Hudební Rozhledy
Christoph Von Dohnányi s Thomasem Hampsonem a Frankem Peterem Zimmermannem
Dalšími očekávanými koncerty Pražského jara, řazenými mezi tu nejvyšší špičku, byla dvě vystoupení německého orchestru NDR Sinfonieorchester Hamburg pod taktovkou věhlasného Christopha von Dohnányiho 26. a 27. 5. ve Smetanově síni. Nejen však orchestr s dirigentem tentokrát přitahovali publikum, protože neméně významní byli i oba přizvaní sólisté: na prvním večeru slavný barytonista Thomas Hampson a na druhém vynikající houslista Frank Peter Zimmermann.
Oba dva nejsou našim posluchačům zdaleka neznámí. Thomas Hampson hostoval na našich pódiích – rodný dům Gustava Mahlera v Kalištích u Jihlavy nevyjímaje – již několikrát, z čehož na Pražské jaro se letos vrátil po pouhých dvou letech, a Frank Peter Zimmermann, který několikrát vystoupil i s Českou filharmonií a Bamberskými symfoniky v Rudolfinu, se dokonce na našem nejvýznamnějším festivalu představil ještě jako začínající hvězda před 26 lety, kdy s Rudolfem Buchbinderem přednesl Brahmsovy sonáty.
Thomas Hampson si tentokrát pro svoje vystoupení vybral písně nejvýznačnějšího tvůrce tohoto žánru po Franzi Schubertovi a Robertu Schumannovi, Hugo Wolfa, Drei Gesänge des Harfenspielers aus Wilhelm Meister/Tři písně harfeníka z románu Vilém Meister a Lieder nach Gedichten von Eduard Mörike und Johann Wolfgang Goethe/Písně na básně Eduarda Mörike a Johanna Wolfganga Goetha. A zpíval je opravdu krásně. Zvučný, sametově znějící baryton, perfektní výslovnost, klenutí frází, stavba každé písně i její dokonalé zasazení do celku a schopnost vytvořit až neuvěřitelně sugestivní atmosféru – to jsou devízy, které jsou Hampsonovi vlastní a jimiž dokáže z každého svého písňového večera vytvořit zcela neopakovatelný umělecký klenot. Přídavkem s názvem Der Rattenfänger od stejného autora, v němž oproti přesvědčivě vyjádřeným písním, které tvořily jádro programu a byly prodchnuty převážně nostalgií a smutkem, prokázal i svůj vytříbený smysl pro vtip a nadsázku, skvěle svoje vystoupení zakončil a byl odměněn bouřlivými ovacemi.
Většina dramaturgů či dirigentů sází při sestavování programů na interpreta jako na největší hvězdu večera, tentokrát nás však vrchol koncertu teprve čekal. A tím bylo provedení originální verze nedokončené Symfonie č. 9 d moll Antona Brucknera, protože to, co NDR Sinfonieorchester Hamburg v čele s Christophem von Dohnányim předvedl, bylo slovy až těžko vyjádřitelné. Uvedené veledílo, v němž skladatel odkrývá nové zvukové vrstvy orchestru, používá silně chromatizovanou harmonii a až agresivní rytmus a zpracovává celý komplex témat, který umožňuje rozsáhlý, vícedílný oddíl sonátového provedení, totiž dirigent uchopil s tak jasnou koncepcí jeho vývoje od první věty až po závěr, že celý sál doslova uhranul. Technicky dokonale hrající orchestr s poněkud jiným rozesazením smyčců, než na jaké jsme zvyklí u našich orchestrů, také s Dohnányim doslova dýchal (nakonec právě na Brucknera je toto těleso vyhlášeným specialistou!) a reagoval na každý jeho sebemenší podnět. Jednotlivá pásma symfonie tak procházela natolik ne¬uvěřitelným kaleidoskopem výrazů a dynamických zvratů, že ani na chvilku se člověk nedokázal odpoutat od soustředění, které každého z nás doslova pohltilo. Bylo to nejlepší provedení Brucknera, jaké jsem kdy slyšela!
Přesto, že druhý koncert již nepřinesl tak silný zážitek, mám tím na mysli provedení Beethovenovy Eroiky (Symfonie č. 3 Es dur, op. 55), které bylo sice hráčsky výborné, ale onu pomyslnou hranici mezi zážitkem a fascinací její vcelku standardní pojetí s poměrně dost zatěžkanou fugou ve 2. větě – Marcia funebre. Adagio assai, nepřekročilo, i ten patřil k tomu nejlepšímu, co jsme na festivalu slyšeli. Především bezchybný a strhující výkon Franka Petera Zimmermanna, který předvedl Koncert pro housle a orchestr č. 2, H 293 Bohuslava Martinů, dalo tomuto večeru ten patřičný lesk výjimečnosti. Technickou brilanci i vroucnost, kterou zejména ve 2. větě – Andante moderatu sólista Martinů dílu vdechl, umocňovala navíc krása jeho tónu, které jistě sólista nedocílil pouze díky vzácným Stradivárkám z roku 1711, na něž hraje a které kdysi patřily legendárnímu Fritzi Kreislerovi. I jeho nechtělo publikum z pódia pustit, a tak i on se představil ještě v přídavku, a to podobně jako Anne-Sophie Mutter, v díle barokního Mistra, J. S. Bacha, kterým tentokrát bylo Largo ze Sonáty pro sólové housle č. 3 C dur, BWV 1005.