Hudební Rozhledy
Emil František Burian: „Moje dílo Češi příliš neznají“
Těmito slovy uvedl E. F. Burian v lednu 1959 patrně poslední besedu s návštěvníky svého divadla D 34 Na Poříčí (dnešní Divadlo Archa). Burian si dovedl vytvořit vlastní obecenstvo a pěstovat vědomí vzájemné pospolitosti. Pamatuji, jak na mě – venkovského studenta – někdy v polovině padesátých let silně zapůsobilo, když Burian před představením procházel hledištěm a jako správný hostitel vítal příchozí. Ve foyer a na schodišti byly k vidění výstavy vybraných výtvarníků a uměleckých fotografů, na komorních koncertech vystupovalo Československé kvarteto, případně jiní interpreti s novinkami známých i začínajících autorů. Největším zážitkem byly ovšem hry samotné v Burianově režii, ať to byla Vojna, geniální montáž z textů k písním a tancům podle Erbenovy sbírky, Opera z pouti na text lidové hry „O Františce, dceři krále anglického a Honzíčkovi, synu kupce benátského“ nebo činoherní představení s Burianovou scénickou hudbou (Dykův Krysař, Benešové Věra Lukášová, Puškinův Evžen Oněgin nebo Dostojevského Bílé noci). Odcházel jsem domů po Hlávkově mostě toulavým krokem jako omámený, neschopen rychlého návratu do všední noci. Malý muž s výrazným obličejem a uhrančivýma očima byl na divadle velkým mágem, který dovedl dát jednoduchými prostředky, leč s obrovskou imaginací a sugestivitou každému představení naléhavou působivost. Burianovo poetické divadlo, to byl pojem, který byl znám nejen v Praze, ale všude, kde se dělalo avantgardní divadlo.
Když si Burian postěžoval, že se o jeho díle málo ví, neměl na mysli divadelně režijní tvorbu, nýbrž řadu dalších aktivit: v oblasti literární a literárně dramatické, v badatelské činnosti (orientované zejména na hudební teorii, estetiku, etnografii a teatrologii) a ze všeho nejvíce ve skladatelské tvorbě zaměřené na koncertní publikum. Na to, že také uspěl jako divadelní a filmový herec, jazzový zpěvák, instrumentalista a hudební klaun, ani nepomyslel. Skladatelskou tvorbu kladl na první místo, neboť dobře cítil, že ze všech rodově zděděných predispozic byl nejvíce obdarován hudebním talentem. Však také se to zřetelně projevovalo v jeho veškeré umělecké tvorbě. Nejen hudební, ale i divadelní kritikové si už před válkou všimli, že Burianova divadelní poetika vycházela z obecných strukturálních principů hudby, a že právě tím dosahovaly jeho inscenace u obecenstva tak silný emocionální účinek.
Po 45 letech, která uplynula od posledního Burianova besedování s obecenstvem (zemřel téhož roku 9. srpna) je třeba přiznat, že všímavější k jeho odkazu jsou divadelní umělci než hudebníci (přesněji hudební manažeři a byznysmeni). Od té doby, co tito lidé ovládli hudební trh, klesl zájem o Burianovu hudbu téměř na nulu. Naproti tomu učinili významné gesto Jiří Nekvasil a Daniel Dvořák, když uvedli ve Státní opeře Praha roku 1999 Burianovu lyrickou jazzovou operu Bubu z Montparnassu (1926-29). Byla to pamětihodná, byť hodně opožděná světová premiéra. Cestu k Burianovi si našli také divadelní umělci v Ostravě, kteří před nedávnem uvedli Vojnu, v Praze dávno zapomenutou hru se zpěvy a tanci podle François Villona Paříž hraje prim (1938) a v současné době připravují Operu z pouti (1955). Se spontánním zájmem o Buriana jsem se setkal ke svému překvapení zhruba už před deseti lety v zahraničí. Na jeho skladatelskou tvorbu, na voiceband a také na knihu Jazz z roku 1928 se přeptávali hlavně mladí lidé, několika interpretům jsem obstaral na jejich přání u nich nedostupný notový materiál. Ze zahraničních umělců musím zmínit alespoň Herberta Herberse, který v roce 2000 oslavil první desetiletí svého amsterodamského souboru Ebony Band jubilejním cédéčkem. Do exkluzivního výběru skladeb zařadil též Burianův cyklus barových šansonů Cocktaily (1926) od Vítězslava Nezvala pro zpěv a jazzový orchestr. Myslím, že je to první Burianova skladba, která byla natočena v zahraničí. Nepochybuji, že i naši interpreti by s chutí věnovali své síly Burianovu dílu. Museli by však najít někoho, kdo je organizačně a finančně podpoří. (kráceno)