Hudební Rozhledy

Smyčcový orchestr PK s Koutníkem v čele

Ludvík Kašpárek | 08/20 |Festivaly, koncerty

V rámci 200. výročí Pražské konzervatoře pozval Český spolek pro komorní hudbu k vystoupení do svého cyklu ve Dvořákově síni Rudolfina (18. 4.) Smyčcový orchestr této školy, jehož vedoucím pedagogem je dirigent Tomáš Koutník. Stali jsme se svědky příjemného a osvěžujícího koncertu, na němž studenti prezentovali výtečné výsledky své práce. Program byl sice dramaturgicky poněkud nesourodý, nicméně z pedagogického hlediska plnil svůj účel uvedením celého spektra skladeb, zastupujících období baroka, klasicismu, impresionismu i českou tvorbu 20. století, na sto procent. A co je důležité – ve všech uváděných dílech také mladí hudebníci prokazovali své bezpečné technické vybavení i odlišné uchopení různých stylových období. Hrát na jediném večeru Corelliho, Debussyho, Máchu, Foerstera a Mozarta není vůbec snadné ani pro protřelé profesionály, natožpak pro nehotové mladé muzikanty ze 2. a 3. ročníku! Ti starší se totiž připravovali na slavnostní provedení Smetanovy Mé vlasti na Pražském jaru.

Výsledek byl ovšem znamenitý, zejména také díky otcovskému a zároveň náročnému Koutníkovu vedení. Již úvodní Corelliho Concerto grosso c moll, op. 6 č. 3 splňovalo předpoklady na poučenou barokní interpretaci a rovněž sólistky – obě již absolventky Konzervatoře – ve Dvou tancích pro harfu a smyčce Clauda Debussyho (Ivana Dohnalová) a fantazii pro hoboj a smyčce s názvem Eiréné Otmara Máchy (Jana Kopcová) přesvědčily o svých v nejlepším slova smyslu profesionálních kvalitách, které mladým interpretkám otevírají dobrou budoucí perspektivu. Lyrická suita Jaro pro smyčcový orchestr a harfu, op. 84 z roku 1911, kterou J. B. Foerster během svého dlouhodobého pobytu ve Vídni věnoval „spolku vídeňských Čechů diletantů“, vzbudila u některých odborníků v sále výrazně pozitivní reakce. Provedení považuji za užitečné, ale adoraci nesdílím, považuji suitu za málo invenční a sotva průměrnou v kontextu autorova rozsáhlého a nevyrovnaného tvůrčího odkazu, samozřejmě s řadou imponujících vrcholů. Když po všech zmíněných náročných titulech zazněla na závěr Mozartova Malá noční hudba – tak citlivá na soustředěné a technicky vytříbené provedení – právem jsme mohli mít obavy o tento vrcholný bod večera. Výsledek však zahnal všechny obavy a předčil očekávání. Nastupující hudebnická generace hrála s maximální koncentrovaností a ve výborné formě. Doufejme, že její optimismus v budoucnosti nezkalí starosti o to, kde a pro koho hrát!

Nahoru | Obsah