Hudební Rozhledy

Figarova svatba u Tugendhatů

Vlasta Reittererová | 10/21 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Josef Škarka (Figaro) a Petra Novotná (Zuzanka)

Brňané jemně a spravedlivě vybučeli premiéru Figarovy svatby Wolfganga Amadea Mozarta. Aktualizovaná do porevolučního času, zasazena do kulisy funkcionalistické vily manželů Tugendhatových šířila víc bludnou trapnost než zábavu a hudební prožitek. Černopolní dům zažil dost děsivého osudu 20. století a dost příšerných nájemníků v reálu, virtuální mafiáni jsou v historii architektonického klenotu už jaksi navrch. Určení postav dle saské režisérky Annette Jahns: Hrabě Almaviva – hlava mafiánského klanu, Rosina, jeho manželka „Hraběnka“, dr. Bartolo, lékař, Marcelina, dříve hospodyně u Bartola, nyní příslušnice „nejstarší živnosti světa“, Basilio, prostředník místní drogové mafie, masér a muzikant, Cherubín, velmi mladý muž, pro obchod zcela nezpůsobilý, Figaro, starý přítel Almavivův. Nově příchozí zaměstnanci: Zuzanka, dívka z venkova, „Hraběnčina“ komorná, Antonio, zahradník a domovník, Barbarina, hračka pro všechny muže.

Sociální určení postav – kriminální spodina. Může špehýrka do jejich soukromí dát smysluplnou relevanci konverzační komice, jakou nám nabízí Mozartova opera? Dějová spirála svatebního dne Figara a Zuzanky je jasná – chtějí dosáhnout hraběcího souhlasu a svatebního požehnání, a hlavně zabránit hraběcím choutkám na návrat zrušeného práva první noci. Delikatesy rokokové zábavy vyplývají z dobové koketerie, z konvencí tehdejší společenské struktury, přesahy do nesmrtelnosti obstarává hlavně Mozartova hudba. Díky ní resonujeme s Almavivou a jeho partou z časů, které zachycují miniatury třeba Françoise Bouchera: grácii dostaveníček a milkování, parfémy, krajky, pentle, hru citů… Samozřejmě držíme palce Zuzance, aby dostala svého milého Figara, samozřejmě, že máme radost, že prchlivý záletník Almaviva dostal lekci. Dá se svět milkující kurtoazie naroubovat na mafiánský klan, který k nám po revoluci vtrhl a zažívá překvapivý střet s bodrými Moravany? Nejen že takové berličky Mozartovo dílo zásadně nepotřebuje, ale hlavně nás rádoby vtipná, nacionálně laděná poetika nemůže uhranout.
Vizuální vstup skřípe: pravoúhlé, čisté linie funkcionalistického klenotu, řez nezařízeným domem rozhodně nadchne elegancí stavby, ale míjí se s potřebou da Ponteho zápletek, skrývaček, parapetových koutků a zamykaných dveří. Tu „zabydlenost“ nahrazuje stálé dění v služebnickém zázemí v přízemí, tam se hraje kulečník, pořád se někdo s někým muchluje, hrabě Almaviva hned od začátku, ať víme, že je záletník. Zároveň si Zuzanka během recitativu „Or bene, ascolta, e taci“ pohrává s figurinou hraběte, zas abychom věděli, že mu dá co proto. Při Cherubínově milostné kanzonetě má v přízemí bordelmamá Marcelina svůj hambinec plný děvčat, jindy se mastí karty, droguje… Zkrátka doupátko. Hlavní děj ovšem běží v prvém poschodí vily. Scéna je zaplněna efektně, ne efektivně. Tlumí nosnost zpěvu, také herecká akce je jaksi skřípnutá. Zda fakticky, jistým pohybovým omezením, nejistotou aktérů, nebo je to jen podprahová divácká obava (aby nespadli), nevím. Zahradní dostaveníčkové šarády ve čtvrtém jednání vypadaly zajímavě, včetně osvětlených dálav Brna. Ale to ne všichni diváci zažili, dávno odešli. Scénu a kostýmy navrhl Sebastian Stiebert.
Disharmonii či cílený zmatek vnáší do mafiánské koncepce Figarovy svatby i některé kostýmy. Rockersky nonšalantní Bartolo má bílý kožich až na paty, proč ale Basilio nosí turban, když třeba Figaro je zcela civilní, proč je Cherubín kostýmován jako historické páže, když je dnešní zamilované klouče? Trapný je kroj sboru, pánové v maskáčích k folklorním vestám a kloboučkům, navíc třímají moravské orlice. Pocta Hraběti? Spíš patolízalství, když je mafián.
Dirigent Caspar Richter řídí představení sympaticky od klavicembala, ale těžkopádně, leckde zdlouhavě a bez ilustračních akcentů na dynamické a emoční proměny děje, které partitura střídáním tónin a vynalézavou instrumentací tak úžasně nabízí. Roli Figara zvládá Josef Škarka velmi pečlivě, pro razanci titulní postavy však nedisponuje mohutností hlasu a témbrem, žádný z Figarových hitů nejiskřil. Zuzanka Pavle Perle Nôtové všestranně svědčí, pěvecky půvabná byla zejména v souznělých duetech s Cherubínem (pěvci vůbec dobře ladili v ansámblech, což je vždy příjemné). Ostatně Cherubín (Jana Wallingerová) svým muzikálním projevem jednoznačně dominovala celému večeru, Roman Janál má roli Hraběte suverénně a dávno pod kůží, tentokrát však nevydal maximum. Hraběnce (Pavle Vykopalové) se dařilo zejména v proslulé árii „Dove sono i bei momenti“, napínavým recitativům dohadování s Almavivou by slušelo víc teatrálnosti. Velmi hezký bas Jana Šťávy výborně padl roli Bartola, tím víc, že mladý pěvec je i výrazně komediální. Také Marcelina (Adriena Hlavsová) je v roli doma, možná by vynechaná koloraturní pasáž „Il capro e la capretta“ ukázala pravý rozsah její dovednosti. Barbarina v podání Andrey Priechodské je milý diblík s nosným, i když trochu ostrým hlasem. Má jedinou cavatinu v posledním dějství, když hledá špendlík. Z hlediště zazněl ženský hlas „… děvče, ten je pryč, ten už nenajdeš…“ Barbarina odpovídá nelogicky „… jste hodná, děkuji ...“ a zpívá trochu roztřeseným hlasem. Obstála obdivuhodně, ovšem extempore divačky bylo neodpustitelné, neboť šlo o profesionála, pražskou hudební teoretičku a režisérku Olgu Janáčkovou. Co ji k tomu vedlo, to se nikdo nedověděl, ale že to ohrozilo výkon zpěvačky i výsledek premiéry, je jisté. Režijní či hudební zpracování ani výkony interpretů se každému nemusí líbit, ale etika poučenému divákovi, nota bene profesionálovi velí nechat věci proběhnout a kritizovat až po představení. Jestliže přistoupí někdo na vměšování do děje, je to hulvátství a neúcta k práci interpretů, kteří vkládají do role maximum energie, soustředění i emocí.
Figarova svatba je sice notoricky známá, ovšem v zásadě víme leda, že Figaro se chce ženit. Všechny peripetie a úklady, všechna konverzační rozvětvení nemáme v malíčku jak Járu Cimrmana a každá manipulace k osvěžení díla je ošemetná. Transformace musí samozřejmě objevovat skryté krásy a významy díla, jinak je kontraproduktivní. „Chceme vytvořit obraz světa, který divákům i dnes znovu nastaví zrcadlo, v němž se lidé budou moci najít,“ míní režisérka. Lituji, nenašla jsem se.
Brno, Národní divadlo – Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba. Dirigent Caspar Richter, režie Annete Jahns, scéna a kostýmy Sebastian Stieber, sbormistr Pavel Koňárek. Premiéra 25. 2. 2011 v Mahenově divadle.

Anna Šerých, Karla Hofmannová

Nahoru | Obsah