Hudební Rozhledy

Velikonoční festivaly v Praze a v Brně I.

Dvě ohlédnutí za festivalem FOK

Lukáš Vytlačil | 08/20 |Festivaly, koncerty

Letošní ročník Velikonočního festivalu nabídl dva koncerty duchovní hudby s předními domácími soubory, které se věnují historicky poučené interpretaci. Obě se svojí tematikou hlásily k Velikonocům, avšak dramaturgickým přešlapem byly uvedeny v opačném pořadí, přestože to nebylo nutné třeba časovým omezením interpretů. A tak jej zahájilo navštívení Božího hrobu, zatímco k hudebnímu ukřižování, jak nás o něm zpravují Janovy pašije, došlo až v úterý po uplynutí svátků. U festivalu, který se svým názvem hlásí k významnému liturgickému údobí, bych očekával, že se alespoň u duchovních koncertů přidrží tradičních zvyklostí. Zejména pokud jeho dramaturgii připravují velice vzdělaní lidé, kteří potřebnými vědomostmi bezesporu disponují.

andělské hlasy tiburtiny
První koncert „Ad monumentum venimus!“, který se konal 19. 4. 2011, byl ve znamení duchovní dramaturgie a hudby středověké Prahy. Tu si připravil mladý vokální soubor Tiburtina ensemble, který je ženskou gregoriánskou scholou, volně navazující na tradici liturgie v klášteře u sv. Jiří na Pražském hradě. Jeho uměleckou vedoucí je sopranistka Barbora Sojková. Program byl rozvržen do tří tematických částí, které zahrnovaly jednohlasé chorální skladby i raný vícehlas. Dle možností pera a papíru se pokusím vyzdvihnout alespoň několik z mnoha zajímavých okamžiků tohoto jedinečného večera.
Již samotné rozvržení židlí v sále, kde byla v jeho první polovině netradičně vytvořena ulička, dávalo tušit, že koncert se nebude odehrávat výhradně v prostoru jeviště. Sólovým zpěvem od portálu bočního vchodu do hlavní lodi jej nářkem Panny Marie Pláči mému hodina zahájila altistka Markéta Cukrová, která se během zpěvu přesunula na jeviště. Její okouzlující znělý hlas zaplnil celý kostel. Na tuto skladbu navázalo Virgo mater ecclesiae (Panno, matko církve), které postupně zpívala celá schola, přičemž pěvkyně přicházely postupně z obou bočních vchodů presbytáře. Podle obsazení a typu skladeb se pak průběžně měnilo rozestavení jednotlivých interpretek. Druhý blok skladeb zakončil conductus Quare fremuerunt (Proč se tak bouří), kde byla krásná ukázka hocquetu. Před závěrečným tematickým oddílem, jehož hlavní částí byla hra Navštívení Kristova hrobu, schola připravila několik atributů: hořící svíce, bílá plátna na oltáři jako připomínku plátna, kterým byl zabalen Ježíš po sejmutí z kříže, a bílé růže, symbolizující čistotu. Zde také účinkovala jediná mužská posila, kterou byl Ondřej Múčka v roli Ježíše. Byl celý oděn v bílém, bosý, a jeho zvučný hlas, většinou přednášející mluvené slovo, byl jedinečným oživením programu. Poté následovala modlitba Vítaj, kráľu všemohúcí, jejíž text je zřejmě z pera Kunhuty Přemyslovny, abatyše svatojiřského kláštera. Během moteta Christus surrexit, vinctos (Kristus vstal z mrtvých) pak Ježíš odešel uličkou mezi publikem z pódia. Koncert uzavřela nádherná tříhlasá skladba Portum in ultimo (V soudný den) a křest nové nahrávky souboru Flos inter spinas – Růže mezi trním.
Koncert byl skvělým nahlédnutím do středověké hudby velikonočního ritu, navíc ve vynikající interpretaci. Schola se sice skládá z mnoha hlasů, které mají velmi rozdílnou zvukovou charakteristiku, avšak Barbora Sojková dokáže využít této bohatosti stejně dobře jako sjednotit celý ansámbl pro kompaktnost jednohlasých chorálů. Je také tvůrkyní celé dramaturgie, což prozrazuje její hluboké znalosti kolem této hudby. Kromě Barbory Sojkové bych rád zmínil ještě další pěvkyně, jejichž výkon byl ozdobou večera. Byla to například altistka Kamila Mazalová se svými bravurně provedenými sóly, Marta Fadljevičová, Daniela Čermáková či již zmíněná Markéta Cukrová. Zvláště mě pak zaujal výkon sopranistky Terezy Wollnerové, jejíž jemný a prostý hlas je jako stvořený pro tuto hudbu. Tiburtina je vokálním souborem mladých a půvabných dam, u nichž si navíc podávají ruce teorie s praxí. Díky tomu vzniká jedinečné spojení skutečně vysoké interpretační úrovně a kvalitních hudebních dramaturgií. Bouřlivý potlesk početného publika byl zcela zaslouženým uznáním tohoto skvělého večera.

malé velké janovy pašije
Večer 26. 4. 2011 pak patřil jedné z nejslavnějších skladeb, která byla pro velikonoční období zkomponována, a to Janovým Pašijím, BWV 245, Johanna Sebastiana Bacha. Ty byly konkurzní skladbou, díky níž Bach v roce 1724 získal kantorské místo v Lipsku. Dirigent a violoncellista Marek Štryncl, umělecký vedoucí souboru Musica Florea, zvolil provedení v malém obsazení. Na pódiu tedy ze smyčců zůstala jen dvojice houslí a viola, jež doplnily příslušné dechové nástroje a v continuu viola da gamba, pozitiv, kontrabas a violoncello, od něhož Marek Štryncl také řídil. Ve sboru pak bylo po dvou zpěvácích v hlasech, kteří zpívali též sóla. Jedinou výjimkou byl tenorista Jaroslav Březina, který se zhostil velmi exponované postavy evangelisty. Tuto roli zpíval již mnohokrát, takže ji provedl technicky bezpečně, avšak ve vyšších polohách nepůsobil příliš uvolněně. Po stránce charakterové pak byl jeho projev velmi monotónní – teprve v závěru svojí postavě dodal jakýsi dramatický náboj, pro zpěv evangelisty tak důležitý. Ten naopak měl Tomáš Král, jehož výkon byl skutečnou ozdobou večera. Svoji roli (Ježíše) zpíval s mimořádných citem a pochopením, čímž získala na maximální sdělnosti. Je skvělé slyšet, že i přes velké pracovní vytížení na sobě mladý barytonista neustále pracuje a znatelně rozvíjí svoje pěvecké umění. O velmi dobrém obsazení basů svědčil také výborný výkon Jaromíra Noska v roli Piláta Pontského. Ve velmi dobré formě zpívaly také Barbora Sojková a Markéta Cukrová, která byla výtečná především v árii Es ist vollbracht! s violou da gamba. Z projevu sopranistky Ireny Troupové jsem měl v árii Ich folge dir gleichfalls pocit problémů s dechem, s čímž byly spojeny také intonační nedokonalosti. S instrumentální složkou pak souvisí nevýrazný výkon, který podal v tenorové árii Erwäge, wie sein blutgefärtber Hasan El-Dunia. Jeho slabší hlas dost často překrýval doprovod orchestru a nebylo dirigenta, který by jeho zvuk mohl zkorigovat. Marek Štryncl totiž sám hrál a sólistu měl kousek od sebe, na rozdíl od houslí, které byly dále. Tato absence se projevovala také v občasných nesouhrách orchestru, zvláště ve velmi svižných tempech, v nichž některé části byly interpretovány, i když leccos pomohla skrýt akustika. Navíc všichni hudebníci neměli příliš dobrou možnost komunikace s kapelníkem, přičemž ansámbl byl složen ze zkušených hráčů, kteří se souhrou rozhodně problém nemají. Problematické také bylo malé obsazení ansámblu, které způsobilo zvukovou nevyrovnanost jednotlivých skupin. To bylo zvláště markantní ve vztahu houslí k nástrojům dechovým a plně obsazenému continuu. Jejich party ve spleti kontrapunktu často zanikaly a aby se hráčky zvukově prosadily, musely používat i drsnější nasazení. Dobře si vedl sbor, který byl vyrovnaný a jehož výstupy byly příjemným zážitkem.
Mnoho pramenů nám napovídá, jaký ideál zvuku orchestru v té době panoval, a sám Bach napsal městské radě v Lipsku dopis, v němž se nechal slyšet, jak by podle něho měl vypadat provozovací aparát pro jeho chrámové produkce. Hledání argumentů pro tak komorní pojetí mi nepřipadá moc věcné, protože samotná hudba v něm po stránce zvukové přestává fungovat. A Bach byl příliš dobrým skladatelem na to, aby si takový instrumentační problém neuvědomil. Shrnu-li to, nabídl koncert sólové výkony velmi rozdílné kvality, dobře provedené sbory a instrumentální složka statečně čelila limitům komorního obsazení.

Nahoru | Obsah