Hudební Rozhledy

Vzpomínka na Václava Holzknechta

Jan Novotný | 02/19 |

Václav Holzknecht

Život Václava Holzknechta a osudy jeho životního díla nás v době jeho významném výročí – sta let od jeho narození – nutí k zamyšlení. Zvětšující se časový odstup nám ho jako lidskou bytost jaksi vzdaluje a výsledky jeho úsilí začínáme vnímat jako samozřejmé. Přestože se jedná o osobnost, která zanechala jednu z nejvýraznějších stop v české kultuře 20. století, obávám se, že většina mladých adeptů hudební kariéry by dnes na dotaz, kdo byl Václav Holzknecht, jen bezradně pokrčila rameny.
Václav Holzknecht se narodil 2. května 1904 – den po smrti Antonína Dvořáka. Po maturitě na gymnáziu vystudoval souběžně práva a klavírní oddělení konzervatoře. Dokonce si téhož dne – 27. června 1928 – odbyl dopoledne promoci a večer absolventský koncert s orchestrem, na kterém provedl s Českou filharmonií klavírní koncert tehdy velmi ceněného Ernsta Tocha. Až do roku 1942, kdy nastoupil jako profesor na konzervatoři, pak přes den úřadoval na ministerstvu financí a umělecké činnosti se mohl věnovat jen po večerech a v neděli.

Přelom v jeho životě nastal, když byl už po půl roce (sic!) zvolen profesorským sborem konzervatoře za ředitele. V této funkci byl v roce 1945 presidentem Benešem potvrzen a setrval v ní celkem 28 let. Po celou dobu svého působení zde a později v Národním divadle se nezpronevěřil své zásadě sloužit bezvýhradně tomu, co považoval za správné a dobré. Jeho umění odhadnout hranice kompromisu bylo jedinečné a bylo podloženo i obrovským nadáním diplomatickým. Na můj dotaz jak se mu podařilo proplout tolika změnami politických poměrů s čistým štítem aniž si zadal, odpověděl, že to vyžadovalo pěstovat si po celou dobu stav „mírné neobliby“ u držitelů moci. Ti, kteří ho znali, reagovali povzdechem, že on si to mohl dovolit. Byl charismatickou osobností s širokým vzděláním a s mnoha dalšími špičkovými schopnostmi. Uznávali ho „ti nahoře“ stejně jako „ti dole“.
Nástup do funkce ředitele znamenal konec jeho kariéry pianistické. Do té doby se soustředil převážně na uvádění skladeb svých moderně orientovaných vrstevníků. Neomylný instinkt ho nejenom správně orientoval umělecky, ale vedl ho i při volbě spolupracovníků. Spolu s Jaroslavem Ježkem, Išou Krejčím, Pavlem Bořkovcem a Františkem Bartošem vytvořili hudební skupinu, kterou přijal pod ochranná křídla výtvarný spolek Mánes, respektive jeho předseda Emil Filla, manžel sestry Iši Krejčího. Jakýmsi „dopisujícím členem“ skupiny byl po celou dobu jejího trvání i Bohuslav Martinů. Jako pianista se Holzknecht se zanícením věnoval i propagaci klavírního díla Bedřicha Smetany, v němž spatřoval skladatele, který poprvé v historii vynesl českou hudbu na evropskou špičkovou úroveň.
Funkce ředitele konzervatoře neponechávala dost času a energie pro namáhavou a časově náročnou hráčskou přípravu. Tehdy se zrodil Holzknecht spisovatel, publicista a kritik. Kromě nespočetného množství článků, vytvořil řadu monografií, z nichž asi nejvýš stojí kniha o životě a díle Bedřicha Smetany. Holzknecht s oblibou citoval Goetheho výrok, že když se chce o něčem poučit, napíše o tom knihu. Proto vznikly monografie o Debussym, Ravelovi, Schubertovi, J. S. Bachovi a jeho synech, o Dvořákovi či Emě Destinnové. Několik prací věnoval i svým současníkům – Bohuslavu Martinů, Jaroslavu Ježkovi, Išovi Krejčímu a hudební skupině Mánesa jako celku. Některé články, otištěné v novinách a časopisech, měly zásadní význam, zejména „Filipika proti misomusům“(Literární noviny 1956), upozorňující na alarmující stav estetické výchovy na školách všeobecně vzdělávacích nebo „Otevřený dopis hudebním školám“ (Hudební rozhledy 1965), který byl fundovanou kritikou vyučování klavírní hry na elementárním stupni. Zejména tento druhý článek vyvolal bouři odporu u učitelů tehdejších Lidových škol umění včetně protestních petic a divokých diskusních shromáždění. V posledních letech života se Holzknecht zabýval nesystematicky i psaním pamětí, které ale po předčítání před úzkým kroužkem lidí, kterým důvěřoval, spálil. (úryvek)

Nahoru | Obsah