Hudební Rozhledy
Editorial
Vážení a milí čtenáři,
v souvislosti se seriálem o zámeckých divadlech, který v současné době uveřejňujeme na stránkách Hudebních rozhledů, jsem si uvědomila, jak problematickým může být v současné české společnosti prosté slovo šlechta. Pro většinu obyvatel této země je až provokující, vzbuzující nejrůznější (především negativní) emoce. Postoj českého národa ke šlechtě má ovšem velmi hluboké historické kořeny a nelze jej, jak se to velmi často děje, zjednodušovat na reziduum propagandistických aktivit bývalého režimu. Počátky hluboké nedůvěry českého člověka vůči šlechticům lze hledat už ve vzdáleném 17. století, kdy po nešťastných politických a náboženských událostech, jež vyvrcholily v bělohorském a pobělohorském období, byla podstatná část české šlechty nahrazena příslušníky šlechtických rodů pocházejících z nejrůznějších částí katolické Evropy (Německa, Itálie, Španělska, Irska apod.), tedy pro Čechy cizozemci. Tento jev neznamenal pouze odchod jedné společenské vrstvy, ale také významnou ztrátu důležitých nositelů a mecenášů české kultury.
Na světě ovšem není nikdy nic jednoduchého, tento – na jedné straně negativní fakt – současně znamenal obohacení domácí kultury nejrůznějšími, a to velmi významnými evropskými proudy. Vnímat šlechtice v historickém a kulturním kontextu jako nepatřičnou vrstvu společnosti je zhoubný anachronismus, neboť každá společenská třída má v každém systému v dějinách své jasně definované místo. A příslušníci šlechty (a to i té, jejíž kořeny nevyrůstaly z českého prostředí), hráli roli nejen vojenskou, politickou a ekonomickou, ale výrazně se podíleli na rozvoji vědy a umění a u nás (konkrétně v 18. a první polovině 19. století) i na rozvoji zemského vlastenectví, jež vyústilo nakonec v tak důležitou epochu, jakou bylo národní obrození. Vysoký podíl šlechty na podpoře tvorby kulturního bohatství je tedy naprosto nepopiratelný a svým způsobem jej potvrzuje nejen již zmiňovaný seriál, ale také například nedávno ukončená řada článků „sporckovských“.
Ve svým způsobem ustálených politických systémech (USA, Francie, Velká Británie apod.) úlohu šlechty plynule přebrali (pochopitelně ne ve všech případech) představitelé ekonomických špiček společnosti, a to ať již jednotlivci, či národní a nadnárodní korporace. Ti všichni považují podporu nejrůznějších kulturních aktivit (jako kdysi šlechta) za naprosto samozřejmou. U nás však jakoby nedávný vývoj cosi přetrhl a kultura, nebo alespoň její podstatná část, se najednou stala chudou Popelkou přehrabující někde u kamen svůj hrášek smíchaný s popelem v naději, že možná narazí na zlaté zrnko. Málokdy. Řeči o tom, že si na sebe kultura musí vydělat sama, snad už nikdo nebere vážně. On si totiž na sebe sám nevydělá ani sport, který na rozdíl od kultury je podporován více než bohatě a točí (a snad i topí) se v něm obrovské peníze.
Wolfgang Amadeus Mozart, který by jistě nevytvořil ani zlomek ze svého obrovského díla bez podpory celé řady šlechtických mecenášů, se se svým, dalo by se říci, dobově podmíněným společensky nižším postavením elegantně vyrovnával bonmotem, že on je na rozdíl od jiných knížat knížetem ducha. Jistě nejideálnější bylo (a ne zase až tak zřídka), kdy se i šlechtic stal knížetem ducha. A nám snad nezbývá nic jiného než si vroucně přát, aby se tato knížata ducha opět do naší země vrátila...