Hudební Rozhledy

Varhanářství v českých zemích

XI. Žloutek a syn, Zásada u Jablonce nad Nisou

Petr Koukal | 09/18 |Svět hudebních nástrojů

Žloutek a syn

Ve starých dobách bývalo i u nás běžné, že varhanářské řemeslo se dědilo z otce na syna. Jenže po roce 1950, po vzniku národních a družstevních podniků, to bylo značně nežádoucí, a tak provozoven s rodinnou tradicí bylo naprosté minimum. Jednou ze vzácných výjimek je varhanářský rod Žloutků, který právem patří do řady našich zastavení. Vždyť patří k poměrně velkým výrobcům nových nástrojů. Zakladatel Bohumil Žloutek st. (1903–1978) se s varhanami setkával už jako dítě, neboť jeho otec „šlapal měchy“ v kostele sv. Bartoloměje v Bystrém v Orlických horách. Tento vliv přivedl mladého chlapce do varhanářského učení, nejprve k V. Poláčkovi do Rychnova n. Kněžnou (1923), poté k J. Melzerovi do Kutné Hory. Zde se vypracoval na špičkovou pozici, aktivně se zúčastnil mnoha firemních prací, mj. i na novostavbě varhan v katedrále sv. Víta v Praze (1929). Tehdy začaly užší kontakty Bohumila Žloutka s prof. Bedřichem Wiedermannem. Nabyté zkušenosti ho vedly k osamostatnění (1933), nejprve v Kutné Hoře. V roce 1941 se přiženil do Bzí u Železného Brodu a sem umístil i svou dílnu. Nejvíce ho živily opravy a přestavby starších nástrojů, nicméně do této doby už spadají první novostavby – Nosislav a Bílý Újezd (1936). Válečné události zastavily činnost dílny až do roku 1949, pak hned navazuje stavba nového nástroje pro Železný Brod (opus 3), na níž se radou podílel i B. Wiedermann.
To už byl na světě syn Bohumil (1942), který se u otce vyučil v letech 1956–1961 a po založení vlastní dílny v nedaleké Zásadě (1965) rozvinul varhanářskou činnost ještě větší měrou. Zatímco otcovská dílna ve Bzí vyprodukovala 4 novostavby, v Zásadě už vzniklo zatím 19 nových nástrojů, z nichž některé byly určeny do zahraničí. Na rozdíl od otce staví Bohumil Žloutek ml. jen nástroje s mechanickou hrací trakturou a zásuvkovými vzdušnicemi. Začal s tím jako jeden z prvních u nás, po osobních zkušenostech ze zahraničí (Německo, Švýcarsko). První takový nástroj (v úzké spolupráci s Janem Kubátem, který je už dlouhou dobu stálým partnerem Žloutkovy dílny) vznikl v roce 1983 pro Sninu. Z poslední doby stojí za pozornost chórové varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí P. Marie (9+6+5, opus 22, 2007) a právě dokončený nástroj (9+9+6, opus 23, 2009, ve skříni firmy Melzer z roku 1930) v katedrále v Kutné Hoře-Sedlci (oba chrámy jsou zasvěceny Nanebevzetí P. Marie).

Práce Žloutkovy dílny však znají na mnoha menších městech a vesnicích – pro relativní finanční dostupnost se stala vyhledávaným výrobcem nových nástrojů, určených zejména pro liturgické potřeby. Provozovna v Zásadě má dostatečný počet dílenských prostor, v současnosti firmu tvoří čtyři pracovníci, což je podle názoru majitele odpovídající, vlastně ideální počet, který není radno nějak zvětšovat.
V posledních letech se na činnosti aktivně podílí syn Bohumil Žloutek (nar. 1975), který získal výuční list ještě v Hradci Králové v tehdejším podniku Hudební nástroje (1992). V současnosti už přejímá zodpovědnost za řízení firmy. Proto jsme následující rozhovor zaměřili na oba varhanáře.

  • Tradiční otázka na první setkání s varhanami je ve vašem případě nejspíš jasná…
    B. Ž. st.: Je to tak, bylo to už odmalička, vždyť jsme varhanářská rodina. Pro nás oba bylo samozřejmostí, že v této rodinné tradici budeme pokračovat. Ale v minulých dobách to vůbec nebylo jednoduché…
  • Jaké varhany máte nejradši?
    B. Ž. st.: To mohu také odpovědět za oba – nástroje s mechanickou trakturou, nejlépe barokní.
  • Jenže takových už u nás mnoho není, takže o to důležitější je otázka jejich restaurování.
    B. Ž. st.: Určitě. Proto mám restaurátorskou licenci, ale musím přiznat, že v poslední době jsme kvůli novostavbám neměli dostatek času na restaurátorské akce. Dá se vlastně říci, že tuto činnost provozujeme v menší míře, neboť jednoznačně převažují novostavby.
    B. Ž. ml.: Já mám o restaurátorskou problematiku velký zájem, rád bych se tím v budoucnu zodpovědně zabýval. Vždyť restaurování varhan je potřebnou činností už nyní a v příštích dobách to bude ještě důležitější. Historické varhany jsou velmi inspirativní, vážíme si dobře postavených nástrojů, takové stojí za to uchovávat. Nejsme zastánci novodobých úprav a změn, kterými spousta starých varhan prošla, vždy je třeba je vracet do původní podoby.
  • Hrajete také na varhany či na nějaký jiný nástroj?
    B. Ž. st.: Vždyť varhanář by měl být i muzikant. U mne to dokonce jeden čas málem převažovalo. Hraji totiž, stejně jako můj otec, i na dechové nástroje (klarinet, saxofon atd.), kdysi jsem dokonce měl i své vlastní kapely. Dodnes chodím hrát do dechovky v Železném Brodě.
    B. Ž. ml.: Já jsem studoval varhanní hru u prof. Strejce v Hradci Králové a u libereckého varhaníka Bohumila Zindulky. Nejradši hraji některé Bachovy skladby, v poslední době jsem se pustil i do Boellmanna, ale to vše spíše pro potěchu. Jinak si myslím, že je třeba umět si na varhany zahrát, aby člověk slyšel a viděl, co vlastně staví.
  • Jak byste charakterizovali činnost vaší dílny?
    Oba: Po přesunutí dílny do Zásady prvně převažovaly opravy, ale záhy přišel na řadu plán postavit nový nástroj. Tehdy jsem měl možnost jezdit za sestrou do Švýcarska a Německa, kde jsem navštívil mnoho varhanářských firem a získával nové zkušenosti se stavbou mechanických nástrojů. U nás se tehdy nic takového nedělalo, první pokusy byly nejprve v 70. letech. Otec ještě stavěl pneumatiky, a tak první varhany s mechanickou trakturou vznikly po důkladném plánování až v Zásadě v roce 1983 (Snina, op. 5). Od té doby v naší dílně vznikají jen nástroje s mechanickou soustavou, jen v Sedlci jsme vzhledem k velikosti varhan a podle přání zadavatele zabudovali elektrický systém setzerů. Elektrickým prvkům se někdy nedá vyhnout, zejména v moderní chrámové architektuře s netypickým umístěním varhan.
  • Dá se říci, že stavba mechanických varhan je vaší specializací? Přikláníte se k historickým vzorům, či upřednostňujete univerzální nástroje?
    B. Ž. st.: Na první otázku lze odpovědět ano, v posledních letech už se opravám a restaurování věnujeme jen v menší míře. Menší nástroje si navrhujeme sami, včetně rejstříkové dispozice, u větších varhan vycházíme z návrhu zadavatele, ale s ohledem na reálné varhanářské zásady.
    Své nástroje jsem chápal do značné míry jako univerzální, ale ono to vlastně není úplně pravda. V dispozicích se přikláníme k historickým vzorům, vždyť stavíme varhany s vybudovanou principálovou pyramidou, se zásuvkovými vzdušnicemi a s mechanickou trakturou. Ona univerzálnost je spíše v možnostech odpovídajícího použití, tedy pro liturgickou praxi i pro koncertní účely.
    Během své činnosti jsem se snažil sbírat zkušenosti u různých firem a vždy jsem si z toho vybíral, co jsem považoval za nejlepší. Ani dnes necítíme potřebu kopírovat, chceme jít vlastní cestou v konstrukci, intonaci i v dalších detailech.
    B. Ž. ml.: A příště musíme ještě více prosazovat svoje názory než jen přijímat přání některých zadavatelů.
  • Co byste rádi zdůraznili jako svůj úspěch?
    B. Ž. st.: Činnost naší firmy se samozřejmě vyvíjí, alespoň doufáme, takže za úspěch považujeme vždycky ty poslední nástroje, nyní je to Staré Brno a Sedlec u Kutné Hory.
  • Máte nějaké zatím neuskutečněné přání, jaké varhany byste chtěli postavit?
    Oba: No, ano – nějaký větší, třímanuálový nástroj s historickou dispozicí a mechanickou soustavou. Ale na to asi jen tak nebudou peníze… Zatím nás čeká stavba nového jednomanuálového nástroje, dále budeme opravovat a restaurovat několik pneumatických varhan.
  • S jakými problémy se setkáváte?
    Oba: Asi největším problémem je pro nás nedostatek času. Zatím pracujeme ve čtyřech lidech, další rozšíření je kvůli udržení kvality celkové práce málo vhodné. Znovu se nám potvrzuje stará zkušenost, že ve varhanářské dílně je nejlepší mít menší počet pracovníků, protože je to flexibilnější, díky přesnější kontrole a přehledu o veškerých pracích lze dosáhnout lepších výsledků.
  • Jak vidíte budoucnost českého varhanářství?
    Oba: Z našeho pohledu zatím máme práce dost. Avšak obáváme se, že nových nástrojů bude spíš ubývat a převážná část prací budou jen opravy nebo restaurování. O to více je třeba stavět nové nástroje co nejlépe.
  • Nahoru | Obsah