Hudební Rozhledy

Šárka, vysmívaná i obdivovaná Janáčkova prvotina

Jiří Zahrádka | 01/21 |Studie, komentáře

První představitelka Šárky, Hana Pírková (1925)

Festival Janáček Brno 2010 přinese vedle prvního uvedení samostatné verze opery Výlet pana Broučka do Měsíce také jinou světovou premiéru Janáčkova díla, a sice první, klavírní verzi skladatelovy prvotiny Šárka. Tato opera zazní na festivalu hned ve dvou verzích – v první klavírní a ve finální, již kompletně instrumentované verzi z roku 1925. Připomeňme si tedy stručně příběh této dlouho opomíjené Janáčkovy opery, které si ještě ve vrcholném období velmi považoval, jak je patrné ze vzpomínky z roku 1924:
„A Šárka? Všechno v ní je tak blízké mým posledním pracím! Úvod vášnivý. Chmury hvozdů nevykácených čpí mechem…“

Janáčkův zájem o kompozici opery se projevil až poněkud později. Jako odchovanec fundace augustiniánského kláštera na Starém Brně jej zaujala nejprve hudba duchovní. Poté, když přijal v sedmdesátých letech 19. století dvě sbormistrovské funkce, se přidružil zájem o sborovou tvorbu. Ještě během studia v Lipsku v letech 1879–80 se především díky návštěvám koncertů v Gewandhausu začala projevovat náklonnost k hudbě komorní a symfonické. Ale opera mladého Janáčka zatím stále nepřitahovala. Kdy se s tímto žánrem poprvé setkal, nevíme. Ačkoliv vzpomíná, že účinkoval ještě jako fundatista v brněnské opeře v Meyerbeerově Proroku, nelze toto tvrzení pramenně doložit, jelikož tato opera se v tomto období v Brně vůbec nehrála. První doložený doklad skladatelova kontaktu s operou pochází až z vídeňských studií z roku 1880, kdy navštívil proslulou dvorní operu a shlédl Weberova Čarostřelce a Cherubiniho Vodaře. Po návratu z Vídně v říjnu 1880 vyšla v Moravské Orlici Janáčkova první operní kritika, a sice na představení Gounodovy opery Faust a Markétka v provedení Českého divadla v Brně.
Kdy tedy vlastně u Janáčka začíná vážnější a hlubší zájem o operu, o žánr, který ho později tolik proslavil? Zlom nastává zřejmě v roce 1884. Tento rok je pro kulturní život Brna a zvláště pro zdejší česky mluvící obyvatelstvo zásadní. Dne 6. prosince 1884 Družstvo českého Národního divadla otevřelo stálé Prozatímní české divadlo v budově na Veveří ulici, od roku 1894 zvané Národní divadlo (sám Janáček se stal v lednu 1887 náhradníkem zakládajícího družstva). Jistě ne náhodou začaly v prosinci téhož roku vycházet Janáčkem založené a redigované Hudební listy, kde pečlivě vedenou rubriku kritik na brněnská operní představení vedl sám Janáček. Počínaje čtvrtým číslem prvního ročníku Hudebních listů ze 2. února 1885 začal Janáček vydávat na pokračování rozbor Tristana a Isoldy Richarda Wagnera. Janáčkův zájem o operu tedy nesporně vzrostl. Začal se z pohledu teorie a estetiky k tomuto žánru vyjadřovat nejenom jako kritik, ale především jako skladatel. Od roku 1884 pročítal klasická francouzská dramata v originále jako Racinovu Athalii či Molièrova Lakomce, ale není patrné, zda tak činil pro zdokonalení znalosti francouzského jazyka, nebo zda si již vybíral námět ke zhudebnění. Počátkem roku 1885 si Janáček poznamenal do kalendáře dějovou osnovu Chateaubriandovy povídky Příhody posledního Abenceraga, kterou četl na přelomu let 1884/85 a kde dokonce rozmýšlel o hlasovém rozvržení. Ovšem jak vážně uvažoval o opeře s tímto námětem, lze jen stěží zodpovědět. Faktem zůstává, že teprve v Šárce začal se skutečnou, cílevědomou a koncepční prací na opeře.
Počátkem roku 1887, respektive od 1. ledna do 1. února vycházela v Ladeckého České Thalii Šárka – hudební drama od Julia Zeyera. Na libreto Janáčka upozornil Karel Sázavský, který byl dopisovatelem těchto divadelních a zábavních listů. Ve svých vzpomínkách píše: „Byl jsem spolupracovníkem Thalie a ukázal jsem libreto Janáčkovi. Vypůjčil si je ode mne a začal hned skládat.“ Lze tedy předpokládat, že hned v únoru 1887 začal s kompozicí. Již v této první verzi opery Janáček velmi podstatně zasáhl do Zeyerova textu. V prvé řadě zredukoval symboliku a tím oslabil mytologickou atmosféru celého díla, přičemž podtrhl a zvýraznil milostný příběh Šárky a Ctirada. Další důležitou změnou byly rozsáhlé škrty v textu; mnohé části byly zkráceny a upraveny, ponejvíce sbory. Těch zůstalo v poslední verzi opery méně než polovina. V neposlední řadě jde o zásahy do Zeyerova básnického jazyka. Ze změn je patrné, jak třiatřicetiletý Janáček podřídil libreto dramatickému spádu, jak to známe u jeho pozdějších oper. V duchu svého přesvědčení vyškrtal a upravil vše, co by jakkoliv brzdilo děj nebo by vedlo k dějové nejednoznačnosti a tím i k nesrozumitelnosti.
Janáček rozvrhl operu do dvou dějství s proměnou a poměrně rozsáhlou předehrou. Jakmile dokončil klavírní výtah, nechal jej opsat Josefem Štrossem a vzápětí, zřejmě počátkem srpna téhož roku, zaslal opis Antonínu Dvořákovi k posouzení. Je jistě obdivuhodné, že při svém pracovním vytížení zkomponoval Janáček svou operní prvotinu za necelých šest měsíců. Antonín Dvořák potvrzuje přijetí klavírní verze dopisem z 6. srpna 1887. Nedlouho poté, 25. října 1887, Dvořák píše Janáčkovi: „… Odpusťte, že tak dlouho neodpovídám, ale myslím si, že na tu věc [myšlen posudek Šárky] tak túze nepospícháte, a pak si také myslím, že snad přece do Prahy přijedete, aby jsme o věci tak vážné pohovořili. Napsat se to tak dobře nedá. Tedy jenom přijeďte, ale než 29. ne, neb jedu zítra asi na 3 neb 4 dny do Berlína…“
Janáček se za Dvořákem někdy po 29. říjnu skutečně vydal a Dvořákovo hodnocení dopadlo dle Janáčkových slov „dosti dobře“. Hned po Dvořákově kladném posudku obratem požádal autora libreta Julia Zeyera o souhlas ke zhudebnění a zde jej potkala velká rána – Zeyer totiž svolení ke zhudebnění nedal. Dochovala se pouze Zeyerova odpověď z 10. 11. 1887:
„… Jest mi velmi líto, jest-li Vám to bude nepříjemné, ale nemohu k tomu svoliti, abyste hudbu k mé ,Šárce‘ komponoval. Mám velmi vážné příčiny, věřte. Ostatně nesete sám trochu viny v té věci. Dovolte, abych Vám řekl, že jste se měl snad přece dříve u mne poptati než jste rozvrh své opery na můj text do světa poslal. Zajisté, že hudba Vaše proto není ztracena, můžete jí jinak použíti…“
Na konci druhé strany dopisu je z pozdější doby Janáčkovou rukou dopsán text: „Bylo to nedorozumění – nevěděl jsem, jestli se mi první opera moje podaří. Proto jsem z ticha – a pro sebe pracoval. Vypracovaný klavírní výtah zaslal jsem Dru Dvořákovi k posouzení. Dopadlo dosti dobře. Pak teprve žádal jsem p. J. Z. o dovolení. Nebyla tudíž moje práce ve světě – jak myslil J. Z.“
Janáček se pokusil opět Zeyera oslovit, ale podruhé bez úspěchu, jak je patrné ze Zeyerovy odpovědi z 17. 11. 1887: „… Zdá se, že Jste první moje psaní neobdržel a nastává mi tedy povinnost velmi nepříjemná Vám ještě jednou ohlásiti, že nesvoluji, aby jste mé ,Šárky‘ za text ke své opeře použil. Mám k tomu velmi vážné příčiny, které s Vaší osobností pranic nesouvisí a není tedy v mém jednání pro Vás nic urážlivého. O nadání Vašem nemám zajisté nejmenší pochybnosti. Ale musím Vám upřímně říci, že Vaše jednání není správné. Zaujímáte mylné stanovisko, myslíte, že každý ten ubohý básník jest blažen, když se některý skladatel nad jeho básní smiluje. Může nejspíše být rád, když se mu to ,dodatečně‘ (jak píšete) oznámí. Všechny ,změny‘ a všechno ,uspořádání‘ se pak milostivě předloží ,k schválení‘. Děkuji, pane, nevíte nejspíše jak jste urážlivý. Jistě nutno mi dodati, že se buď p. Dvořák nebo Vy mýlíte. Nenabízel jsem ani jemu ani nikomu jinému svou ,Šárku‘. Vybídl mě prostřednictvím prof. Sládka, abych mu napsal text k opeře. Rád vyhověl jsem jeho přání. Nesouhlasil s mými pohledy v opeře, text můj se mu nelíbil a tedy ,Šárku‘ nekomponoval. To jsem mu za zlé míti přece nemohl a zůstali jsme dobrými přáteli…“
Důvody tak prudké Zeyerovy reakce jsou nasnadě. Libreto psal pro Antonína Dvořáka, ten je však vrátil. Poté bylo bez úspěchu nabídnuto také Bedřichu Smetanovi a zřejmě i Karlu Bendlovi. Ale o hlavním důvodu jsme zpraveni až z nově nalezených dokumentů. Zeyer se totiž pro radu obrátil k JUDr. Václavu Vladimíru Zelenému, redaktoru Dalibora, se kterým měl Janáček vleklý smetanovský spor. Tato přestřelka mezi mladým, neznámým moravským, nadto dvořákovsky orientovaným skladatelem a známým pražským smetanovským obhájcem měla pro Janáčka fatální důsledek. Zeyer se totiž dopisem ze 7. listopadu 1887 obrátil na Zeleného coby pražského znalce hudebních poměrů s prosbou o informaci týkající se mladého skladatele a též o radu, jak vyřešit problém již použitého libreta:
„…Přečtěte si laskavě list zde přiložený, který jsem právě obdržel a raďte mi co dělat. Že jsem tu ,Šárku‘ napsal a vytiskl mrzí mě teď do opravdy. Nemám nejslabšího pojmu o tom kdo ten p. Janáček jest a prosím Vás proto abyste mi řekl je-li to člověk kterého lze bráti do opravdy. Nezáleží mi konečně na tom textu, musí býti prachmizerný a blbý když koloval mezi našimi kompositerry a žádný z nich ho nechtěl, a komponovali přece na texty které se zdají že povstaly někde na Karlově. Mně jedná se jen o to abych v kompanii s p. Janáčkem se nestal docela směšným. Il ne manque rien que cela à mon infortune. Bendl mi též jednou řekl že by ,Šárku‘ komponoval, je tomu už dávno a zapomněl jsem na to a on též. Teď teprve jsem si na to vzpomněl, a prosím Vás abyste mu to psaní toho p. J. ukázal. Kdyby se totiž o té věci náhodou něco dozvěděl, mohl by myslit že jsem snad toho pána [?] hledal. Zná ,Šárku‘ jedině z České Thalie, kde vyšla, (bohužel!) nevěděl jsem tenkráte co to zač ta Č. Th. Prosím Vás tedy ještě jednou nezlobte se a pište mi brzy, abych tomu pánovi odpovědit mohl a tu pro mne tak nepříjemnou affairu skončit. Myslím že se ten pán měl dříve ptát, byl bych mu odřekl a mohl sobě uspořiti práci, mně nepříjemné chvíle a Vám čtení tohoto listu…“
Zeleného odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. V dopise napsaném hned následujícího dne se velmi ostře postavil proti svému „protismetanovskému“ odpůrci:
„…L. Janáček, v hudební společnosti známý brněnský oponent proti hudební Praze a jmenovitě proti Smetanovu modernímu směru, zdá se mi člověkem schopným a velmi snaživým, ale zbrklý jest dozajista, třeba již nebyl dítě nýbrž docela dospělý člověk. Operu jeho viděl krom Dvořáka také Bendl a se smíchem mi vypravoval asi před 3 nedělemi, že Janáček, nebetyčný antiwagnerián napsal operu v některých ohledech hyperwagnerovskou, jejíž party se z té příčiny namnoze vůbec nedají zpívat. Mimo to podotkl, že technika jest velmi slabá a invence místy snad pěkná, celkem však chatrná. Bendl měl ovšem skicu jen krátce v rukou u Dvořáka, jehož úsudek – mě neznámý – asi jest značně příznivější. Jeť Janáček přímo jednostranným propagátorem jeho v Brně a Dvořák mu napsal již vloni o velmi primitivních sborech Janáčkem jemu věnovaných nekřesťanskou chválu [jde o 3 sbory mužské JW IV/19]. Bendl zas je k Janáčkovi v opačném mínění! Domníval bych se sám, že by Vaše literární ztráta nemohla být veliká, kdyby se Janáčkova opera nedostala na svět. Mimo to zdá se mi způsob jeho jednání, napřed celou operu ve skice napsati – o honoráři nemluvě – tak neslušným, že by nemělo snad býti podporováno podobné zneužívání cizího majetku. Jsem jistě přítelem mladších skladatelů a přeji jim nejprv poetická libreta – ale tento případ vyzývá po mém zdání o exemplární zakročení. NB však – já měl s J. ostré polemiky [ jedná se o polemiku týkající se Janáčkova článku Bedřich Smetana o hudebních formách uveřejněného 15. listopadu 1886 v Hudebních listech] – snad tedy nejsem objektivní!…“
Tyto řádky nejen napovídají mnohé o Zeleného pohledu na Janáčkovu osobnost, ale jsou i cenným svědectvím o smýšlení pražské umělecké a intelektuální společnosti o mladém moravském skladateli. Není proto divu, že se Zeyer rozhodl nevyhovět Janáčkově žádosti, jak vysvítá i ze Zeyerovy odpovědi Zelenému z 20. listopadu 1887:
„… Za Vaši informaci stran tohoto bizarního pana Janáčka Vám velmi děkuji. Nazývám ho bizarním abych mu nemusel jiné, méně malebné slovo na etiketu mozkové jeho lahvičky napsat. Odřekl jsem mu docela šetrně a zdvořile, ale dostal jsem druhé psaní, které zdá se že se křižovalo nějak s mou odpovědí na jeho první. Bylo to přímo insoletní. Alespoň se mi to tak zdálo, a odpověděl jsem trochu méně šetrně. Teď je mi toho člověka zase líto, snad je pouze tak neskonale naivní…“
Avšak Janáček i přes zamítavé Zeyerovo stanovisko v práci na své Šárce neustal. Druhou verzi opery dokončil v první půli následujícího roku. Opis klavírního výtahu druhého znění pořízeného opět Josefem Štrossem je datován 18. června 1888. Opera zůstala nadále rozvržena do dvou jednání s proměnou. V této fázi Janáček první dvě jednání zinstrumentoval a partituru dal opět Štrossem opsat. Novou předehru patrně přímo instrumentoval, poněvadž se nedochovala žádná klavírní předloha. Proměnu, tedy dnešní třetí jednání, ovšem již neinstrumentoval. Janáček patrně naplno pochopil Zeyerův nezvratný postoj a operu odložil.
Uplynulo bezmála třicet let a sám Janáček na Šárku téměř zapomněl. Ve vrcholících přípravách na premiéru Její pastorkyně ve Vídni, která se uskutečnila v únoru 1918 a znamenala rozhodný krok v prosazení skladatele na světové operní scény, napsal 14. ledna 1918 své přítelkyni, představitelce první pražské Kostelničky, Gabriele Horvátové: „… Hledal jsem cosi v truhle a našel jsem partituru I. a II. jed. své Šárky. Ani jsem o tom nevěděl, že to bylo hotovo i v partituře…“ V následujícím období skladatel operu zrevidoval a nechal poslední jednání (původní proměnu) instrumentovat svým žákem Osvaldem Chlubnou. Dopisem z 20. října 1918 požádal Českou Akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, která byla dědičkou literárních práv zemřelého Julia Zeyera, o svolení použít ke zhudebnění Zeyerův text Šárky. Není divu, že uznávanému skladateli, kterým již v té době Janáček nepochybně byl, bylo povolení briskně vyřízeno. Od konce srpna 1918 do začátku následujícího roku provedl Janáček další úpravy, aby 12. ledna 1919 s úlevou napsal své přítelkyni Kamile Stösslové: „… Dal jsem si svou první operu, složenou před 31 lety, do pořádku…“
Premiéra opery se konala 11. listopadu 1925 v divadle Na hradbách (v programu byla Šárka uvedena jako bohatýrská zpěvohra), kde byl spolu s ní uveden Don Juan Christopha Willibalda Glucka. Přijetí bylo velmi nadšené a srdečné, o čemž svědčí dobová kritika vyzdvihující povětšinou novost díla se zřetelnými zárodky Její pastorkyně, ovšem upozorňující na problematičnost Zeyerova libreta. To bylo první a zároveň poslední nastudování Šárky za skladatelova života.
O vydání opery projevilo zájem vídeňské nakladatelství Universal Edition. Překladu libreta se měl ujmout Max Brod, avšak také díky Brodovým odkladům se vydání stále protahovalo, až z něj za Janáčkova života zcela sešlo. A tak opera vyšla v Universal Edition až v roce 2001. Ač jde o skladatelovu prvotinu v mnohém vzdálenou jeho vrcholným dílům, její nepřehlédnutelnou kvalitu podtrhuje fakt, že dnes je hrána na jevištích po celém světě.

Nahoru | Obsah