Hudební Rozhledy

Jazz pod diktaturou moci

V. NDR: Lipsi versus jazz

Antonín Matzner | 04/19 |Horizont

Manfred Krug

Ještě před skončením války se představitelé spojeneckých mocností protihitlerovské koalice dohodli na Jaltské konferenci o rozdělení Německa do okupačních zón. Po konečné porážce a kapitulaci Říše stvrdila v bezprostředně následujících měsících tato ujednání další konference v Postupimi a zároveň vymezila hranice území spravovaných čtyřmi vítěznými armádami. Čtyři roky poté vznikla spojením americké, britské a francouzské okupační zóny Spolková republika Německo a o měsíc později na území sovětské zóny a východního sektoru Berlína Německá demokratická republika. Nový stát dostal do vínku leninské principy demokratického centralismu. Co to znamenalo v praxi, vědí všichni, kteří okusili totalitní režimy v zemích bývalých sovětských satelitů.

V kulturní oblasti představovalo uplatňování leninských principů především adorování jednotného modelu socialistického realismu a na druhé straně potlačování všech svobodomyslných projevů, podobně jak to Němci zažili už během nacistického režimu. Zatímco většina z těch žijících na západě těžila ze všech výhod, které jim nabízel život v demokratickém státě, jenž nadto díky integraci do politických i ekonomických struktur svobodného světa prožíval rychlý hospodářský vzestup, méně šťastní občané v NDR se nejenže museli vypořádat s nejrůznějšími omezeními, ale navíc byli vystaveni neustálému dohledu pod bdělým okem nové bezpečnostní organizace Staatssicherheit, nikoli nepodobné bývalému gestapu. Spousta obstrukcí platila v NDR také na poli společenské zábavy. Společný jazyk se západním sousedem posloužil jako vděčná záminka nezbytné ochrany ideologické čistoty před škodlivými vlivy, které odtud přicházely např. prostřednictvím rozhlasového vysílání. Východoněmecká jednotná rozhlasová stanice Deutschlandsender tak prakticky navazovala na svého předválečného jmenovce a pokračovala ve stejných metodách direktivního řízení a centrální kontroly vysílání.
Právě v rozhlase došlo k prvním zřetelným pokusům o potlačení hudby kvůli jejímu západnímu, zejména americkému původu. V září 1947 byl v Lipsku zřízen se souhlasem tamní sovětské komendatury Tanzorchester Leipzig des Staatlichen Rundfunkkomitees der Deutschen Demokratischen Republik, nazývaný později krátce Tanzorchester des Senders Leipzig. Jeho řízením byl pověřen zkušený kapelník Kurt Henkels (1910–1986). Mezi hráči figurovalo několik dobrých jazzově orientovaných sólistů jako klarinetista Rolf Kühn, trumpetista Walter Eichenberg nebo bubeník Fips Fleischer. Alespoň zpočátku se těleso orientovalo na standardní swingový repertoár v duchu amerických orchestrů Duka Ellingtona či Glenna Millera. Některé jejich skladby nahrál lipský orchestr i pro současně zřízenou státní gramofonovou firmu Amiga určenou produkci zábavné hudby a tomu, co bylo např. u nás označováno termínem „vyšší populár“ (svěží snímek Tizolovy Caravan nebo v duchu glennmillerovského soundu se smíšeným vokálním kvintetem Modernaires nahraná původní německá skladba Warum läßt Du mich weinen, warum? společně s Cornel Triem, 1949). Podobného ražení byly ve stejné době jenom o málo mladší západoněmecké konkurenční orchestry Erwina Lehna ve stuttgartské stanici Süddeutscher Rundfunk a Kurta Edelhagena zprvu v norimberském Südwestfunk a později v rámci Westdeutscher Rundfunk v Kolíně nad Rýnem. Když byl v roce 1952 ustanoven v NDR podle sovětského vzoru Staatliche Komitee für Rundfunk podléhající přímo Radě ministrů, začaly se množit potíže při stále častějších zásazích do volby repertoáru Henkelsova orchestru až k přímým zákazům některých titulů. Nadto celková oficiální linie vyloženě preferovala před bigbandovým jazzem zábavní orchestry se smyčci typu Dresdner Tanzsinfoniker řízených Günterem Hörigem nebo při berlínské stanici zřízeného Grossen Tanz- und Unterhaltungsorchester vedeného Gerdem Natchinskim.
Při uplatňování tzv. směrných čísel a poměrů mezi západními (zvláště americkými) tituly a původní tvorbou autorů z NDR a dalších socialistických zemí se stále zhoršující situace vyostřila v roce 1959. Tehdy taneční mistři, manželé Seifertovi z Lipska, vytvořili na přímý pokyn ministerstva kultury „vzorový“ společenský tanec, který měl východoněmeckou mládež ochránit před „výstřelky“ západních tanečních novinek, čímž byly míněny především rock´n´roll a twist (dva roky předtím se Henkelsovi zázrakem podařilo prosadit na desky Amiga snímek Rock and Roll Again). Nový tanec byl s náležitou propagační kampaní veřejně uveden v život ještě téhož roku na lipském jarním veletrhu, odkud dostal i své jméno „lipsi“. Pro poměry už veskrze otráveného Kurta Henkelse bylo lipsi patrně onou poslední kapkou, po které se rozhodl ještě během léta 1959 pro útěk do Hamburku, kde zprvu řídil televizní orchestr působící v Nord¬deutscher Rundfunk a od roku 1963 tam vedl orchestr ve svazku Zweites Deutsches Fernsehen.
Kurt Henkels nebyl ovšem prvním jazzovým exulantem z NDR či, jak se s pýchou označovala, z „prvního státu dělníků a rolníků v německých dějinách“. Jenom z členů jeho lipského orchestru emigrovali už předtím světově proslulý klarinetista Rolf Kühn do Ameriky (uvedl se tam v show Cateriny Valente, s vlastním kvartetem účinkoval na festivalu v Newportu a před návratem do SRN hrával s orchestry Bennyho Goodmana a Tommyho Dorseye) a baryton¬saxofonista Horst Reipsch (uplatnil se ve známém big bandu Maxe Gregera, kde byl leadrem trombonové sekce ještě další bývalý občan NDR Karl-Heinz Donick).
Na půdě východoněmeckého rozhlasu se také odehrál první známý případ ztráty zaměstnání kvůli jazzovým zálibám příslušného zaměstnance nápadně připomínající uplatňování nacistického zákona z dubna 1933, podle něhož mohli být ze státních institucí propuštěni nespolehliví úředníci. Touto obětí byl dvaadvacetiletý příležitostný amatérský jazzový hudebník z Drážďan Karlheinz Drechsel. V té době byl zaměstnán jako režijní asistent ve stanici Rundfunk der DDR, pro kterou připravoval hudební pořady, v nichž občas pouštěl z desek americké nahrávky. To samo o sobě v roce 1952 stačilo k okamžitému propuštění, oficiálně zdůvodněnému reorganizací stanice.
Mnohem dramatičtější průběh měl případ jiného východoněmeckého jazzového aktivisty Reginalda Rudorfa (1929–2008). V mládí prošel známým chlapeckým sborem Svatotomášské školy v Lipsku, kde poté také studoval marxistickou estetiku. Ještě během studií přišel do kontaktu s jazzovými fanoušky, pořádal komentované přehrávky a jako člen SED (Jednotné socialistické strany Německa) mohl časem moderovat rozhlasové pořady. Přestože Rudorf prezentoval jazz jako projev proletářské americké kultury a výraz utlačované rasy (v tomto duchu také vytvořil pro Defu dokumentární film Cesta jazzu, distribuovaný i do ČSR), postupně měl stále větší potíže, které vyvrcholily 25. března 1957 jeho zat¬čením tajnou policií. O pět měsíců později byl obviněn ze špionáže, ve vykonstruovaném procesu odsouzen k dvouletému pobytu v káznici a k nuceným pracím v kamenolomech v saském Röcknitz. Po odpykání trestu se Rudorfovi podařilo uprchnout do SRN, stal se pravidelným přispěvatelem deníků Frankfurter Allgemeine Zeitung, Die Zeit, Die Welt, týdeníku Spiegel a spolupracovníkem ARD (Arbeitsgemein¬schaft der öffentlich-rechtlichen Rundfunkanstalten der Bundesrepublik Deutschland). Kromě politologických prací publikoval knihy Jazz in der Zone a Ton ab! Die Geschichte der Schallplatte in Deutschland 1877–1998.
V souvislosti s Rudorfovým případem byla navíc v roce 1957 zakázána v Drážďanech zájmová organizace Interessengemeinschaft Jazz. Průběžné napětí mezi oběma německými státy vyústilo v srpnu 1961 známou berlínskou krizí, v jejímž důsledku byly uzavřeny hranice mezi západním a východním sektorem města a z příkazu Rady ministrů NDR a vedení SED zbudována Berlínská zeď.
Přes tato drastická opatření ovšem jazz ve východním Německu neumlkl ani poté. Postupně přibývaly zprvu většinou amatérské, ale později i profesionální skupiny. Na přelomu 50. a 60. let sehrály průkopnickou úlohu revivalistické soubory Jazz Optimisten z Jeny a Dixieland All Stars z Berlína, na poli moderního jazzu zvláště Manfred Ludwig Sextet a combo pianisty Eberharda Weisseho. Ve stejném roce 1964 jako v Československu se také v Berlíně konal jazzový festival. V příštím roce se z iniciativy kdysi z rozhlasu propuštěného Karlheinze Drechsela uskutečnilo turné špičkové západoněmecké skupiny Alberta Mangelsdorffa po NDR a ve východním Berlíně vystoupil na památném koncertu Louis Armstrong. Důležitou platformou avantgardně orientovaných jazzových projevů se stal od roku 1965 koncertní cyklus „Jazz in der Kammer“, uváděný v komorním sále Německého divadla v Berlíně (trval až do roku 1989). Značné návštěvnické oblibě a s přibývajícími lety i pozornosti oficiálních médií se těšily mezinárodní Dixielandové festivaly v Drážďanech, které v roce 1971 uvedl v život a dodnes je konferuje neúnavný Karlheinz Drechsel.
Soustavný dohled státních orgánů od cenzury po nechvalně známou tajnou policii Stasi však neustal ani během období viditelného oživení východoněmeckého jazzového života. Ještě v roce 1966 např. emigroval na západ tehdy dvaadvacetiletý pianista Joachim Kühn (mladší bratr zmíněného klarinetisty), když předtím jako externí zaměstnanec Státního divadelního studia hrál se skupinou Karla Velebného SHQ v Praze, kde i natáčel pro Supraphon (album SHQ a přátelé, 1965).
Zvláště podivuhodnými zákrutami se ubírala životní i profesionální dráha známého herce a zpěváka Manfreda Kruga. Rodák ze severoněmeckého Duisburgu odešel jako chlapec s otcem do NDR, kde byl po studiích na Staatliche Schauspielschule angažován do vyhlášeného hereckého souboru Bertolta Brechta Berliner Ensemble. Současně začal účinkovat v televizi a filmových rolích. V roce 1962 se Krug mj. objevil v titulní úloze bývalého profesionálního boxera a velitele koncentračního tábora ve slovenském válečném filmu Boxer a smrt. Jako příležitostný zpěvák účinkoval Manfred Krug zároveň se vzpomenutou skupinou Jazz Optimisten, s kterou v květnu 1962 hostoval na mezinárodní jazzové přehlídce v Karlových Varech. V roce 1970 ho režisér Walter Felsenstein obsadil do role drogového dealera ve své slavné inscenaci Gershwinovy opery Porgy a Bess v berlínské Komické opeře. Ve stejné době navázal dlouhodobou spolupráci s kvintetem moderně orientovaného jazzového saxofonisty Günthera Fischera. Už předtím se ale začaly odvíjet první umělcovy potíže, když byl v červnu 1966 uveden do kin film Spur der Steine, ve kterém Krug ztělesnil hlavní roli kontroverzního dělnického předáka. Tvůrci byli vzápětí obviněni z „protisocialistických tendencí“ a po zdrcující kritice v partajním orgánu Neues Deutschland byl film po třech dnech stažen z distribuce. Krugova odysea nakonec vyústila do částečného zákazu povolání, když se v roce 1976 veřejně angažoval v protestní protirežimní kampani kvůli zbavení státního občanství a návratu do NDR politického písničkáře Wolfa Biermanna. Po šesti měsících bez práce Manfred Krug obdržel oficiální souhlas s vystěhováním do SRN.

Nahoru | Obsah