Hudební Rozhledy
Varhanářství v českých zemích
Pokud se mezi širší laickou veřejností zeptáte, kde se u nás vyrábějí varhany, pak je jisté, že téměř všechny odpovědi budou stejné – v Krnově. Stále přetrvává povědomí o výlučnosti a kvalitě krnovských varhan, byť dnešní realita už je trochu jiná. To je důvod k delšímu zastavení.
Toto povědomí má hluboké historické kořeny. Kdo zavítá na dnešní webové stránky firmy Rieger-Kloss, hned v úvodu se setká s výrokem „Stavba varhan od roku 1873“. To však ve dvou ohledech není přesné. Pokud vezmeme jméno Rieger, pak skutečným začátkem je rok 1844 – založení krnovské dílny Franze Riegera. Tomu odpovídají i firemní štítky na jeho dochovaných nástrojích. Další vývojovou etapou bylo přijetí syna Gustava do firmy – od té doby vyrobené varhany nesou štítek „F. Rieger & Sohn“. Teprve později přenechal Franz Rieger stavbu varhan svým synům Gustavu a Ottovi, čímž došlo ke známému ustavení firmy (1873) už jen jako Bratři Riegerové (Gebrüder Rieger), kde jméno jejich otce není uváděno. Nebývalé, doslova celosvětové úspěchy za Rakouska-Uherska a za první republiky byly založeny mimo jiné na opravdových kvalitách jejích varhan, a to jak po stránce řemeslné, tak zvukové. V tom se odrážela skutečnost, že vedení firmy bylo v rukách odborníků. Proto první velkou ranou bylo vyvlastnění v roce 1945, což znamenalo odchod majitelů – rodiny varhanáře Ing. Glattera-Götze – do Rakouska. Ten si tu vybudoval novou, dodnes existující firmu pod starým názvem Rieger. To byl jeden z důvodů, proč po převratu v roce 1948 vznikl národní podnik s názvem Továrna na varhany s obchodní značkou Rieger-Kloss (zahrnující i znárodněnou krnovskou dílnu Josefa Klosse). Takže teprve od tohoto data se píše historie podniku Rieger-Kloss. Ten se v podstatě stal výhradním výrobcem a zejména vývozcem českých varhan, a to s politickou podporou tehdejšího režimu. Tomu odpovídala i dlouholetá ideová propagace a selektivní ochrana zájmů, kdy byl trvale vykreslován jako jediný a nejlepší stavitel varhan v tehdejším Československu. Toto „nositelství jediné pravdy“ vytvořilo na jedné straně svébytnou estetiku typického nástroje Rieger-Kloss a jeho zvuku, na druhé straně však monopolní způsoby vedly k silné izolaci, téměř znemožňující přijímání nových myšlenek a vlivů z pokročilejších zemí. Problémem byly i tehdejší plánovité výrobní způsoby, spojené s velkými výkyvy řemeslné i zvukové kvality. Následkem byla určitá ztráta konkurenceschopnosti; podnik se nejvíce uplatňoval vývozem do Sovětského svazu a dalších socialistických zemí. Jedinou větší výjimkou bylo Norsko a později Japonsko. Země tzv. západní Evropy byly pro export nedostupné. Kritika či jen konstatování skutečnosti se nepřipouštěly, v krajních případech (po publikování článku v zahraničním odborném tisku) hrozila i žaloba za narušování státních obchodních zájmů; to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Produkce podniku byla po kvantitativní stránce obdivuhodná: v letech 1960–1990 dosahoval roční průměr jedenácti nových varhan. Většina těchto nástrojů se dnes hodnotí spíše jako průměrná, jen některé varhany vzbuzují zájem i u zahraničích odborníků. Dodnes však existuje řada varhaníků, kteří na krnovských nástrojích vyrostli a stále je považují za dostatečně kvalitní a dobré. Ale mnozí mladší umělci, kteří už poznali jiné varhany v zahraničí, jsou jiného názoru.
O to více se ke Krnovu obracela pozornost odborné veřejnosti po roce 1990, kdy existovala šance na nový začátek. Podnik, který do té doby fungoval v nadstandardních podmínkách, však zastihly radikální vývojové změny. Rysy nové situace lze charakterizovat jako ztrátu monopolního postavení na českém trhu, spojenou s postupným snižováním produkce a počtu pracovníků, ztrátu tradičních exportních oblastí, příchod nového vlastníka a vedení firmy po privatizaci, částečný odklon od výroby tradičních varhan k nástrojům s kombinací digitálních a píšťalových rejstříků, trvající zanedbávání moderního restaurování varhan. Novou podobu a zaměření několik odborných pracovníků firmy nepřijalo; postupně odcházeli s cílem založit si provozovnu s vlastními představami o výrobě nových varhan. S některými z nich se v našem seriálu setkáváme. Rieger-Kloss ve své činnosti pokračuje, i když počet nových nástrojů je zejména v posledních letech nízký: 2000 – 2, 2001 – 4, 2002 – 4, 2003 – 0, 2004 – 1, 2005 – 1, 2006 – 1, 2007 – 1. Z domácích novostaveb je možné uvést varhany v koncertních síních v Pardubicích (2004) a Jeseníku (2006), v zahraničí vznikly nové nástroje v Taipei na Taiwanu (2005) a ve Vranove nad Toplou (Slovensko, 2007). Dalšími pracemi byly opravy a přestavby u nás, v Polsku, na Slovensku a Ukrajině.
Od roku 1994 je ředitelem firmy Svatopluk Ručka, který jako její představitel odpovídal na následující dotazy. V úvodu však zdůrazňoval, že on sám není varhanářem, jeho práce spočívá v manažerském vedení. Současně uvedl, že podle svých posledních zahraničních zkušeností považuje za lepší, když po jeho odchodu do důchodu se do čela firmy Rieger-Kloss dostane varhanář.
To bylo při křtu – matka mi vyprávěla, že jsem velmi křičel, ale jakmile začaly hrát varhany, hned jsem ztichl.
Asi ano. Nejvíce se mi líbí chrámové, co do vznešenosti nemají srovnání, jsou v interiéru, který na člověka nejvíce působí. Varhany v koncertních síních jsou budované příliš účelově.
Na varhany ne, ale na harmoniku – knoflíkovou chromatiku, ale dnes už jen výjimečně, tak pro vnoučata.
V roce 1992 mne ministr jmenoval ředitelem státního podniku Varhany Krnov a dal mi za úkol provést jeho privatizaci. Tehdejší ministerstvo bylo přesvědčeno, že jde o „rodinné stříbro“, takže jedinou formou privatizace byl prodej zaměstnancům; na koupi se jich tehdy podílelo 22. Určitou dobu pak firmu vedl Ing. Karel Rohr, bývalý ředitel závodu Harmonika Hořovice, ale ten zakrátko odešel a založil si vlastní podnik v jiném oboru. Po něm jsem byl vybrán do čela již privatizované firmy (1994), kde jsem dodnes, tj. už 15 let.
Můžeme stavět varhany od malých positivů až k největším nástrojům, nemáme určitý vyhraněný styl, jsme schopni vyhovět přání zákazníků. Snažíme se stavět podle nejlepšího svědomí a znalostí se snahou přizpůsobit se zemím a prostorům, kam varhany stavíme. Třeba zcela novou zkušeností je stavba varhan do církevních objektů v Číně.
Největším úspěchem byla hladká privatizace, oproti jiným podnikům se zde neztratil ani hřebík, což bylo i díky pochopení tehdejších ministerstev – nešlo se cestou nejvyšší nabídky obálkovou metodou, ale odprodejem zaměstnancům firmy podle amerického vzoru.
Za 135 let existence firmy máme postavené varhany téměř po celém světě kromě Grónska a Austrálie. A tak je mým největším snem postavit varhany v Austrálii.
Zatím nikdo z našich pracovníků nemá povolení MK k restaurování. Naším záměrem do budoucna je věnovat se restaurování zejména historických nástrojů firmy Rieger.
Teď provádíme velkou generální opravu a rekonstrukci staršího nástroje Rieger-Kloss z budovy rozhlasu v Bukurešti, což má být hotovo do konce letošního roku. Je to obrovský pracovní záběr, varhany totiž byly poškozeny dvojím zemětřesením. Dále stavíme velký nástroj pro koncertní síň v Hradci Králové, který bude mít na šedesát rejstříků. Podílíme se na česko-polském projektu, hrazeném z EU – jde o opravu starých riegrovských varhan v polském Glogůvku. Máme rozpracováno několik projektů v Číně, stěhování a modernizaci varhan v Tádžikistánu. Rádi bychom expandovali do nově budovaných sakrálních staveb v Číně.
Tak jako každého – nedostatek financí u zákazníků. Pak mne trápí, jak se stále mění pravidla pro podnikání v průběhu jednotlivých let, často se zpětnou platností. Situace se stále zhoršuje.
Určitě, třeba Englera. Jeho nástroj u sv. Mořice v Olomouci je něco úchvatného. Kdykoliv ho slyším a vidím, pokaždé zapůsobí.
Jde o doklad o schopnostech našich předků. Je často s podivem, co dokázali svou zručností a umem v tehdejších podmínkách. Proto má smysl je chránit.
V poslední době se mi líbí rakouský Rieger, se kterým máme společnou historii, počátky firmy jsou u nás v Krnově. Tato firma byla v devadesátých letech na pokraji zániku a dnes je vidět její velký rozvoj. Nebo třeba firma Klais pod novým vedením Filipa Klaise.
Jsem přesvědčen, že naše varhanářství má dobrou úroveň. Např. naši bývalí pracovníci a studenti varhanářské školy Kánský a Brachtl se vypracovali na špičkovou úroveň, k níž šli vlastní cestou. Takových firem, které expandují do zahraničí, je u nás několik. Proto je šance, že to bude fungovat i do budoucna.