Hudební Rozhledy

Flétnový koncert v Sanssouci

Vladimír Benda | 11/09 |Studie, komentáře

Potomci Františka Bendy v Benátkách nad Jizerou, 2008.

Stejnojmenný historizující obraz Adolpha Menzela z roku 1852 je milovníkům hudby i výtvarného umění většinou dobře znám. Zpodobňuje totiž zakladatele pruského militarismu Bedřicha II. Velikého netradičně jako amatérského umělce – flétnistu v průběhu koncertního vystoupení pořádaného na počest královy oblíbené sestry Vilemíny v sále zámku Sanssouci v Postupimi kolem roku 1750. Hudbymilovného monarchu doprovází jeho dvorní orchestr, k jehož vynikajícím členům patřil vedle na cembalo hrajícího Carla Philippa Emmanuela Bacha též houslový virtuos a skladatel František Benda (1709–1786), rodák z Benátek nad Jizerou. Na obraze je zpodobněn jako houslista stojící druhý zprava, vedle něj se opírá o zeď Bedřichův učitel hudby Johann Joachim Quantz. Obraz má symbolicky vyjádřit nejen blízký vztah vznešeného diletanta k hudbě, ale také ukázat, jak významné bylo postavení koncertního mistra Bendy i ostatních vynikajících hudebníků mezi jeho dvořany. Víme-li, z jak nuzných poměrů českého venkova Benda a jeho sourozenci vzešli, zaslouží si i po několika staletích nejen náš zájem, ale i obdiv.

Rodinné tradice
Pokud je datum narození Františka Bendy totožné s datem křestního zápisu v benátské matrice, pak přišel na svět 22. 11. 1709. Jeho otec Jan (1682–1757) se do Benátek přistěhoval z nedalekých Mstěnic a právě v okolí Brandýsa nad Labem se nachází centrum tohoto rozvětveného rodu. Jan (Jiří) Benda byl sice tkadlec, ale ze záliby se věnoval hudbě, kterou veřejně provozoval se svými potomky v Benátkách i okolí. Oženil se s dcerou učitele Jindřicha Brixiho Dorotou, pocházející ze známé hudební rodiny. Její bratranec Šimon, uznávaný pražský varhaník, byl otcem slavného Františka Xavera Brixiho, ředitele svatovítského kůru. Nelze se proto divit, že z šesti dětí tohoto páru, které se dožily dospělosti, se jich hudbě profesionálně věnovalo pět. Vedle nejstaršího Františka proslavil jméno rodiny zejména jeho mladší bratr Jiří Antonín (1722–1795), působící jako ředitel dvorní kapely v duryňském sídelním městě Gotha, který je všeobecně považován za zakladatele nové hudební formy – melodramu. Oba další bratři – Jan Jiří (1713–1752) a Josef (1724–1804) – byli houslisty v pruské královské kapele, a nejmladší Josef dokonce nahradil Františka jako koncertní mistr po jeho odchodu na odpočinek. Jediná sestra Anna Františka (1822–1781) doprovodila bratra Jiřího Antonína do Gothy, kde absolvovala úspěšnou kariéru koncertní pěvkyně. Zde se roku 1751 provdala za hudebníka českého původu Jana D. Hataše. Jen bratr Viktorin zůstal věrný rodinné tkalcovské tradici. V další generaci se hudebně nadaným sourozencům Bendovým (Jan Jiří byl bezdětný) narodilo nejméně 13 dětí, z nichž se hudbě resp. dramatickému umění profesionálně věnovalo 7 synů a 3 dcery. I když v dalších generacích potomků i hudebního talentu ubývá, zůstává rodina Bendů školním příkladem tzv. kumulativní dědičnosti uměleckého nadání. Vedle vrozených vloh však nelze podceňovat ani hudební tradice a prostředí, v nichž příslušníci rodiny vyrůstali.
V současnosti jsou nositeli rodového jména v Německu žijící potomci Františkova mladšího syna Carla Hermanna (1748–1836), koncertního mistra na pruském královském dvoře. Jeho syn August Heinrich zvaný Wilhelm, báňský inženýr a právník, byl jako centrální ředitel panství knížete Carla Alexandra Thurn-Taxise roku 1825 bavorským králem Maximilianem I. nobilitován. Jeho pravnukem z prvního manželství syna Carla Friedricha zvaného Robert, německého liberálního politika, byl dirigent Hans Gustav von Benda (1888–1972). Z druhého manželství s Marií Jonasovou se narodil syn Robert Maxim, který si vzal za manželku Angličanku Kate Benett Gillovou a vnuky tohoto páru jsou dnes žijící Bendové – chemik Klaus (1932), psycholog Hellmuth (1935) a právník Franz von Benda-Beckmann (1941), který přijal ještě jméno svých adoptivních rodičů. Jeho dva synové jsou tedy přímými mužskými potomky Františka Bendy v osmé generaci.
Na evropských hudebních pódiích dnes vystupuje řada příslušníků jiné početné rodiny nesoucí jméno Benda. Nejznámnější jsou bezpochyby dirigent a cellista Christian či jeho bratr, klarinetista François. Vesměs se hlásí k tradici českých Bendů, či dokonce tvrdí, že jsou s nimi spřízněni. Ve skutečnosti se však jedná o potomky Jeana Bendy, který se původně jmenoval Bendix a přišel do Berlína počátkem 19. století z dnešního západního Polska.

Bendovy životní osudy
Protože nám František Benda zanechal své paměti, víme o jeho pozoruhodném a na osudové zvraty bohatém životě mnoho zajímavého. Po získání základního vzdělání v rodných Starých Benátkách (dnes část Benátek nad Jizerou) byl jako nadaný dětský choralista přijat na přímluvu strýce Šimona Brixiho roku 1718 do chrámového sboru kláštera staroměstských benediktinů u sv. Mikuláše a navštěvoval jezuitskou školu v Klementinu. Asi po třech letech se mu klášterní život přestal líbit a s několika kamarády tajně utekl do Drážďan, kde zpíval ve sboru katolického Dvorního kostela. Když se mu začalo stýskat, vrátil se roku 1723 domů do Benátek a následně i do pražského Klementina, kde účinkoval v proslulých divadelních představeních a při korunovaci Karla VI. O rok později však začal mutovat a nezbylo mu než odejít zpět k rodičům a začít se učit tradičnímu tkalcovskému řemeslu. Otec ho podporuje v houslové hře a majitel panství hrabě Klenau (z Klenové) Františka opět posílá do Prahy, kde se jeho učitelem stává proslulý houslista Koníček. Když získá dostatečné instrumentální znalosti, stává se Benda hudebníkem v různých šlechtických domech v Praze (Lobkowicz), Vídni (Ostein, Uhlefeld, Montecuccoli, Pachta), a dokonce v sedmihradském Hermannstadtu (dnes Sibiu), odkud je na rozkaz hraběte Klenaua, jehož je fakticky nevolníkem, násilím vrácen opět do Vídně, aby zde pracoval také jako sluha. Zde však brzy převáží Františkova svobodomyslná povaha a rozhodne se kolem roku 1727 spolu se svým přítelem a spoluhráčem Čartem k útěku do Polska. Jejich první zastávkou je Vratislav, kde vstupují do služeb hraběte Proskaua. Poté zamíří do Varšavy, aby se po několikaletém působení v orchestru starosty Suchaczewského konečně stali členy dvorní kapely polského krále a saského kurfiřta Augusta Silného. Ten vlastní hudební těleso i na svém drážďanském dvoře, kam Benda asi roku 1730 odešel. Zde se po několika letech, která strávil v obavách před Klenauovým pronásledováním vlastně v ilegalitě, opět setkává se svými rodiči, kteří tajně vyznávají evangelickou víru. Po smrti krále Augusta II. roku 1733 je drážďanská kapela rozpuštěna a František Benda vstupuje 17. dubna v Ruppinu jako houslista do kapely korunního prince a od roku 1740 pruského krále Bedřicha II. O rok později ho následuje do tohoto orchestru i bratr Jan Jiří. Rodiče v Benátkách se však v souvislosti s návštěvami u svých synů–protestantů dostali do podezření, že podporují ilegální evangelickou církev mj. pašováním korespondence, peněz a náboženské literatury z německých zemí a byli roku 1736 vyšetřováni církevními úřady. I když vše popřeli, bylo jim uloženo pokání a byli postaveni pod církevní dohled. Nelze se proto divit, že v době tzv. I. slezské války ochotně přijali nabídku krále Bedřicha, který si Františka velmi oblíbil, a během pruské okupace Čech na jaře roku 1742 i s dětmi odešli do Postupimi, kde jim král v české evangelické enklávě Nová Ves poskytl dokonce dva domky. Na královský příkaz je všechny (František tak učinil za 200 zl. již dříve) z poddanství u hraběte Klenaua vykoupil sám maršál Leopold z Anhalt-Dessau zvaný „der alte Dessauer“.
Od této chvíle nastává pro Františka Bendu období šťastného života a vrcholné tvůrčí aktivity. Během krátkého pobytu na dvoře královy sestry Vilemíny v Bayreuthu roku 1739 poznává svoji budoucí manželku Francisku Stephanieovou, která se stala matkou jeho dětí, z nichž se dospělosti dožili dva synové a tři dcery. Po její předčasné smrti se znovu oženil s její sestrou Karolinou, ale toto manželství již zůstalo bezdětné. Udržoval kontakty a navštěvoval pravidelně své sourozence včetně slavného bratra Jiřího Antonína v rezidenčním městě Gotha. František se celoživotně těšil králově přízni, napsal pro něj stovky skladeb a doprovázel ho – jak sám uvádí – na několika tisících koncertech. Je symbolické, že oba zemřeli roku 1786 – Bedřich 17. srpna, ale jeho koncertní mistr Franz Benda již 7. března. Byl pochovám v Postupimi na již neexistujícím hřbitově u Nauenské brány.

Hudební odkaz Františka Bendy
Není cílem tohoto článku zabývat se podrobným hodnocením Bendovy umělecké a tvůrčí čínnosti. Byl především dlouholetým členem berlínské (resp. postupimské) dvorní kapely, která pod vedením ředitele Johanna Joachima Quantze a kapelníka Karla Heinricha Grauna (oba jsou na Menzelově obraze) sdružovala přední německé hudebníky své doby. Členy orchestru se postupně stali i další Františkovi příbuzní – bratři Jiří Antonín (odchází roku 1750 na kapelnické místo do Gothy), Jan Jiří (předčasně umírá), Josef (pozdější Františkův nástupce) a od roku 1766 jeho syn Ernst Friedrich i Františkovi synové Friedrich Wilhelm a Carl Hermann, prapředek dnešních von Bendů. Roku 1776 je ředitelem kapely jmenován Johann Friedrich Reichardt, manžel Františkovy dcery Juliany, nadané pěvkyně. František Benda se pro nemoc (prý dnu, i když se mohlo jednat též o jiné generalizované kloubní onemocnění) vzdal roku 1767 funkce sólisty, ale byl králem po Graunově odchodu roku 1771 oceněn titulem koncertního mistra a hudebního poradce. Svoji vysokou uměleckou úroveň si orchestr, který nese v současnosti název Berliner Staatskapelle a podílí se i na operním provozu Státní opery Berlín Unter den Linden, zachovává i nadále. Podceňovat nelze ani kvality jeho osvíceného zakladatele krále Bedřicha II., který byl podle vyjádření současníků (Burley) nejen dobrým flétnistou, ale složil pro tento nástroj přes stovku sonát a několik koncertů. Nepochybně byly královy znalosti výrazně ovlivněny osobností jeho učitele J. F. Quantze, který přišel k jeho dvoru rovněž z Drážďan roku 1741 a byl odměněn skvělým ročním platem 2000 tolarů. Na tohoto vynikajícího flétnistu (příčné flétny dokonce sám vyráběl) a skladatele vděčně vzpomíná i František Benda, který se u něho učil kompozici. O Bendově přirozeném talentu svědčí úctyhodný počet několika set skladeb, které zanechal. Vedle houslových sonát a koncertů se jedná též o kompozice určené pro oblíbený nástroj jeho zaměstnavatele – flétnu. V seznamu jeho děl nalezneme i třívěté symfonie. Jedná se pochopitelně vesměs o skladby ve stylu pozdního baroka resp. raného klasicismu, který tehdy začal pod označením „citový sloh“ postupně pronikat na evropské dvory. Spojení skladatelských a hráčských aktivit bylo u hudebníků dvorních kapel, které byly nuceny uvádět stále nové skladby, zcela běžné.
František Benda byl ovšem především houslový virtuóz, který je dnes považován za spoluzakladatele německé houslové školy. Ve své domovině studoval vedle pražského virtuóza Koníčka i v rodných Benátkách u slepého židovského houslisty Lebela. Za svého učitele a přítele považoval též kapelníka Karla Heinricha Grauna, od kterého se naučil i svá v celé hudební Evropě pověstná „adagia“. Pro svůj nástroj napsal řadu skladeb, mj. 28 koncertů a kolem 300 dalších kompozic. Benda pochopitelně ovládal i další smyčcové nástroje, např. violu. Výbornými houslisty byli i jeho bratři a také oba synové. Umělecké jméno benátských Bendů bylo v Německu žívé ještě počátkem 19. stol. hlavně díky houslistovi Carlu Hermannovi († 1836), Františkovu mladšímu synovi. Poté se z hudebního života na téměř sto let ztrácí, aby se opět vrátilo v osobě jeho vzdáleného potomka Hanse Gustava von Bendy. Ten proslavil skladby svého praděda Františka i ostatních členů rodiny zejména jako zakladatel a dirigent Berlínského komorního orchestru po celém světě, takže tradice této původem české hudební rodiny zůstává i po třech stoletích, která uplynula od narození jejího zakladatele Františka Bendy, stále živá.

Za laskavé poskytnutí informací, rodokmenu a dalších dokumentů autor děkuje současnému senioru rodiny Dr. Klausovi von Benda.

Nahoru | Obsah