Bohuslava Martinů… Tak jsem to cítil v rozhovorech s ním, o pět let starším brněnským spolužákem, vždy srdečně přátelským, optimisticky elegantním, noblesním dědicem antické kultury se smyslem pro úsměvné veselí a vtip přecházející v duchaplnou ironii – vše to, co nalézáme vedle přesvědčivě svěží muzikality v jeho skladatelském díle“. Po přestávce zazněla Brahmsova Serenáda D dur, op. 11. Původní šestivětou verzi pro nonet, která měla údajně premiéru v roce 1859, autor na radu přátel přepracoval, a tak jsme skladbu donedávna znali vlastně jen v orchestrální podobě, protože komorní rukopis Brahms později zničil. Novodobou verzi pro noneto vytvořil Brit Alan Boustead v roce 1986 na podkladě prvního vydání orchestrální partitury z roku 1860. Provedení třičtvrtěhodinové skladby se stalo v podání Českého noneta lahůdkovou oslavou emocionálního bohatství a nástrojové brilance tohoto mistrovského, posluchačsky náročného opusu.
Magnetem festivalového koncertu Pražského komorního orchestru bez dirigenta (Dům kultury Ostrava, 27. 5.) byla nepochybně mimořádně talentovaná, dvacetiletá houslová hvězda z Německa Veronika Eberle. Po úvodní Beethovenově orchestrální předehře Coriolan přednesla sólový part Mozartova Houslového koncertu G dur, KV 216. Trvalo sice pár úvodních taktů, než se zklidnila, ale pak již tato mladá dívka publikum zcela ovládla. Lahodný a podmanivý zvuk jejího nástroje z dílny Giovanni Battisty Guadagniniho z roku 1783 nadchl křehkou krásou, výrazovou intenzitou i citlivou spoluprací s orchestrem. Mladá půvabná umělkyně zaujala svými pianisimy v pomalé větě i bezchybnou brilancí, takže obecenstvo jí právem uspořádalo zasloužené ovace. I když ve hře bez dirigenta vychází zvukový obraz v některých místech partitury Coriolana místy trochu neobvykle, nepotvrdily se občasné výtky, že hra orchestru inklinuje k určité motoričnosti či jakési automatičnosti. Přesnost, díky vkladu koncertního mistra Antonína Hradila, je však jistě důležitým a dominantním aspektem hry PKO. Také Symfonie č. 5 B dur Franze Schuberta vyzněla vcelku v příznivém světle, i když občas můžeme postrádat více zvukové vláčnosti ve vedlejších hlasech. Také dechové nástroje jsou někdy až příliš decentní a zvukově potlačené, asi právě ve zbytečných obavách z přílišné exponovanosti. Tady jsou určitě drobné rezervy, které se bez absence dirigenta dají odstranit jen ještě detailnější zkouškovou prací. Jinak určité drobné nepřesnosti jsme mohli zaznamenat jen v závěrečné allegrové větě.
Také festivalový večer domácí Janáčkovy filharmonie Ostrava pod taktovkou hostujícího šéfdirigenta Slovenského národního divadla v Bratislavě Rastislava Štúra (Dům kultury Ostrava, 28. 5.) měl svůj nejatraktivnější bod v osobě sólisty. Nositel mnoha mezinárodních soutěžních vavřínů, mimo jiné také z Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí (1996), Nemanja Radulović ze Srbska je z rodu sebevědomých virtuózů mladé nastupující generace. Drobný, hubený, neklidný a živý chlapecký zjev s černými vlasy až na ramena disponuje neuvěřitelně velkým znělým uhrančivým tónem. Houslový koncert Johannesa Brahmse hrál hodně věcně, s bezchybnou technikou a vnitřním zaujetím, ale dosud nedokáže plně postihnout hloubku tohoto díla. Radulovićův výkon byl hodně rozporuplný: na jedné straně velké dynamické rozpětí, na straně druhé spíše vnějškově podaný part, ve kterém převažuje virtuózní brilance nad vyjádřením nezbytného patosu tohoto romantického koncertu. Nemám ale pochybnost, že sólista najde s přibývajícími zkušenostmi správnou cestu. Na adresu dirigenta a filharmoniků je třeba vyzdvihnout detailně propracovaný doprovod s výtečnými pianissimy. Pečlivé nastudování vykazovala rovněž světová premiéra fantazie pro velký orchestr nazvaná Sblížení protikladů od osmatřicetiletého skladatele a sóloklarinetisty zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů Aleše Pavlorka. Na objednávku Janáčkova máje autor původní komorní verzi volně přepracoval a rozšířil pro velký symfonický orchestr. Dílo nese znaky kvalitní profesionální práce: stavebnou osu hudebního děje Pavlorek vymezuje pěti aspekty: vykreslení charakterů – konflikt – sebereflexe – hledání společné cesty – sblížení. Proto také užívá rozmanitých kompozičních technik „od atonality a minimalismu přes metal a aleatoriku až k tonálnímu závěru.“ Zvýrazněné použití klarinetu a cimbálu přináší momenty zvláštní zvukové barevnosti, kromě střední gradace do orchestrálního tutti (žestě, bicí) cítíme ze skladby zpočátku spíše tíživost a lyriku (houslové sólo s harfou), a snad i přírodní názvuky až k závěrečnému nostalgickému zklidnění s exponovaným klarinetem nad dlouhými smyčci. Nemohu se ztotožnit s autorem, že vývoj skladby je „posluchačsky naprosto šokující“, ale naopak souhlasím, že „v podstatě jen zrcadlově odráží problémy a strasti každodenního života“.
Letošní jubileum Felixe Mendelssohna-Bartholdyho připomněl festival jeho Skotskou symfonií. Čisté a přesné provedení zaujalo ušlechtilým projevem orchestru i vzájemným citlivým kontaktem s dirigentem Štúrem, který dal prvním dvěma větám vzrušující náboj i potřebnou svěžest. Krásně a vroucně znělo Adagio třetí věty a snad jen ve finále mohly být žestě kultivovanější a méně intenzivní. V každém případě Štúrovo vystoupení s Janáčkovou filharmonií Ostrava znamenalo příjemnou tečku za mým festivalovým pobytem.