Hudební Rozhledy

Honeck opět okouzlil

Vladimír Říha | 08/20 |Festivaly, koncerty

Každý návrat rakouského dirigenta Manfreda Honecka k České filharmonii je událostí a je dobře, že i v příští sezoně – byť již ne v postavení hlavního hostujícího dirigenta – bude spolupráce pokračovat. Ještě před letošním zahájením festivalu Pražské jaro jsme 5. a 6. 5. měli možnost vyslechnout ve zcela zaplněném Rudolfinu koncert, kde Honeck řídil ČF v dílech Richarda Wagnera, Samuela Barbera a Antonína Dvořáka.
Program tak měl hned tři velká lákadla – obě Wagnerovy orchestrální části oper (předehra k Lohengrinovi a Smuteční pochod ze Soumraku bohů), Dvořákovu Novosvětskou poprvé v Honeckově podání s ČF a hlavně Barberův Houslový koncert s naším sólistou, mladým houslistou Josefem Špačkem, od nadcházející sezony druhým koncertním mistrem ČF.

Honeck, jako nesmírně vždy soustředěný, použil opět „svého“ oblíbeného rozesazení orchestru, kdy kontrabasy umísťuje nalevo dozadu a harfy napravo. Vytváří tak plastičtější zvuk, který orchestru slušel a mohl si v něm „troufnout“ na obě známé Wagnerovy „prskavky“, magickou předehru a působivě tragický pochod. Obdivovali jsme vytvoření nádherných kontrastních ploch od pianissim až po forte, která ale neohlušovala. Pozornost publika se však nejvíce upínala k následujícímu Barberově koncertu, v němž se podruhé s Honeckem u ČF objevil Josef Špaček – loni v dubnu debutoval s ČF a Honeckem v Sibeliově koncertu. Špaček, který přijel z New Yorku, kde ukončuje magisterské studium na Juilliard School, je vítěz mnoha mezinárodních soutěží a tentokrát pod pečlivým dohledem dirigenta Honecka i svého otce Josefa ve violoncellové skupině ČF přednesl Barberův koncert ukázkově s vystižením lyriky obou prvních vět a s brilantním Finále. Američan Barber v díle uvedeném poprvé v roce 1941 napsal netypický koncert, téměř v neoklasickém Stravinského stylu, a Špaček ml. si s ním na stradivárkách půjčených od Juilliard School bravurně vyhrál. I když trochu vadilo, že nepřipravené publikum (bylo v něm mnoho zahraničních školních skupin a maratonců účastnících se Pražského běhu) během koncertu i při následující Novosvětské vytrvale a energicky (!) tleskalo do pauz mezi větami. Nadšení sálu odměnil sóĺista krátkým přídavkem, Bachovým Andante jedné z jeho sonát.
Dvořákovu „Devátou“ jsme s ČF slyšeli mnohokrát, takže zvědavost, jak ji pojímá Honeck, byla rozhodující pro setrvání v sále a musím konstatovat, že nikdo nelitoval. Honeck jako Rakušan ji pochopitelně cítí jinak a když se mu podařilo o své koncepci přesvědčit otrlé filharmoniky, bylo vyhráno. Působila mnohem racionálněji, ne tolik zpěvně, jak jsme zvyklí, ale přesto velice působivě. Ovace stojícího sálu byly tečkou za vynikajícím koncertem a potvrzením, že Honeck je již v Praze doma.

Nahoru | Obsah